Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Hlávka (* 1944)

• narozen 31. března 1944 v Praze

• v důsledku výbuchu munice přišel o jedno oko

• od dětství se věnoval amatérskému divadlu

• v srpnu 1968 zažil příjezd sovětských vojsk coby vedoucí na letním táboře

• zapojil do protestu proti okupaci v Ústí nad Labem

• pracoval jako učitel, přeřazen na zvláštní školu

• odmítal vstoupit do KSČ

• vystřídal řadu zaměstnání v kulturní sféře

• v 90. letech provozním ředitelem Divadla ABC

• později ředitelem Kulturního centra v Poděbradech

Jiří Hlávka se narodil 31. března 1944 v Praze. Jeho otec pracoval jako dělník na pile a matka prodávala v obchodě s textilem. Otec byl členem KSČ, ale poté, co se na schůzi nevybíravě vyjádřil o své spolustranici, byl ze strany vyloučen. „Řekl jedné paní, že by měla zůstat doma, vzít si vařečku a nekecat na schůzích, takže tatínka vyloučili z komunistické strany a mamince zakázali pracovat v tom obchodě.“ Jak pamětník poznamenává, musela pak střídat různá zaměstnání.

Se svou celoživotní láskou, amatérským divadlem, se Jiří Hlávka poprvé seznámil už v první třídě v Satalicích u Prahy, kde v rámci školního představení dostal roli kapitána křižníku Aurora a byl nadšený z toho, že jim lidé tleskají. Když se pak v Satalicích obnovoval divadelní ochotnický spolek, nikdo z dospělých se nepřihlásil, a tak byli do rolí obsazeni žáci místní školy a pamětník byl mezi nimi.  

Výbuch munice ho připravil o oko

Jako dítě byl Jiří Hlávka vášnivý čtenář a knihy si chodil půjčovat ke svým kamarádům, kteří měli velkou knihovnu. Když mu bylo deset let, šel si opět takhle jednou půjčit knížky, vešel do dvora, kde dva kluci právě rozebírali zřejmě nějakou munici z druhé světové války, kterou našli v lese za Satalicemi. „Oni to rozebírali způsobem sekyra, kladivo, pilník. A ono jim to vybouchlo ve chvíli, kdy jsem vstoupil na ten dvůr. Takže mě to zvedlo do prvního patra, rozlámalo mi to všechny prsty, utrhlo mi to levou stranu obličeje i s okem pryč.“ Naštěstí v té době byli v Satalicích zvyklí na občasné výbuchy plynových bomb, a tak během chvíle přijel na místo nějaký muž, který všechny tři naložil do auta a odvezl do nemocnice.

I přes ztrátu oka nadále pokračoval v ochotnickém herectví a po nástupu na střední školu začal spolupracovat s ústeckým Malým divadlem při ZK Setuza. V 17 letech se dokonce přihlásil ke studiu herectví na AMU, v té době byly ovšem u přijímacího řízení povinné zkoušky i z tělesné výchovy, šermu, plavání a jízdy na koni. Kvůli ztrátě oka nemohl zkoušky složit, a proto ho ke studiu nepřijali. Místo herectví pak vystudoval učitelství, ale v Malém divadle působil nadále jako herec a později i jako režisér, a to až do roku 1974, kdy přešel do divadelního souboru v Chabařovicích.

Letadla s červenýma raketama nad táborem

V srpnu 1968 pobýval Jiří Hlávka jako skupinový vedoucí na letním táboře v Rovensku pod Troskami, který pořádala nemocnice Liberec a Ústí nad Labem. Vybavuje si, jak malá dívka běhala po táboře s tranzistorovým rádiem a křičela, že jí v Liberci zastřelili maminku. „Protože v rozhlase se vysílal ten vjezd vojsk a oni tam jmenovali, že sovětský voják zastřelil na náměstí v Liberci paní a řekli jenom iniciály. A ona si z těch iniciál odvodila, že to byla její maminka.“ Zda to byla opravdu dívčina matka, se už nedozvěděl.

Vzpomíná si také, jak osazenstvo tábora v pět hodin ráno vzbudily zvuky letadel a tanků. „Nad naším táborem, který byl původně vojenské zařízení, začaly lítat ruský letadla, s červenýma raketama, ty nás z toho tábora vyhnaly. A vyhnaly nás tak, že jsme museli nasednout do autobusů i s dětma, před námi jeden tank, za námi jeden tank, a takhle nás vezly až do Liberce a do Ústí nad Labem.“

Polévka brežněvjanka, pečené šišky gomulky

Následující srpnový týden měl nastoupit do svého prvního zaměstnání jako učitel na experimentální základní škole ve Všebořicích v Ústí nad Labem. Na protest proti příjezdu okupačních vojsk ve škole spálili s ředitelem a několika dalšími učiteli sovětskou vlajku. „Načež jsem prvního září nenastoupil na základní devítiletou školu, ale povinně na dva roky na tzv. zvláštní školu, dneska speciální školu, tehdy zvláštní škola,“ vypráví pamětník.

Po dvou letech chtěl prý odejít zpátky na základní školu, ale nedovolili mu to, podle pamětníka si ředitel zvláštní školy vymínil, aby tam zůstal jako jediný muž v ryze ženském pedagogickém kolektivu. Roli mohl sehrát i fakt, že Jiří Hlávka nepodepsal předložený souhlas se vstupem vojsk. Školství se rozhodl opustit a následně vystřídal, jak říká, celkem třináct zaměstnání.

Spálení sovětské vlajky nebylo jeho jediným projevem protestu proti okupantům. „Já jsem psal obrovský jídelníčky na Hotel Bohemia, který začínaly polévkou brežněvjankou a pečené šišky gomulky.“ Psal také básničky a povídky do časopisu Průboj. Po výměně jeho vedení už ale jejich publikace nebyla možná. „Básničky jsem psal do chvíle, než u mě asi o půlnoci po týdnu zazvonil kamarád, který mi ty básničky přinesl zpátky a řekl mně: neznáme se, neviděli jsme se, v Průboji v novinách jsi nikdy nebyl, už je tam někdo jinej. Jináč by mě zavřeli.“

Buď podpis, nebo nic

Po odchodu ze školství v r. 1970 začal Jiří Hlávka pracovat v zoologické zahradě v Ústí nad Labem jako kulturní pracovník. Jak říká, pracovat v ZOO ho bavilo, nakonec ale po pěti letech odešel, protože se mu nelíbilo chování nového ředitele. Práci si našel v Západočeském podniku služeb mládeže, kde jako programový pracovník, ačkoli nebyl členem svazu mládeže, vedl všechny profesionální kluby mládeže v Severočeském kraji.

„Až do doby, než mi řekli: můžeš to dělat dál, když vstoupíš do strany. Já jsem řekl, že nevstoupím do strany, a odstěhoval jsem se do Karlových Varů.“ Stejnou situaci, kdy mu kvůli práci dali na výběr: buď podpis, nebo nic, pak zažil ještě několikrát.

Karlovy Vary si nevybral náhodou, zamířil sem kvůli své budoucí manželce Marcele a stal se zde stejně jako ona členem Divadelního studia D3. Při hledání práce v novém bydlišti se mu naskytla možnost vést vojenské knihovny, ale nakonec práci nedostal kvůli své tetě provdané v západním Německu.

Táhne sem zima. To jsou východní dveře

V době normalizace nesměla divadla, ve kterých Jiří Hlávka působil, hrát některé divadelní hry nebo se v jejich scénářích musely škrtat či přepisovat věty typu „Tvář mu zrudla.“ či „Táhne sem zima, no to víš, to jsou východní dveře.“ V karlovarském souboru jim např. zakázali klasickou ruskou hru Parní lázeň nebo hru Balada z hadrů od Jana Wericha a Jiřího Voskovce. „Protože nám napsali, že kdybychom s tím šli na přehlídku, tak budeme v lidech vzbuzovat nemístné emoce. To je otázka toho, že oni si představovali a oni to věděli, že když šli lidi do divadla nebo do kina, tak si tam vždycky něco našli. To stačila větička, náznak a lidi se smáli, bavili se.“

Podle pamětníka bylo nejhorší, že často policii udávali lidé přímo z divadelním souboru, se kterými se znal spoustu let. Udávali nejen obsah divadelních her, ale také přímo jeho za vyprávění anekdot. Několikrát ho kvůli tomu vyslýchala policie. „Přijeli jsme ze Zbiroha a už u mě zvonili „kamarádi“ – soudruhu Hlávko, potřebujeme si s vámi popovídat. Vy jste říkal…. A už to jelo. Naštěstí jsem teda nikdy nebyl zavřenej.“

S karlovarským divadlem se také jednou podíval na zájezd do západního Německa, jel s nimi ovšem dozor, který je hlídal. „S sebou jsme měli dva lidi, o kterých jsme věděli, že mají notýsek a magnetofon a kde s kým si povídáte a co si povídáte.“ Zůstat za hranicemi se ale nikdo ze souboru neopovážil, hlavně ze solidarity s vedoucím souboru, od něhož věděli, že mu písemně pohrozili ztrátou zaměstnání, pokud by se někdo nevrátil.

Na nudu nemá čas

V Karlových Varech žil Jiří Hlávka 25 let, v roce 1996 se odstěhoval s manželkou do Prahy, kde pracoval jako provozní ředitel Divadla ABC. Poté se přestěhoval do Libice nad Cidlinou a před odchodem důchodu působil jako ředitel Kulturního centra v nedalekých Poděbradech. V současnosti (2018) žije stále v Libici, kde jsou s manželkou členy divadelního souboru Vojan. Nadále se věnuje amatérskému divadlu, a to především divadlu jednoho herce. Ve volných chvílích píše básně, texty písniček a maluje olejové obrazy. Jak říká: „Nevím, co to je deprese, to vůbec neznám, a nevím, co to je nuda, na to nemám čas.“