Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Richard Hlavatý (* 1932  †︎ 2020)

• narozen 24. 5. 1932 v Újezdě u Cerhovic

• jako chlapec spolu s otcem pomáhal za války odboji zásobováním potravinami

• otec 1949 unikl zatčení, později chycen – stíhán i syn a manželka

• R. Hlavatý ml. dva roky vězněn (Loděnice, Vojna, Handlová, Horní Srní)

• po propuštění zákaz pobytu v rodné vsi

• služba u PTP

• práce u Staveb silnic a železnic

• rád se vracel na rodný statek

• zemřel 1. ledna 2020

Zásobování odboje

Richard Hlavatý se narodil 24. května 1932 na statku v Újezdě u Cerhovic. Měl starší sestru Helenu (zemřela 2002), mladší bratr se narodil v roce 1936. Za války na statku fungovala černá mlýnice ukrytá na půdě, „takže se nám válku dařilo lépe přežívat“. Otec pana Hlavatého se zapojil do zásobování odboje: zprostředkoval i zásobování tajně poráženými prasaty od okolních sedláků. Šlo někdy i o dvě prasata týdně, mj. od Burešů z Točníka, maso Richard Hlavatý ml. v noci odnášel hajnému Malinovi, jenž je předával partyzánům. (Šlo o Weidmannovu skupinu, jejíž existence byla po válce popírána.) „Ráno jsem kolikrát usínal ve škole, jak jsem byl unavenej. To se všechno dělalo tak potajmu, že ani kočí nevěděl, co se tam děje. To se dílo pomalu celou válku. To kdyby prasklo, jak se to dělá, tak jsme byli zavřený…“ O této činnosti nevěděli ani lidé z vesnice.

Při nočních cestách s prasaty s sebou otec bral loveckou pušku. „Jezdilo se spíš v létě, v zimě se jelo jen někdy, všude zůstávaly stopy a bylo všude všecko vidět, znát.“ Zvířata při přepravě občas hlučela, při jednom návratu od Burešů poslal otec Richarda podříznout tele, které bylo příliš hlučné. Otec maso pronášel i do Prahy: „Měl takovej instinkt, že při prohlídkách dokázal projít, že jsem ho pak kolikrát musel hledat.“ Potraviny se dařilo v různých skrýších ukrývat i před kontrolami prováděnými v domácnostech. Na rodinném statku se – rovněž bez vědomí zaměstnanců – ukrývali ve sklepě i hledaní Václav Houska a František Straka.

U Hlavatých se též scházeli zájemci o poslech zahraničního rozhlasu: „Otec se nebál ničeho, to člověk žasne.“ Němcům se však podařilo nakonec partyzánský bunkr u Újezda odhalit: „Už den předtím Němci obsazovali hlídkami polní cesty.“ Vidění o německé akci měla den před útokem i věštkyně Kášová. (Je zajímavé, že otec i partyzáni na varování a předpovědi této paní hodně spoléhali, „někdy i měsíc u nás byla“. Předpověděla mj. právě i konec Weidmannovy skupiny.) „Ráno nesměl z vesnice nikdo odejít, ani my do školy. Na návsi stálo plno německých aut a rovnou jeli pro hajnýho Malinu, aby tam šel a řek, aby partyzáni nestříleli, nebo bude vesnice zlikvidovaná jako Lidice.“ Partyzáni měli v lese dokonalou pozorovatelnu, již neodhalili ani houbaři. Když partyzáni viděli německou převahu a obklíčení, vzdali se. „Oni je potom vedli v poutech pro výstrahu až na obec a na tý návsi je naložili do automobilů a odvezli.“ Ve vsi zavládlo zděšení. Řada lidí neměla o existenci partyzánů ponětí. Po týdnu prohlídek a vyčkávání však Němci odešli a život se vrátil víceméně do starých kolejí. Řada lidí však byla popravena, mezi nimi i sedlák Bureš zapojený do zásobování. Mezi lidmi zavládl strach, lidé se o popravách báli i mluvit. Odbojová činnost rodiny Hlavatých skončila, čekalo se na konec války.

Osvobození

Konec války se Hlavatým stal málem osudným, neboť krátce před kapitulací Německa již „otec vyvěsil vlajku a z okna pouštěl rozhlas“. Němci se pokusili do domu vniknout, Hlavatí se zabarikádovali a otec se schoval u známých.

Rusové byli sice vítáni, avšak nerozpakovali se zrekvírovat koně či auta, obsadit statek Hlavatých, kterým tak zbyl jeden pokoj. „Celá vesnice byla obsazená.“ Z nedalekých Hořovic si rudoarmějci nechali dovézt Němky, s nimiž si v Újezdě „užívali“. Jelikož zjistili, že Richard umí řídit, byl poslán pro šest německých žen do hořovického tábora. Pobyt Rusů v Újezdě trval asi 10 dnů. Do očí bijící byla bídná výbava rudoarmějců ve srovnání s Američany, které Újezdečtí viděli následně.

Neblahý rok 1949

V roce 1948 (?) přijel na čtyřměsíční návštěvu strýc Rudolf z Chicaga, známý prezidenta Beneše, který rodinu Hlavatých představil Benešovi. Jako by se tím symbolicky spolu s jednou historickou epochou uzavřela i životní kapitola rodiny Hlavatých.

Na podzim 1949 navečer, právě když rodina Hlavatých končila denní práci při vykopávání brambor, přijela policie zatknout otce jako významného sedláka, který odolával nabídkám a svodům místních komunistů. „Na poli bylo mezi lidmi zděšení.“Pan Hlavatý si ještě vymínil, že odveze úrodu domů. „Přijíždíme k domovu okolo rybníka, táta mi dal opratě a povidá: ,Jeď, nestarej se, já skočim!‘ Než jsem se otočil, skočil z vozu – bylo šero, najednou ten jeden vzadu začal křičet, vystřelil, jenže otec byl už dávno pryč.“ Pamětník Richard ml. musel zastavit, policisté se vyptávali, jestli je otec ozbrojen, pak jej doprovodili a dohlíželi na odstrojování koní atd. Otec se ukryl u sousedů pod sekačkou a později pokračoval v útěku; prý se byl podívat i doma ve stodole, odkud pozoroval stráže.

Druhý den rodinu vyslýchali, po nějaké době dostal syn Richard lístek se zprávou o otci. Na útěku se otec ukrýval mj. i v Praze na Vinohradech, kde jej navštívila dcera, a maminka mu poslala balíček s penězi. Při pokusu o odchod za hranice otce dopadli.

Rodina v kriminále

Richarda Hlavatého ml. zatkli 13. 3. (18 let dosáhl až v květnu), byl odsouzen na dva roky do vězení. Zprvu pracoval v Loděnici na vinohradě, pak ve Vojně u Příbrami, poté byl převezen na Slovensko do „Handlový na uhlí“ a nakonec do Horního Srní – „aby si ty lidi nezvykli, tak je dávali takhle porůznu“. Výslechy před odsouzením byly tvrdé: „To vám dali takhle tužku mezi prsty a sedli si na to, mlátili, škrtili…“

Poté byl ve Sv. Janu pod Skalou odsouzen komisí (nebyl tedy ani před skutečným soudem). „Ti měli všechno napsané dopředu.“ Jako nejhorší hodnotí Vojnu: „Tam bylo asi šest set lidí, já byl pomalu nejmladší, takže si na mě mohli dovolit. Velitel se jmenoval Weiss, ten tam řval na ty lidi…“

Otec prošel Leopoldovem, Ilavou, Mírovem: „Hlavně Leopoldov, tam jsme se najezdili…“ S tátou se tak Richard ml. setkal (kromě jedné konfrontace při vyšetřování – viz Dodatečné materiály) až po svém propuštění během návštěv ve věznicích, kde byl otec držen. Schůzky byly krátké, zhruba 20 minut jednou za čtvrt/půl roku, „když se špatně podíval, už musel jít“. Otec si odseděl 15 let, vrátil se v roce 1965. Původně ovšem měl návrh na trest smrti, zkrácený na doživotí a později na 25 (nebo 18?) let.

„Lidé mu zážitky ani nevěřili, ale když jsem viděl ty rozšvihaný záda od těch prutů, tak to bylo krutý…“ Později vyprávěl, že při výsleších ho mlátili někdy i ve čtyřech, pálili mu chodidla... Otec měl ve vězení velké zdravotní problémy, pro které by mohl být i propuštěn, ale obec vždy napsala: „Návrat nežádoucí.“ Příbuzní byli nakonec úspěšní až s neobvykle provokativní žádostí, formulovanou za pomoci v podobných věcech zběhlého propuštěného vězně, hlídače ze závodu Stavby silnic a železnic, kde Richard ml. pracoval. Nadešly poslední dva roky otcova života – po dvou letech na svobodě šlápl na rezavý hřebík, dostal otravu krve, musel podstoupit amputaci nohy... Do té doby měl přitom „elánu na rozdávání“.

Krátce byla vězněna i matka Richarda Hlavatého ml., která šla po zatčení syna vynadat policistům; dostala za to čtyři měsíce.

Život po propuštění

Richard Hlavatý ml. měl zakázán pobyt v rodném Újezdě, „no ale chodil jsem tam, kolikrát mě sebrali, odvezli, byli na mě hodný“. Pracoval v železárnách v Králově Dvoře, roku 1953 musel narukovat k PTP do Varnsdorfu (vojnu si odbyl jako řezník a v kuchyni).

Po vojně pracoval na stavbě živičných vozovek, později v podniku Stavby silnic a železnic, krátce vzpomíná na dobrého ředitele, „to byl zlatej člověk“. Matka byla zařazena do JZD, její prasata (chovala je doma) měla prý největší přírůstek v republice, což jí nechtěli přiznat. „Někdo v obci ji ale musel mít rád, protože ji nevystěhovali, i když byl otec ve vězení. Přitom celý rodiny tam vystěhovávali,“ říká manželka pana Hlavatého. Matku však v JZD nechtěli, dali jí koně, dvě prasata, kousek pole a musela hospodařit.

V prosinci 1965 se Richard Hlavatý ml. oženil, jeho otec tak zažil jedinou ze svateb svých dětí. Bylo mu však v té době již velmi špatně. Rodina žila v jednom pokoji, v roce 1968 se narodil syn Richard, později Radek. „Akorát jsme chtěli malovat, když přijeli Rusáci. Viděli jsme, jak tanky jedou od Slivence přes Chuchli.“ Statek zůstal v rodině, „dokud budu živ, vymínil jsem si, že si tam nechám místnost“. Dokud hospodařila maminka, Richardova rodina tam hodně jezdila a pomáhala jí. Na statku zůstala sestra Helena.

Případ Karla Kadeřábka

Za války pan Hlavatý otec pomohl zorganizovat vysvobození Karla Kadeřábka, „pětníkového (tj. chudého) komunisty“ z Terezína – přes nějaké známosti získal potřebné falešné doklady a Richard syn na cestě řídil auto s partyzány převlečenými za Němce. Kadeřábka vytáhli již z cely smrti. „To bylo slávy, chodili každý den – děkujeme, děkujem…“ Ještě po válce vozili Hlavatí Kadeřábka na prohlídky k lékaři (snad s TBC). „On se z toho oklepal, a pak dělal tajemníka předsedy strany na obci, předsedu NV, udělal si kurz jako soudce z lidu.“ Lákal otce do strany – „nikam, nikam nepudu,“ odmítl otec. „,Když jsi mě neposlech,‘ řek mu před náma, ,tak já tě jako rebela zlikviduju.‘“ Kadeřábek vytvářel seznamy lidí k věznění, v rámci sedlácké skupiny byl mezi nepohodlnými i otec. Nedopadl však dobře – pod tlakem nějakého vysoce postaveného komunisty, jehož bratra nechal nevěda zavřít, se zastřelil.

Pamětníkovo hodnocení vlastního příběhu

„Byli jsme taková všední nevšední rodina. Na jednu stranu toho na nás bylo moc, na druhou stranu jsme byli rádi, že to tak ještě dopadlo. Lituju?… No, co člověk může. Nelituju, čeho? Když se člověk zamyslí nad tím a řekne si…, to snad nemůže být pravda. Nebyl čas ani o tom přemejšlet. To byla taková setrvačnost. To jsme se schraňovali jeden před druhým, báli se jeden druhého potom, že jo… No, někomu se mohlo důvěřovat, ale až s odstupem. To člověk nevěděl, kde se co prolomí, kdo si co řekne.“

Nahrávka: Petr Zemánek

Editor: Jaroslav Richter