Všichni tehdy říkali, že nikdo z nás se po té zkušenosti nestane komunistou
Vladimír Hlaváček se narodil 30. listopadu 1921 ve Volkově u Dubna, v tehdejší západní části Volyně, jako potomek českých přistěhovalců. Společně se svým mladším bratrem byl vychováván v lásce k původní vlasti, především díky babičce, která z Československa na Volyň přišla se svými rodiči ve svých šesti letech. Díky ní se oba bratři učili česky, ale znali i české dějiny a literaturu. Vladimír vystudoval gymnázium a krátce pracoval ve svém prvním zaměstnání. V roce 1940 musel nuceně vstoupit do Rudé armády, kdyby odmítl, čekal by ho s největší pravděpodobností transport do gulagu. Ten ale hrozil všem členům jeho rodiny hned poté, co Rudá armáda v září 1939 obsadila západní Volyň, patřící do té doby k Polsku. Celá Volyň se tak stala součástí Sovětského svazu se všemi důsledky, které to pro její obyvatele odmítající bolševický režim znamenalo. S Rudou armádou zažil napadení Sovětského svazu nacistickým Německem, ale krátce nato ji opustil a skrýval se doma (z jeho vyprávění není jasné, zda dezertoval). Byl i očitým svědkem vyvražďování Poláků členy Ukrajinské osvobozenecké armády. Na jaře 1944 vstoupil společně s bratrem Josefem do 1. československého armádního sboru a zúčastnil se bojů o Dukelský průsmyk. V extrémně těžkých bojích na Dukle zahynul jeho bratr. On sám byl na Slovensku v bojích u řeky Ondavy raněn. Patřil k průzkumné četě 3. brigády, podléhající velení generála Karla Klapálka. Zažil mnoho bojových střetů, nesčetněkrát byl v přímém ohrožení života. Po válce se přestěhoval do Československa, odmítl majetek po odsunutých Němcích, který mu nabídla tehdejší československá vláda, a přestěhoval se do Prahy, kde začal podnikat. Vladimír Hlaváček zemřel v roce 2010.