Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Hlivka (* 1931)

• narozen v roce 1931 ve vsi Ulič na východním Slovensku

• otec, 1. tajemník komunistické strany Východoslovenského kraje, zatčen po obsazení Maďarskem, zavražděn v Dachau v roce 1943/1944

• stěhování rodiny na Ukrajinu v roce 1947, obec Mirohošť u Dubna

• útěk do rodné obce a návrat

• zatčení, odsouzen k tříletému trestu, věznice Berezhany

• útěk z vězeňských prací v kolchozu v létě 1948

• tři týdny pěší cesty a přechod hranice do rodné vsi

• práce a získání občanství v Olomouci

• návrat maminky a sester po dvaceti letech do Československa

Michal Hlivka se narodil v roce 1931 na východním Slovensku ve vsi Ulič. Početnou rodinu živilo malé hospodářství. Otec, vysloužilec z východní a italské fronty první světové války, uměl několik jazyků a platil za autoritu obce. Na konci třicátých let byl zvolen za 1. tajemníka komunistické strany Východoslovenského kraje. Po podepsání mnichovské dohody náležela Ulič k území okupovanému Maďarskem. Místní farář udal pamětníkova tatínka a ještě dva muže ze vsi jako komunistické funkcionáře. Dva čekal provaz ihned, tatínek byl vězněn ve Vácu nad Dunajem a v roce 1944 zavražděn v koncentračním táboře Dachau. Po válce převzala funkci 1. tajemníka komunistické strany maminka. S farářem-udavačem proběhl soud. Byl odsouzen k smrti, ale maminka se postavila proti vykonání rozsudku a farář dostal milost. Záhy však při železniční nehodě utrpěl vážné zranění páteře a až do své smrti byl bezmála dvacet let upoután na lůžko. Michal Hlivka v tom dodnes vidí spravedlnost Boží, která každého čeká nehledě na lidské soudy.

Lákání úrodné země

V obci probíhal v roce 1947 nábor rodin k přestěhování na Ukrajinu výměnou za volyňské Čechy, kteří se chtěli odstěhovat do Československa. Na sliby a přemlouvání sovětského komisaře a pamětníka, který věřil v úrodnou a blahobytnou zem na východě, se maminka rozhodla pro stěhování. Z Uliče se vystěhovalo deset rodin. Hlivkovi dostali k dispozici dva železniční vagony. V jednom jela rodina a nábytek a v druhém hospodářská zvířata. Asi padesát slepic komisař zakázal vzít Michalu Hlivkovi s sebou s tím, že podobní ptáci na Ukrajině sedí na stromech. Zabili je tedy a zavařili. Netušili, jak moc se jim budou hodit. Cestou minuli vlak s volyňskými Čechy a dostalo se jim varování, že jedou do bídy a otroctví. Když v Dubně vystupovali, na mohutných starých lípách okolo nádraží krákala hejna statných vran. Pamětníkovi došlo, že to měli být ti slibovaní ptáci. Pochopili, že byli oklamáni. Hlivkovi dostali velký dům po Surženkově rodině v bývalé české části vsi Mirohošť. Ves byla poničená přechodem fronty a v domě postupně ubytovali pět českých rodin. Všechna zvířata i vybavení museli odevzdat do kolchozu a sestry Michala Hlivky v něm začaly pracovat. Všude vládla bída a hlad.

Útěk s pocitem viny

Pamětník se záhy rozhodl pro útěk zpět domů. Dostal se na Slovensko do rodné obce, ale brzy se vrátil k rodině. Jak dnes vzpomíná, ve vsi bylo mnoho udavačů, a tak byl i kvůli vlastní neopatrnosti v Mirohošti zatčen. U soudu dostal díky svému nízkému věku pouze tříletý trest. Osvědčil se při práci v dílnách věznice Berezhany a po čtyřech měsících ho v létě 1948 poslali na zemědělské práce do kolchozu. Hned první den se mu podařilo utéct. Spolu s jedním spoluvězněm se vydali na třítýdenní pochod směr Lvov. Šli bosi a téměř bez jídla lesními pěšinami, protože po hlavních komunikacích chodily patroly vojenské policie a všechny kontrolovaly. Měli hlad. Michal Hlivka našel na lesní pěšině pět rublů, a tak si koupili kus chleba. Pomoci se jim dostalo i od jedné hospodyně, která je zastihla, když se plížili sady kolem vsi. Dala jim najíst a nechala je vyspat ve světnici na slámě. Jednou prosili o trochu jídla „v perníkové chaloupce“, stařičkém tradičním ukrajinském domku na samotě. Zatímco je babka zdržovala, šel je děda udat. Jen díky silné bouři pak unikli pronásledovatelům. Došli do Lvova a na jeho předměstí vyžebrali nějaké peníze na vlak. Dojeli do železniční zastávky Malyi Bereznyi nedaleko hranic Československa.

Nový začátek

Pečlivě střeženou hraniční linii vymezoval široký rozoraný a zvláčený pruh země, aby procházející hlídky našly stopy těch, kteří se pokoušeli o přechod. Michal Hlivka u hranic vyrůstal a dobře kraj znal, přesto v noční bouři v lese zabloudil. Jen taktak se stačil vyhnout pohraniční hlídce. Bloudil a několikrát přešel rozoraný pruh země, nakonec se dostal opět přes hranice do rodné vsi. Získal tam alespoň základní dokumenty – rodný list a odhlášku ze zásobování – a jel dále na západ. Usadil se v Olomouci, kde bydlel jeho starší bratr, a začal pracovat načerno v pekárně. Následně byli s bratrem na základě udání zatčeni, ale podařilo se jim získat československé občanství. Pamětník pět let studoval ilegální teologický seminář a vypráví, jak po letech odmítání víry přijal Krista do svého srdce. Trápilo ho svědomí, že maminku přemlouval k odchodu na Ukrajinu, a pak sám utekl. Po mnoha žádostech se Michalu Hlivkovi po dvaceti letech podařilo získat povolení k přestěhování maminky a sester do rodného Československa.