Pavel Hlaváč

„To byla dramatická chvíle, to mám tady v jednom rozhovoru pěkně popsané, prostě o půl páté vtrhla horda chlapů do bytu. My jsme bydleli v prvním patře rodinného domku, dole bydlel strýc, maminčin bratr, a otec, děda Kukliš, švec. My jsme spali v ložnici, děcka, vzbudili jsme se, teď tam se děly hrozné věci. Maminka dbala na velký pořádek, tam bylo všecko rozházené, šuplata vysypaná, chovali se jak hovada. To byla taková ta zastrašovací metoda. My jsme stáli na posteli, drželi jsme se okolo krku a brečeli jsme, maminka taky brečela, otec byl u okna, vedle něj chlap, měl pouta… Tomu jsem vůbec nerozuměl, mám to tady v jedné té své vzpomínce velmi podrobně popsané. Já jsem byl prostě vychovávaný v nedělní škole, tam byl takový hodný bratr Jirsa a měl flanelograf, a tam nám vždycky dal takového hezkého Pána Ježíše, pak srdce Pána Ježíše, naše srdce… Takže to byla taková víra důvěřivá, a teď otec… Člověk vždycky věděl, že se na něj může obrátit, maminka, ta brečela, ten tam byl spoutaný a Pán Bůh daleko. Já byl úplně zmatený, nevěděl jsem, co se děje. Ani nevím, kdy ti grázlové odešli.“

„A teď na mě padala taková ta atmosféra toho kriminálu, byl jsem sice malý, v kapse jsem měl krabičky cigaret, které bych měl dát otci, kdybychom se nějak mohli potkat, což oni nedovolili. Tam byla skutečně drátěná ta… strašný takový… trošku jako v kasárnách, takový smrad z těch podlah a takový stísněný prostor.“