Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Boris Hlaváček (* 1933)

• narozen 24. května 1933 ve Veselé u Rovenska pod Troskami

• otec Karel Hlaváček poskytl na podzim 1942 útočiště parašutistům ze skupiny Antimony

• po prozrazení úkrytu otec v lednu 1943 zatčen a vězněn

• po válce rodina přesídlila do Liberce

• po roce 1948 rodina perzekvována komunisty

• otec a starší bratr byli vězněni

• absolvoval výtvarnou průmyslovou školu

• v roce 1951 narukoval k Pomocným technickým praporům

• po návratu z vojny pracoval většinou jako nákupčí

• byl dvakrát ženatý a má dva syny

Boris Hlaváček se narodil 24. května 1933 do rodiny řídícího učitele Karla Hlaváčka. Jeho život byl do značné míry poznamenán osudem jeho otce, který byl dvakrát vězněn za druhé světové války nacisty a po únoru 1948 skončil třikrát v komunistickém vězení. Velkým vzorem v době dětství byli pro malého Borise skautští vedoucí, kteří se řídili skautskými zákony a skautským slibem. Byla to doba první republiky a rodina Hlaváčkových bydlela v Českém ráji v Rovensku pod Troskami. „Každý večer jsme se jako děti scházeli u kapličky. Hráli jsme na pikanou, zpívali jsme národní písničky. Lidé na sebe byli vlídní, bylo to úplně jiné než dnes,“ říká s nostalgií Boris Hlaváček a pokračuje ve svém vyprávění.

Otec vězněn nacisty

Přišla okupace a nástup do obecné školy. Z té doby vzpomíná Boris Hlaváček na báječné učitele, na které, jak sám říká, měl vždy štěstí. Pro rodinu však nastalo velice těžké období. Žili v neustálém strachu a napětí. Domovní prohlídky pořádané gestapem byly velice důkladné. „Vzpomínám si, jak nám tehdy gestapo okupovalo celý byt. My jsme byli zamknuti v kuchyni, matinka ležela na gauči, já se sourozenci na zemi. A byli jsme naprosto spokojení, neexistovalo žádné reptání.“ Otec byl Němci zatčen, krutě vyslýchán a vězněn v Terezíně. „Vzpomínám si, jak jsme ho s matinkou jednou navštívili. Přivedli ho dva esesáci, chlapi jako hora. On byl vyhublý, nemohl jsem ho poznat. Návštěva proběhla přes tlusté sklo, jen jsme se na sebe dívali. Viděl jsem ty jeho oči plné smutku a lásky.“

Zatčení otce předcházela operace Antimony

Důvodem otcova zatčení byla účast v protinacistickém odboji. V říjnu 1942 byl totiž z Anglie exilovým Ministerstvem národní obrany na území Protektorátu Čechy a Morava vyslán výsadek parašutistů Antimony. Úkolem této skupiny bylo obnovit heydrichiádou přerušené spojení mezi domácím odbojem a exilovou vládou. Podařilo se kontaktovat jednoho z hlavních představitelů domácího nekomunistického odboje, profesora Vladimíra Krajinu. Ten se stal členem vedení tzv. ÚVODu, což byla zkratka pro Ústřední výbor odboje domácího. Krajina byl jediným z vedení ÚVODu, který nebyl nacisty za heydrichiády odhalen.

Od června 1942 se musel ukrývat, zejména na venkově v Českém ráji. Rodina Hlaváčkových ukrývala tehdy profesora Vladimíra Krajinu a další dvě osoby ve škole ve Veselé, ve falešně vybudované místnosti. Z ní vedl otvor do bytu Hlaváčkových, kde byla ukryta vysílačka a odesílány depeše do Londýna naší exilové vládě a prezidentu Benešovi. Gestapo však vysílačku ukrytou v piánu v obývacím pokoji zaměřilo a na 15. ledna 1943 připravilo akci, při které měli být členové odbojové skupiny zatčeni. Krajinovi a dalším dvěma členům odboje se však podařilo z bytu Hlaváčkových utéci, když za dramatických okolností sešplhali po hromosvodu. Otec takové štěstí neměl a gestapo ho zatklo.

Záchrana Rovenska pod Troskami

Po zatčení a krutých výsleších Karel Hlaváček učinil s gestapem dohodu, že prozradí místo, kde se ukrývali parašutisté z výsadku Antimony. „Otec dostal od gestapa úkol, aby parašutisty přesvědčil, aby se vydali Němcům, jinak že bude Rovensko srovnáno se zemí stejně jako Ležáky a Lidice.“ Odvezli ho tedy do Rovenska pod Troskami, kde se na Lukešově plovárně ukrývali parašutisté. Na akci dohlížel osobně Karl Hermann Frank a jeho úkol zněl jasně, dostat parašutisty živé. Ti však věděli, co by následovalo po jejich zatčení, a když vyšli ven z úkrytu, každý z nich rozkousl kapsli s kyanidem. „V tom vidím velké hrdinství, že dali všanc svůj život, aby zachránili tisíce lidí,“ říká Boris Hlaváček.

Sám otec přežil v nacistickém vězení tři pokusy o sebevraždu. Poprvé se podřezal uschovanou žiletkou, podruhé rozkousl kapsli s jedem, který však dostatečně neúčinkoval a potřetí mu jeden gestapák v Terezíně nabídl nabitou pistoli, aby se mohl zastřelit. K této události Boris Hlaváček říká: „Otec mi vyprávěl, jak ten den, kdy měl převzít pistoli, na to Němci přišli a veřejně toho dozorce zastřelili,“ a dodává, že otec měl velké štěstí, že se dožil konce války.

Pamětníkovi se však vybavuje i jedna úsměvná válečná historka, i když při ní velmi riskoval. Ve Veselé u Rovenska šel proti němu esesák, který vedl francouzského zajatce. „Ten šel před tím esesákem asi tři kroky, bos, jen v plátěných hadříkách, a za ním ten ozbrojený syčák v uniformě. Já jsem se uklonil k tomu Francouzovi a pozdravil jsem ho francouzsky, namísto abych pozdravil toho esesáka. A pak už si nic nepamatuji. Jen že jsem se probudil a ležel jsem na zádech vedle kanálku s močůvkou.“

Komunisté neměli rádi hrdiny, potřebovali stádo blbečků

Po roce 1945 se otec zapojil do obnovy republiky. V Liberci, kam se rodina po válce přestěhovala, působil jako ředitel filmového ústavu, v České besedě a spoluzakládal Muzeum nacistického barbarství. Borisovi bylo v té době 12 let a otec byl pro něho velkým vzorem, na jeho pozdější postoje měl rozhodující vliv. „Ve Veselé byl velice aktivní. Postavil tam školu, zaváděl telefony, lidem sháněl práci kolem broušení českých granátů a nechal tam vybudovat plovárnu. Pro mne je vrcholem všech vzorů. Vždy jsem si říkal, být alespoň z desetiny tak dobrý, jako byl on. To bych byl rád,“ říká s hlubokým dojetím Boris Hlaváček. A naopak s úsměvem na něho vzpomíná, když říká, že jeho největší nadávka, jakou mohl vyslovit, bylo slovo „moucha“ a dodává: „Když řekl slovo moucha, tak to už padal kus baráku nebo někdo umíral.“

Rodina Hlaváčkových netušila, že jim nový režim, který se chopil moci v únoru 1948, opět přinese dramatické změny do života. Byli nuceni stejně jako za války podstoupit domovní prohlídky, při kterých docházelo ze strany soudruhů ke krádežím. „Komunisté nepovažují krádež za něco nemorálního,“ říká Boris Hlaváček a dodává, že komunisti nenáviděli všechny, kteří bojovali proti Němcům. Dodnes je to pro něho nepochopitelné. „Drtivá většina lidí, kteří byli za války v koncentráku, byli pak za komunistů zavřeni. Komunisti neměli rádi hrdiny. To jim prostě nesedělo. Potřebovali stádo blbečků, aby nikdo nevykukoval.“ K tématu hrdinství připomíná pamětník historický film, který na něho udělal velký dojem a který se jmenuje Hrdinové mlčí. Jistě i dnes stojí tento film za zhlédnutí. 

Otec opět ve vězení

Otec byl po osvobození v roce 1945 jmenován ředitelem Filmového ústavu ministerstva školství v Liberci. Filmové laboratoře vedl až do února 1948, kdy byl krátce poté komunisty zatčen a souzen. Záminkou se měla stát krádež drahých přístrojů. Stopy však vedly k jednomu vysoce postavenému soudruhovi, k jehož vilce přivedl policii služební pes, a tak Veřejná bezpečnost raději vše zametla pod koberec. Karla Hlaváčka však další zatčení neminulo. Kvůli aktivitám ve skautském hnutí – v té době již ilegálním – si pro něj přišli v roce 1952. Odsouzen byl na 18 měsíců.

Komunisti se však mstili i na dětech svých domnělých nepřátel. Po skončení výtvarné průmyslové školy chtěl Boris Hlaváček nastoupit na Akademii výtvarných umění. Bez jakéhokoliv vysvětlení nebyl přijat, navzdory tomu, že složil všechny potřebné zkoušky. „Dostal jsem se ale na Školu výtvarné a estetické výchovy, jak se jmenovala náhradní škola na úrovni akademie, kde studovali studenti, jejichž rodiče měli kádrové problémy.“ Na této škole se naučil malovat krajinu, což se stalo jeho celoživotní láskou a byl to koníček, který ho spolu s muzikou a zpíváním vždy – jak sám říká – držel nad vodou.

Stát v pozoru před úplným blbcem vás naučí pokoře

V roce 1951 nastoupil Boris Hlaváček na vojnu k Pomocným technickým praporům neboli PTP. „Dnes je škoda, že mladí chlapci nechodí na vojnu. Je to škoda, jsou z nich houžvičky, nejsou to chlapi,“ říká pamětník. Vojna ho tehdy naučila pokoře. Jak říká – „stát v pozoru před úplným blbcem“ znamenalo naučit se pokoře ve velké míře. Na dobu vojenské služby v Podolinci na Slovensku však paradoxně vzpomíná rád. Některé situace byly totiž doslova jak vystřižené ze Švandrlíkových Černých baronů.

Třeba zážitek z žehlení kalhot sedmnáctitunovým parním válcem. „Kluk sundal gatě, jeho kamarád vylezl na válec a přejel mu ty kalhoty. A zrovna, když byl v polovině těch kalhot, tak mu ten válec chcípnul. Najednou přijely dva Tudory s veliteli a my jsme v pozoru museli podat hlášení. I ten, co měl ty kalhoty pod tím parním válcem, stál v červených trenýrkách a salutoval. Tehdy se tomu smáli i ti velitelé.“

K samotnému spisovateli Švandrlíkovi je Boris Hlaváček kritický a na jeho adresu říká: „Píše to sice výborně, ale ne tak, jak to bylo. Naši velitelé u PTP tam byli za trest, měli tzv. zaražené větry.“ Volný vojenský čas si Boris krátil hraním na kytaru. Toho si všimnul jeden z velitelů, zavolal si ho a pověřil ho založením kapely. Začal tedy jezdit po rotách PTP a do své kapely si vybíral muzikanty. Následoval čas trávený na různých hudebních soutěžích a nejrůznější výhody s tím spojené. V té době byl již ženatý a velitel mu zařídil, aby mohla jeho manželka s několikadenním dítětem bydlet poblíž kasáren. „Kam jsme přijeli, tam jsme vyhráli. Dostávali jsme opušťáky, kluci z kapely byli velice často doma.“ Po ukončení základní vojenské služby se snažil najít nějaké zaměstnání. Byl však v té době synem Státní bezpečností sledovaného a trestně stíhaného Karla Hlaváčka. Vystřídal tak řadu zaměstnání.

Mezi oběťmi okupace byl i strýc Kobr

21. srpen 1968 zastihl Borise Hlaváčka v Liberci. Na dobu okupace vojsky Varšavské smlouvy nevzpomíná rád. Doplatil na ni jeho strýc, a to tím nejcennějším – svým životem. V Liberci pod podloubím se otáčel sovětský tank, hlavní přitom zboural jeden podpěrný sloup a zřícené zdivo zabilo několik lidí. „Mezi těmi lidmi byl i můj strýc Mirek [ve skutečnosti Bohumil] Kobr, který měl v Čechách první tiskárnu,“ říká pamětník a dodává: „To víte, kam šlápla ruská bota, tam sto let tráva neroste!“

Byl to právě Liberec, kam se v roce 1970 Boris se svou rodinou přestěhoval. Po 17 letech manželského soužití však došlo k neshodám a k rozvodu. Se svou druhou ženou žil shodou okolností také 17 let, ta mu však zemřela. „Od té doby jsem sám, žiji jen s ‚přítulkyní‘,“ říká s úsměvem pamětník, dávající důraz na písmeno „u“. A jak se mu žilo v době normalizace? „Byla to doba, kdy lidé ztráceli osobní hrdost a pro koryto se dovedli ponížit a ohnout páteř.“ Neskrývá, že tou dobou prokličkoval, jak se dalo. Pracoval například jako šéfaranžér v jednom z libereckých podniků a na dalších místech jako nákupčí. Zajímavým zaměstnáním byla pro něho práce v botanické zahradě. Pracoval i v důchodu a být aktivní – to mu zůstalo až dodnes. „Chlap, jak přestane být agilní, tak umírá,“ říká.

Neusnu bez knihy

K současnému dění je Boris Hlaváček velmi kritický. Mladí lidé podle něho málo čtou, neumí napsat delší dopis, vše řeší přes mobily krátkými esemeskami. Lidé se podle něho nescházejí, tak jako tomu bylo v dřívějších dobách. A když se nescházejí, tak si nemohou o všem možném povídat. Zužují se jim tak jejich životní obzory.

Velice si váží lidí, kteří v současné době bez nároku na honorář provozují různé charitativní či umělecké činnosti. Bez muziky, čtení a literatury si svůj život neumí představit. Věnuje se psaní drobných básní, stále ho baví malování a účastní se nejrůznějších výstav. „Je pro mne nemyslitelné, že bych usínal bez knihy. Každý člověk má mít spoustu zájmů,“ říká. Velkým vzorem fungování společnosti a demokracie jsou pro něho Spojené státy americké, na kterých se mu mimo jiné líbí důsledná ochrana soukromého vlastnictví.