Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

kapitán v. v. Vladimír Hnetecký (* 1927  †︎ 2013)

• narozen 7. 7. 1927 v Dubně na Volyni do ukrajinsko-české rodiny

• 1944 – vyvezen na práci do tankového závodu v Čeljabinsku

• 1944 – řidičem tanku v průzkumné tankové rotě ve 2. divizi 1. brigády polské armády

• prošel boji v Polsku, ve východním Německu a v severních Čechách

• 1945 – návrat na Volyň

• 1947 – reemigrace do Československa

• usazení v Chomutově, poté v Ostrově nad Ohří

• zaměstnán ve válcovnách, gymnázium

• služba v evidenci a dozorcem v Jáchymově, ve Vykmanově a na Mariánské

• zemřel 20.3. 2013

Kapitán v. v. Vladimír HNETECKÝ

(narozen 7. 7. 1927 v Dubně na Volyni, Polsko)

 

Taková doba byla

České stopy v Lucku

Vladimír Hnetecký se narodil 7. 7. 1927 v obci Dubno na Volyni. Ve svém rodném městě však dlouho nezůstal a ještě ve svých dětských letech se s rodiči přestěhoval do Michalovky^[1] a poté do Lucku. Ukrajinský tatínek pracoval v lucké cihelně a v pivovaru a česká maminka pracovala v podniku na výrobu krup. Přestože v Lucku byla Česká matice školská, která se starala o udržování národního ducha zdejších krajanů pomocí zakládání českých knihoven a českých škol, Vladimír se ke studiím České matice nedostal. Místo toho odešel do polské obecní školy a naučil se dobře polsky, což mu v pozdější válečné anabázi pomohlo: „Já jsem polsky uměl, já jsem měl polské školy. (…) To bylo pod Polskem a já jsem uměl polsky psát i číst. I teď ještě umím.“

Podobně jako další volyňští Češi, i Vladimír Hnetecký docházel do pravoslavného luckého kostela: „V Lucku byl velký pravoslavný kostel. A to byla taková sranda. Museli jsme jít ke zpovědi k pravoslavnému tomu. [Popovi]. No, teď jsem přišel, a neměl jsem žádné peníze. Tam byl stolek, položily se tam peníze a on zpovídal. A já jsem žádné peníze neměl, tak mě poslal zpátky. Bez peněz nezpovídal. Přišel jsem domů a povídám tátovi: ,On mě vyhodil.‘ – ,Tak tam nebudeš nikdy chodit.‘ A bylo to.“

 

Vzpomínka na německou okupaci Lucku

Dne 17. 9. 1939 napadl Sovětský svaz východní část Polska a obsadil tím i západní část Volyně s početnou českou menšinou. Tento režim, který byl charakteristický odvážením lidí (zejména Poláků) na Sibiř či zakládáním kolchozů, vystřídal po 22. 6. 1941 nacistický režim. Vladimír Hnetecký vzpomíná na příchod německých vojsk: „Když začala válka, tak jsem byl v Lucku na Volyni. Viděl jsem, jak přelétávají německá letadla. Bombardovala. Takhle to asi bylo. Asi za tři neděle na Volyň přišli Němci. [A jak se chovali Němci, když tam přišli?] Normálně, já jsem byl tehdy ještě kluk ze školy. Ale někteří Ukrajinci je vítali. Já jsem to moc neprožil, protože jsem byl ještě klučina.“

Luck byl jako město na rozdíl od okolních vesnic ve výhodě. Banderovci – ukrajinští nacionalisté – si do města netroufli, ovšem zhoršené polsko-ukrajinské vztahy se i tak projevovaly: „Znám jeden takový případ. Byly katolické svátky a oni [Ukrajinci] koukali do oken, kde byly stromečky, protože tam byli většinou pravoslavní. A tak po nich z oken stříleli. To byla taková nemilá akce. Byli tam mrtví a tak. Jinak jsme to nepoznali, protože tam v té době byli Němci, takže si [banderovci] netroufli jít přímo do města.“

Německá okupace se mimo jiné projevovala odvážením mládeže na nucené práce do Německa a také likvidací židovského obyvatelstva. Na území budoucí Ukrajiny se konaly masové popravy a pohřbívání do hromadných hrobů. Vladimír Hnetecký vzpomíná na situaci v Lucku: „U nás ve městě jich bylo asi dvacet tisíc. Němci, když začali tu akci, obklíčili město, vybrali Židy – oni měli asi seznam, kdy bydlí a všechno – nakládali je na nákladní auta, položili je, to jsem viděl, na sebe a odváželi za město. Tam byly udělané hroby a tam je stříleli. Bylo to takové drastické.“

 

V Čeljabinsku v závodě na výrobu sovětských tanků 

Po opětovném příchodu Rudé armády do oblasti Volyně na počátku roku 1944 byl Vladimír Hnetecký s dalšími kamarády a mládeží odtransportován až do Čeljabinsku za Ural, kde měl pracovat ve zdejším závodě jako pomocný dělník.

„S jídlem to bylo špatné, většinou jsme jedli sušené ryby. Nebylo to nějaké zvláštní. Dělali jsme normálně pomocné síly. [A jak to byla velká fabrika?] Byla velká. Za války se totiž stěhovaly fabriky z Ukrajiny za Ural. Protože napadali Němci, tak to museli všechno evakuovat. To jsem se divil, jak rychle továrny přemístili. To nešlo jenom o budovy, ale o nářadí, o soustruhy a všechno.“

 

Útěk do Žitomíru

„Tam se nám to nelíbilo. Byl tam hlad. (…) Tak jsme se čtyři kluci rozhodli, že utečeme. Utíkali jsme, kolikrát nás chytili, my jsme vždycky něco zalhali a jeli jsme dál načerno.“

Veškeré doklady zakopali, a tak u sebe neměli žádné dokumenty. Utíkali zpátky na Ukrajinu a hodlali se dostat zpět k rodičům: „Vždycky nás na [vlakové] stanici vyhodili, tak jsme stanici obešli, čekali, až se rozjede nákladní vlak, a skočili jsme tam. Poprvé nás chytili, [když] jsme byli v brzdové budce, jak je ve vlaku. Tam jsme všichni čtyři nalezli, jedeme, zastavil a policajti udělali u vlaku kontrolu. Na každé stanici byla policejní stanice. Přišli do té budky, viděli, že nejde otevřít, tak zaklepali: ,Vylézaj.‘ Tak jsme museli vystoupit, dali nás na stanici, a že nás pošlou zpátky. Ale jak nás mohli dát zpátky, [když] jsme nebyli odtamtud, co jsme řekli? Byli jsme tam zavření, nevím, jak dlouho, až se potom vystřídala stráž, přišel jeden takový a povídá: ,Máte peníze?‘ To všechno bylo na stole. Museli jsme všechno z kapes vyndat. Povídám: ,Máme tady peníze.‘ Povídá: ,Tak davajte.‘ Zaplatili jsme to – a pryč.“

 

V průzkumné tankové rotě až do Berlína

Vladimír Hnetecký se útěkem dostal až do Žitomíru, kde vstoupil do polské armády. Tatínek byl sice Ukrajincem a maminka Češkou, ovšem Vladimír Hnetecký díky polským školám uměl perfektně polsky, a navíc byl bez potřebných dokladů. Zalhal však také o svém věku – pro vstup do armády si musel přidat rok – a také o své dovednosti řízení motorových vozidel. Byl přidělen k řidičům tanku a musel se tak všechno učit.

„Řekli nám, abychom si vybrali tank. Tam byla nějaká stáj a Rusové tam dovezli tanky. Povídá: ,Běžte tam a zapište čísla tanku. Vyberte si, který budete mít.‘ Tak jsme šli, bylo nás deset, těch řidičů, přišel jsem, a nevěděl [jsem], jak se [startuje]. Tak jsem koukal, jak startovali ti starší lidé. A povedlo se to. Tak jsem nastartoval, vycouval jsem z garáže a zase zpátky.“

Vladimír Hnetecký sloužil v cromwellu s dalšími čtyřmi tankisty a s velitelem. Zúčastnil se bojů na polském a na východoněmeckém území, zasáhl do bojů např. u Varšavy či u Berlína, v samotném srdci nacistického Německa. Vzpomíná i na rozbitou Varšavu: „Procházeli jsme tou Varšavou a to bylo nic. Tam nebylo nic. To byly jenom ruiny.“

Vladimír Hnetecký vzpomíná, že se Němci spíše bránili, často se vzdávali a nesnažili se příliš útočit. Vzpomíná také na napadení ze strany vlasovců – Ruské osvobozenecké armády: „Napadli nás vlasovci, a tak jsme se bránili. Měli jsme proti nim udělané zákopy a všechno, ale bylo jich dost, tak jsme s tanky museli odjet do lesa, aby nám je nezabrali. A hodně lidí tam zařvalo. Poláků. Tak to byl jeden takový zážitek.“

Problémy však neměli jen s německými vojáky, ale také s jejich mládeží: „Mstili se. Pamatuji si, že tam normálně na nás kluk střelil ze zálohy. Oni to byli Hitlerjugend. Jinak se Němci proti nám báli vystupovat. Akorát jsme šli, zabavovali jsme jim hodinky a takové věci. Už se báli.“

U Berlína se jednotka s Vladimírem Hneteckým otočila a směřovala do Prahy. Osvobození hlavního města Československa však již bylo v sovětské moci, a tak se jednotka před Prahou zastavila a poté se vrátila do Mělníka. Zde se Vladimír Hnetecký dočkal konce války. Poté tanky odjely zpět do Polska a Vladimír Hnetecký se vrátil na rodnou Volyň.

 

Reemigrace v roce 1947

Po demobilizaci přešel zpět na současnou Ukrajinu, kde dosud měl rodiče^[2] a sestru, aby zde nakrátko pracoval jako řidič, a nakonec s celou rodinou v roce 1947 přes Čop a Mukačevo reemigroval: „Jeli jsme nákladním vlakem. Všechny věci, co jsme potřebovali, jsme si vzali. Všechno jsme vzít nemohli. [Jak jste jeli dlouho?] Nebylo to dlouho, bylo poměrně dobré spojení. Jeli jsme až do Košic a tam jsme dostali peníze. Nevím, kolik to bylo. Asi dvě stě korun na osobu. Tak nějak. Abychom mohli v Čechách taky něco žít. Potom nás rozváželi z Košic, byli jsme nějakou dobu v Lounech^[3], tam bylo takové sběrné středisko, a odtamtud jsme se rozjížděli.“

Nejprve se mělo hledat bydliště v Mostě, zde se však rodina Hneteckých kvůli průmyslovému prostředí odmítla usadit. Odjeli tedy dále do Chomutova, kde dostali byt po odsunutých Němcích. Vladimír Hnetecký se poté natrvalo usídlil v Ostrově nad Ohří.

 

Dozorcem v Jáchymově a ve Vykmanově^[4]

V Československu pak nastoupil do válcoven trub, dodělal si maturitu a následně se rozhodl vstoupit do náboru ministerstva vnitra. Poté pracoval v Jáchymově, na Vykmanově nebo na Mariánské – ve smutně proslulých místech nedávné historie. Zpočátku pracoval na evidenci v přijímací kanceláři: „Zaevidovalo se to tam a [vězni] šli do práce. Tady se stavělo město, takže bylo tehdy práce dost. (…) [A ta evidence, co se všechno zapisovalo?] Data narození a tak dále. Odkud je a proč tam byl hlavně. My jsme nezjišťovali, proč tam šel nebo něco. Na to byli jiní.“

O politických vězních: „[A byli tam taky nějací političtí vězni?] Byli taky. [A jak oni se chovali?] No, jak se chovali. No, jak se tam můžou chovat? Byli rádi, že byli rádi. To víš, ten režim je tam udržoval.“

Po roce 1968 byl pamětník pro nesouhlas s okupací vojsk Varšavské smlouvy ze své pozice vyloučen a musel nastoupit na místo dozorce. Po odchodu do důchodu ještě nadále přesluhoval jako správce ubytovny. Je držitelem polských válečných vyznamenání – mezi nimi je také cenný Grunwaldský válečný kříž. V současnosti žije Vladimír Hnetecký v Ostrově nad Ohří.

 

V roce 2012 natočil Martin Reichl, v roce 2013 zpracoval Luděk Jirka.

---