Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Hlobílek (* 1932)

• narozen 29. prosince 1932 v obci Mistřín (dnes součást Svatobořic)

• rodina vlastnila v Mistříně velké hospodářství s čtyřiaosmdesáti hektary zemědělské půdy

• v roce 1941 rodinné hospodářství znárodněno nacistickými úřady

• v roce 1944 rodina vystěhována

• v roce 1949 hospodářství znárodněno komunisty

• v roce 1951 rodina vystěhována

• v roce 1952 Milan Hlobílek vyloučen ze zemědělské školy

• společně s dalšími dětmi „kulaků“ musel pracovat na státním statku ve Studnici (zelení baroni)

• v letech 1952 až 1954 v Pomocných technických praporech (PTP)

• neúspěšná restituce

• v roce 2017 žil Milan Hlobílek ve Zlatých Horách

Jeho rodina vlastnila jedno z největších hospodářství na Kyjovsku. Přesto dnes Milan Hlobílek žije v panelovém bytě ve Zlatých Horách. Statek i polnosti v Mistříně jim komunistický režim znárodnil již v roce 1949. Rodinu následně vystěhovali a pamětníka vyloučili společně s dalšími dětmi tzv. kulaků ze zemědělské školy. Jako tzv. zelené barony je pak poslali na práce do státního statku v zapadlé osadě Studnice na Osoblažsku. Později, při nástupu na vojnu, Milana Hlobílka zařadili do Pomocných technických praporů, kde mladí muži místo vojny sloužili jako levná pracovní síla a pro změnu se jim říkalo podle barvy jejich vojenských výložek černí baroni. Plné nápravy se však nedočkal ani po pádu komunismu. Jejich tehdy již zcela zdevastované hospodářství i polnosti totiž nespadaly do restitučních nároků. V roce 2016 byly zbytky rodného hospodářství pamětníka strženy a dnes na jeho místě stojí benzinová stanice, autoopravna a budova Sboru dobrovolných hasičů Mistřín a jejich bývalé polnosti vlastní stát.

Po návratu z československých legií koupili zbytkový statek

Milan Hlobílek se narodil 29. prosince 1932 v obci Mistřín (dnes je součástí Svatobořic) jako nejmladší ze tří dětí a jediný syn rodičům Metoději a Elišce Hlobílkovým. Otec za první světové války narukoval do rakousko-uherské armády, dostal se do ruského zajetí a pak dobrovolně vstoupil do československých legií, v nichž spolu s bratrem Antonínem prošel mnoha slavnými boji. Domů se vrátil až v roce 1920, a protože se jako legionář zasloužil o vznik Československa, dostal možnost zakoupení tzv. zbytkového velkostatku v Mistříně. Ten vznikl při rozparcelování pozemků Ladislava Seilerna během první pozemkové reformy. Spolu s bratrem Antonínem prodali rodinné hospodářství v Břestu a za obdržené peníze zaplatili zbytkový velkostatek, který vlastnili společně s Otakarem Štěpaníkem, jehož prý ale později vyplatili.

Na rekonstrukci statku si bratři vzali bezmála půlmilionovou půjčku a z důvodu zjednodušení administrativního řízení založili družstvo nazvané Legiodružstvo, po válce přejmenované na Hospodářské pachtovní, stavební a úsporné družstvo s ručením omezeným. Po splacení úvěrů mělo být celé hospodářství převedeno do osobního vlastnictví. A to se o několik desítek let stalo důvodem, proč rodinný majetek nespadal do restitučních nároků, i když poslední splátku zaplatili v říjnu 1947. Nestačili totiž majetek převést do osobního vlastnictví a restituce se vztahovala pouze na osoby fyzické, nikoli právní.

Metoděj a Antonín Hlobílkovi po zakoupení statku se svými rodinami v Mistříně úspěšně hospodařili. Vlastnili rozsáhlé budovy, čtyřiaosmdesát hektarů polností, padesát kusů hovězího dobytka, patnáct prasat, padesát ovcí, desítky kusů drůbeže, tři páry koní, dva traktory, mlátičku, samovaz... Zaměstnávali několik stálých a během žní i námezdních pracovních sil. Bydleli v moderním bytě s koupelnou a ústředním topením vytápěným z lihovaru, který sice nevlastnili, ale byl přidružen k budovám hospodářství. Otec měl v obci významné postavení. Zastával funkci náčelníka místního Sokola a také předsedy místní buňky Československé strany socialistické.

Poprvé je vystěhovali Němci

Od dětství musel ruku k dílu připojit i pamětník. „Nám to nepřišlo. Nepřemýšleli jsme o tom, že musíme pracovat. Nikdo nemusel nikoho nutit, to bylo automatické,“ vzpomíná Milan Hlobílek, že práci na statku považoval za samozřejmost.

Jenže 15. března 1939 vojska wehrmachtu obsadila již okleštěnou republiku, v níž Němci výnosem zřídili Protektorát Čechy a Morava. V září téhož roku pak Německo vyvolalo druhou světovou válku. Bratři Hlobílkovi se jako bývalí legionáři dostali na černou listinu nacistického režimu. V říjnu 1941 jim hospodářství znárodnili a dosadili na něj německého správce. Milan Hlobílek vzpomíná, že se k nim správce choval slušně, a protože odebráním hospodářství přišli o živobytí, mohli si každé ráno přijít pro čerstvé mléko. V roce 1944 ale rodinu z bytu vystěhovali a jen díky dobrotě svého bývalého zaměstnance našli útočiště v domě v Mistříně.

Zástavba Mistřína se přímo dotýkala zástavby sousední obce Svatobořice, kde nacisté 17. září 1942 zřídili internační tábor. Umísťovali do něj především příbuzné lidí české národnosti, kteří za války utekli do zahraničí a bojovali ve spojeneckých armádách. Celkem v něm podle odhadů internovali na dva tisíce šest set osob. Přestože za pomoc vězňům hrozil trest smrti, mnozí obyvatelé Svatobořic, Mistřína a okolí do tábora tajně pašovali potraviny. Účastnil se toho i pamětník, který s kočím na povoze do tábora vezl písek na stavební úpravy. „Do písku jsme schovali nějaké maso, uzeniny a špek a pak se to do vysypaného písku zahrabalo,“ vzpomíná, ale bohužel netuší, kdo tuto pomoc organizoval.

V polovině dubna 1945 vypukly boje mezi německými a sovětskými jednotkami v okolí Mistřína. Část německých jednotek se zakopala jen sto padesát metrů od domu, v němž bydleli Hlobílkovi. Ti se v těchto vypjatých dnech ukrývali u sousedů ve sklepě. Milan Hlobílek vzpomíná, že několik dní ve dne i v noci všude zněla střelba. Konečně 18. dubna 1945 Mistřín osvobodila sovětská armáda, a Hlobílkovi se tak mohli nastěhovat zpět do svého hospodářství. Našli ho ale zcela zdevastované. „Statek Němci na konci války opustili a všechno vyrabovali. Traktory odvezli neznámo kam, živý inventář vybili, co se dalo, ukradli. Potom u nás fronta stála čtrnáct dní a tehdy někdo dodělal zbytek. Prostě to vykradli. Statek stál naproti kostela, fronta šla směrem z Milotic a Němci si na věži kostela udělali kulometné hnízdo, které Rusi odstřelovali. Než se zastříleli, tak nám rozmlátili byty a rozstříleli všechna okna,“ vzpomíná Milan Hlobílek.

Vína už se nedočkali

Radost z osvobození o několik měsíců později vystřídal hluboký zármutek. Ještě v roce 1945 pamětníkovi zemřela v sedmačtyřiceti letech na srdeční vadu maminka. Asi rok poté se otec znovu oženil s Antonií Popelkovou. Hned po válce rodina hospodářství opravila a znovu vybavila. „Dalo to spoustu práce,“ vzpomíná Milan Hlobílek a dodává, že tehdy také na třech hektarech vysadili vinnou révu, ale sklizně už se nedočkali. Přišel totiž únor 1948, kdy moc ve státě do svých rukou převzala komunistická strana. Otec měl velké obavy o budoucnost, protože z Ruska znal prostředky, jimiž bolševici dosahovali svých cílů. Události ale nabraly velmi rychlý spád. Milan Hlobílek se ještě stačil jako dorostenec zúčastnit XI. všesokolského sletu v Praze, který se na dlouhá léta stal jednou z posledních veřejných demonstrací odporu proti komunistickému režimu. V září téhož roku nastoupil na Vyšší rolnickou školu v Opavě.

Na hospodářství v Mistříně začali velmi rychle úřadovat komunisté. „Pamatuji si, jak jsme měli výmlat a stál tam příslušník komunistické strany a počítal pytle. Byl dost omezený, protože se pořád nemohl dopočítat. To byla taková zkušenost s horlivými komunisty, kteří byli omezení, ale měli moc a tu tvrdě prosazovali. Jak pak došli k moci, tak nám před volbami rozparcelovali všechnu zemědělskou půdu. Otec žádal o nějakou půdu, tak mu pár hektarů nechali a rok na tom hospodařil, abychom se vůbec uživili. Ostatní obhospodařovali jiní sedláci,“ vypráví pamětník, jak jim znárodnili hospodářství. Následně na něj dosadili národního správce, který se nastěhoval do jejich bytu, a rodina se musela tísnit v bývalé kanceláři. Asi rok poté vznikl Státní statek Mistřín, do nějž byli donuceni vstoupit i ostatní sedláci v obci.

V sobotu 21. dubna 1951 pak bez udání důvodů a protiprávně členy rodiny naložili do nákladního auta a s minimem věcí odvezli na odlehlou samotu Dvorek v obci Jestřabice na Kroměřížsku. Sestry pamětníka se krátce po válce vdaly a odstěhovaly se z Mistřína. Komunisté tak tehdy vystěhovali otce s jeho sestrou Annou a manželkou, strýce Antonína s manželkou a jejich dětmi Lubomírem a Antonínem. Ve zdevastovaném domě pak každá rodina užívala jednu místnost. Čtrnáct dní poté přijel Milan Hlobílek ze školy v Opavě poprvé do svého nového „domova“. Dodnes má v paměti, v jak katastrofálních podmínkách rodiče žili. V domě neměli elektřinu, střecha byla rozbitá a místnosti měly jen hliněné podlahy. „Neměl jsem tam ani postel. Při stěhování, když otec mou postel nakládal, tak mu příslušník řekl, že postel nemá brát, že se o mě postarají. Tak jsem tam spal na lavici a pak jsem si stloukl postel a nacpal ji slámou. Bylo to zoufalý,“ vypráví pamětník, o něhož se následně komunistický režim opravdu „postaral“.

Nejprve mezi zelenými a pak černými barony

V červnu roku 1952 přišel ministr zemědělství Josef Nepomucký s myšlenkou očistit zemědělské školy od dětí „vesnických boháčů“ a tento nápad se nejvyššímu vedení KSČ zalíbil. Během letních prázdnin speciální komise určila studenty k vyloučení. Následně měli být posláni na vytipované státní statky. Ze zemědělských škol tehdy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku vyloučili 404 studentů. Mezi nimi i Milana Hlobílka, jehož následně poslali na státní statek v zapadlé osadě Studnice poblíž Osoblahy, do kraje vyprázdněného po odsunu původních německých obyvatel. Milan Hlobílek vzpomíná, že tam společně s dalšími sedmi studenty přijeli jako první. Čekala je prázdná místnost plná myší. „Strašný podmínky. Všechno bylo vyrabované a my jsme to tam dávali dohromady,“ vypráví pamětník a dodává, že když celý areál oplocovali a do oken instalovali mříže, vzpomněl si na otcovo vyprávění o komunistických gulazích v Rusku a rozhodl se utéct. Během prvního pokusu ho chytili ještě ve vlaku a poslali zpět. O tři týdny později si proto s sebou nebral žádné věci, protože se nechtěl dostat do podezření. Aby se vyhnul hlídkám Veřejné bezpečnosti, šel jen v noci a živil se ovocem na stromech. Nakonec se mu podařilo dorazit za rodiči.

Několik následujících týdnů se skrýval v lese poblíž domu. Mezitím se ještě pokusil o útěk na Západ, ale ve Valticích ho zastavily dráty. „Viděl jsem tam chodit pohraničníka a říkal si, že kdyby mě chytli, tak je konec a čeká mě kriminál. Tak jsem to vzdal,“ dodává pamětník.

Milanu Hlobílkovi přišel povolávací rozkaz, a pokud se chtěl vyhnout kriminálu, nemohl ho ignorovat. Stejně jako bratrance Lubomíra ho následně 1. listopadu 1952 zařadili do Pomocných technických praporů (konkrétně 59 PTP), kam komunistický režim umísťoval tzv. politicky nespolehlivé osoby a spíše je používal jako levnou pracovní sílu než jako vojáky československé armády. Jejich zbraní se stala lopata. Ocitl se tak ve společnosti lidí s podobnou minulostí a smýšlením. Pracovali i o sobotách a nedělích, stavěli mosty, kasárny v České Třebové nebo vojenské letiště v Žatci, kopali kanály. Nejhůře ale vzpomíná na politická školení, která museli pravidelně absolvovat. „Trvalo to hodinu a to byly ty nejstrašnější muka, co jsem tam zažil.“

V květnu 1954 Pomocné technické prapory jako politické a kárné jednotky zrušili a jejich vojáky zařadili do Technických praporů (TP). Karla Hlobílka tak přeřadili do 67 TP. Podmínky se však nezměnily. Na vojně nebo spíše v pracovní četě strávil pětadvacet měsíců. Za celou dobu se domů dostal jen dvakrát. Propustili ho 29. listopadu 1954.

Nesměl k maminčinu hrobu

Po návratu z vojenské služby chtěl opět nastoupit na zemědělskou školu. Jenže ho nikde nechtěli přijmout, a tak šel do Státní traktorové stanice (STS) v Koryčanech. S rodiči bydlel v Žadlovicích, kam se přestěhovali ze zdevastovaného domu na samotě Dvory. Netušil tehdy, že má zákaz vstupu do katastru Mistřína. Dozvěděl se to až od příslušníka Veřejné bezpečnosti, který ho na to upozornil u maminčina hrobu. Na hřbitov pak Milan Hlobílek jezdil už jen ve večerních hodinách. Zákaz zrušili až po otcově smrti v roce 1975, kdy úřady povolily pohřbít jeho tělo na hřbitově v Mistříně.

Z STS Koryčany přestoupil Milan Hlobílek do STS v Hodoníně. V roce 1957 se oženil s Marií Schulzslerovou a k užívání od zaměstnavatele dostali byt. Jenže právě tehdy pamětníka kontaktoval příslušník StB, aby donášel na svého kolegu. „To nešlo donášet. To přece není možný. Nevěděl jsem, jak se z toho dostat,“ vzpomíná Milan Hlobílek, který situaci vyřešil výpovědí z práce a odchodem do zaměstnání k demoliční četě Průmyslových staveb v Brně, kam se v roce 1969 s manželkou a dcerou Alenou nastěhovali. V Brně pak přišel na svět ještě syn Milan. V dalších letech až do penze pamětník u Průmyslových staveb pracoval jako střelmistr.

Chybí dobrý konec

Hned po pádu komunismu rodina požádala o restituci hospodářství v Mistříně, tedy alespoň o to, co z něj zbylo. Čtyřicetileté „hospodaření“ státního statku proměnilo hospodářství v ruinu. Půl domu spadlo. „Nic tam neinvestovali. Když jsem tam po revoluci přišel, tak jsem se zhrozil. Stál jsem uprostřed dvora a koukal na propadlou střechu.“

Z již uvedených důvodů rodině hospodářství nevrátili. Pozemky dostal stát a budovy obec. V roce 2016 strhli ruiny zbývajících budov a dnes stojí na pozemcích bývalého hospodářství benzinová stanice, autoopravna a budova Sboru dobrovolných hasičů Mistřín.

Rodina nedostala ani finanční odškodnění a po letech tahanic se soudy se domohla alespoň otcovy rehabilitace. Místo rozsáhlého hospodářství tak dnes Milan Hlobílek vlastní panelový byt ve Zlatých Horách, kde s manželkou žije od roku 2000.