„A sice já jsem byla sledovaná dokonce už před podpisem [Charty 77] mého muže, protože jsem byla v kontaktu s Bonaventurou Boušem, který už byl starý pán tenkrát, to byl kněz a bydlel sám. A telefonoval mi, což jsme samozřejmě dělali neradi, ale telefonoval mi, že jde k výslechu. A byl z toho velmi nervózní. A tak já jsem mu říkala: ‚Tak přijďte předtím na oběd.‘ Tak přišel ke mně na oběd a ode mě šel k výslechu. A nato jsem byla tři dny sledovaná. A sice, když jsem šla s kočárkem, tak tam stál nějaký člověk, který měl kapuci. Neviděla jsem ho, nevím, kdo to byl. A ten zašel do domu a poslal někoho jiného. A pak za mnou chodil velmi okatě naopak nějaký muž, který, pak jsem zjistila, že to byl Slovák, protože když jsem šla do lékárny, tak on si stoupl ke kočárku, na kočárek s dcerou – koukal do něj. Tak já jsem honem vyběhla, vzala jsem dítě a vzala jsem si ho s sebou do lékárny. Načež on šel za námi, já jsem si tam něco brala a on byl na řadě za mnou a říkal, že chce rumanček. A evidentně to tedy byl Slovák. Ale kdo, to nevím, nikdy jsem ho jinak neviděla. A tři dny za mnou takhle chodil krok co krok. Takže já jsem nemohla vůbec nikam vylézt. Ale tím to skončilo.“
„Jeden kamarád mi telefonoval asi ve tři ráno, který tehdy dělal, byl to můj spolužák z dějin umění a dělal nočního hlídače v Belvederu. A tak mi asi ve tři hodiny v noci telefonoval, že kolem něj jezdí tanky. A pak jsme s mojí sestrou, to jsem ještě bydlela s rodiči, tak jsme psaly a vylepovaly celou dobu. A vlastně jsem s tím měla zajímavé zkušenosti, protože si pamatuji, že v Dělostřelecké ulici od Prašného mostu stály tanky a já jsem tam běhala s takovým ruským textem a tam jsem ho vylepovala – a z toho jednoho tanku se vyklonil takový jeden mladý voják a volal: ‚Děvuška, davaj, prečitaju.‘ Tak jsem mu to dala a bylo vidět, že to je člověk, který chápe trochu, o co jde.“
Hana Hlaváčková se narodila ve válečné Praze 11. října 1940. Její otec Jan Urban pracoval jako lékař kardiolog, matka Hana po zavření vysokých škol nedokončila lékařskou fakultu a pomáhala otci v ordinaci. Haniným dědečkem z matčiny strany byl Juraj Slávik, agrárník, který zastával několik postů v prvorepublikové vládě. Po válce odešel jako velvyslanec do USA, kde po převratu v roce 1948 zůstal. To znamenalo pro jeho děti z prvního manželství, tedy Haninu maminku a jejího staršího bratra Dušana, velké problémy. Strýc Dušan byl v roce 1949 zatčen a odsouzen k doživotí; propuštěn byl v roce 1961. Hana jako dítě z nepřátelské rodiny neměla vůbec studovat. Díky řediteli základní školy se dostala na chemickou průmyslovku, kde získala maturitu. Po třech letech v dělnických profesích byla přijata ke studiu dějin umění na filozofické fakultě. Tam se seznámila se svým budoucím manželem Ludvíkem Hlaváčkem, který později podepsal Chartu 77. Rodina tak byla pod stálým dohledem Státní bezpečnosti. Hana Hlaváčková pravidelně navštěvovala přednášky Jana Patočky a po jeho smrti začali s manželem pořádat pravidelná setkání jeho žáků ve svém bytě. Po profesní stránce se pamětnice věnovala středověkému knižnímu a deskovému malířství, byzantskému umění a ikonografii. Je autorkou řady odborných studií, statí a katalogových hesel. Od roku 1995 působila jako odborná asistentka Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty UK a v učitelské práci našla životní naplnění. V současné době (2023) stále příležitostně publikuje a přednáší. Žije v Praze.