„Když jsem třeba do té měšťanky jezdil vlakem z té Libuně, tak jsem musel chodit s lucernou přes les, což bylo tak jeden a půl kilometru lesem, a pak jsme jeli několik zastávek vlakem a pak jsme zase v Železnici... to je zajímavé, že nádraží je dost daleko od města, tak zase jsme šli pěšky a od roku 1945, jak se blížila fronta, tak jak ti obyvatelé z těch dobytých území Rudou armádou utíkali směrem na západ, tak část se jich zachytila v naší škole, kam jsme chodili, tak my jsme si jezdívali pro úkoly a ty jsme dostávali v hospodách, oni nám v té hospodě řekli, co se máme učit a jaké úkoly si máme připravit, a mohli jsme se vrátit do své budovy až v květnu.“
„Měli jsme rozhlas po drátě a odsud jsme se to dozvěděli, tak jsem zavolal Tondovi, vedoucímu brněnské redakce, a on na to, že to je průser, tak jsme šli do redakce, která nebyla obsazená, a nešly telefony, ale šly dálnopisy. A z rozhlasu jsme se dozvěděli, že pražská ČTK je obsazená a že oni fungují v Zemědělských novinách a ať jim zprávy posíláme telefonicky z Brna tam.“
“They were deported, because although my aunt’s maiden name was Gusta Semeráková, she was born in Tratenau, which became part of the German Reich after 1939, and it took them a long time before the authorities gave her permission to marry a Czech. We thus lived in the house of my father’s parents until 1938 and we finished the construction of our house at that time. And since my brother was born in 1938, and then my sister, my uncle in Jaroměř, where they had deported him, told me that they would let me stay with them for several months. My uncle was thus carrying me in a buggy through the Grandmother’s Valley. And tradesmen were gathering there and eventually they allowed them to marry.”
Bohumil Hlaváček se narodil 14. září 1934 v Pařezské Lhotě. Pochází ze skromných poměrů, oba rodiče pracovali jako dělníci. Pamětník měl celkem jedenáct sourozenců. Vyučil se optikem, ale zajímal se o novinářské řemeslo a už od mládí přispíval do některých periodik. V sedmnácti letech se stal dopisovatelem liberecké redakce Mladé fronty. Aby se mohl stát členem redakce, musel zakusit i manuální práci. Zapojil se do budování Nové hutě Klementa Gottwalda, u vysoké pece pomáhal stavět kolejiště a v ocelárně betonoval základy pecí. Do ČTK nastoupil v roce 1953 po ročním angažmá v deníku Den v Ostravě-Kunčicích. V ČTK působil také krátce v ostravské a zlínské redakci, poté v letech 1957 až 1999 v Brně. Jeho novinářskou práci představují desetitisíce zpráv v archivu České tiskové kanceláře, věnoval se především kultuře a zemědělství. Při zaměstnání vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde obhájil diplomovou práci Tisková oprava, která v důsledku událostí v roce 1968 nemohla vyjít a byla dlouhá léta zakázána. Spolupracoval také s pořadateli Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici. Za svou novinářskou práci získal řadu ocenění včetně Ceny města Brna 2007 a mimořádné ceny šéfredaktora ČTK za celoživotní dílo. V roce 2017 se stal nositelem Ceny Jihomoravského kraje. Za přínos žurnalistice získal Cenu Ferdinanda Boury a mimořádnou cenu za celoživotní dílo pro ČTK. Zemřel 30. listopadu 2020.
