Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Hník (* 1942)

• narozen 29. července 1942 v Jilemnici v podhůří Krkonoš

• do konce 2. světové války žil v Horní Branné

• v rámci dosídlení pohraničí po odsunu Němců se s rodiči přestěhoval do Hostinného

• od školních let se intenzivně věnoval fotografování

• po vyučení nastoupil ve strojírenském podniku Kablo ve Vrchlabí

• vystudoval výtvarnou fotografii na lidové konzervatoři v Hradci Králové

• po sametové revoluci se začal živit jako profesionální fotograf

• třináct let působil jako fotograf Správy Krkonošského národního parku

• v roce 2023 žil ve Vrchlabí

Celoživotní vášní Karla Hníka je fotografování. První fotoaparát si koupil tajně sám asi v jedenácti letech. Netroufal si o něj říct rodičům, tak si šetřil peníze, které dostával od mámy na obědy ve školní družině. Fotoaparát značky Pionýr s bakelitovým tělem se dal v padesátých letech koupit asi za stovku v drogerii. Začínal s focením zvířat nebo spolužáků ze školy. U kamaráda ve sklepě pak vyvolával na matčiných talířích první snímky.

„Foťák jsem schovával mezi dřevem na půdě. Když se to provalilo, dostal jsem sice pár pohlavků, ale pak už jsem mohl fotit legálně,“ vzpomíná Karel Hník. Na kvalitnější přístroj sovětské výroby Ljubitel mu už přispěl otec. Vyrostl v podhůří Krkonoš a s přibývajícími roky stále častěji vyrážel s fotoaparátem na horské hřebeny. Snažil se zachytit krásu a proměnlivost horských scenérií. Vyhledával místa co nejméně poznamenaná lidskou činnosti.

Fotil také horaly a řemeslníky, do jejichž chalup jen pomalu pronikaly vymoženosti druhé poloviny dvacátého století. „V rozpadající se chaloupce krkonošského tkalce Matěje Pochopa byla taková tma, že jsem to málem vzdal. Odmítal jsem používat umělá světla,“ vypráví. Cyklus černobílých portrétů a zákoutí dílen posledních tradičních řemeslníků patří k jeho nejoceňovanějším pracím. „Fotografování dávalo mému životu další rozměr. Byla v tom radost, dobrodružství, adrenalin i pocit svobody,“ říká Karel Hník, který prožil skoro padesát let v komunistickém režimu.

Dědeček legionář přežil dva útoky yperitem

Karel Hník se narodil 29. července 1942 v Jilemnici v Podkrkonoší. Byl jediným dítětem Karla a Marty Hníkových. Matka dělala před sňatkem asistentku jilemnickému zubaři. Otec vystřídal více zaměstnání. Za války pracoval na poště. Podle pamětníka byl velmi činorodý. Amatérsky fotil a maloval, zabýval se i numismatikou, byl aktivní v Klubu českých turistů. Dělal také značkaře turistických tras.

Do konce druhé světové války žil Karel Hník s rodiči v Horní Branné nedaleko Jilemnice v podnájmu u rodiny Havlových. Jejich syn Jiří Havel se stal slavným fotografem krkonošských a jiných hor i velehor. „Samozřejmě si na to nepamatuji, ale když jsme u Havlových žili, Jirka začínal fotit a můj otec mu radil,“ říká Karel Hník, který se později s Jiřím Havlem pravidelně potkával a sledoval jeho práci.

Pamatuje si na dědečka z matčiny strany Jana Jebavého, který bojoval v první světové válce a vysloužil si válečný kříž. Vstoupil do francouzské legie, dvakrát byl zasažen jedovatým plynem yperitem, který začali v roce 1917 Němci používat ve válce. Živil se jako tkadlec. Jeho první manželka, pamětníkova babička, zemřela při porodu pátého dítěte. Podruhé se oženil se sudetskou Němkou. „Mojí maminku pak poslali do německé školy v Dolní Branné,“ vypráví.

Matce za války hrozilo nucené nasazení v Německu. Zachránilo ji, když otěhotněla. Přibližně půl roku po osvobození se Hníkovi přestěhovali do asi dvacet kilometrů vzdáleného Hostinného. Zatímco Horní Branná se po mnichovské krizi v roce 1938 ocitla na samé hranici Protektorátu Čechy a Morava, Hostinné, kde převažovali obyvatelé hlásící se k německé národnosti, bylo součástí Sudet, tedy Německé říše. Po válce muselo jít mnoho tamních obyvatel do odsunu.

Otec neprošel prověrkami straníků po roce 1968

Karel Hník si vybavuje, že u sokolovny v Hostinném bylo tenkrát shromaždiště. „Lidé tam čekali s kufry na odvoz do Německa,“ vypráví. Říká, že nevěděl o násilnostech, které nucenému vysídlení Němců v Hostinném předcházely. Jak uvádí například historik a dlouholetý kronikář Hostinného Tomáš Anděl, gardisté či partyzáni tam zastřelili několik německých obyvatel.

Po Němcích zůstaly v Hostinném opuštěné domy. „I rodiče získali menší byt v jedné vile. V Hostinném už zůstali natrvalo,“ říká. Matka dělala vedoucí kuchyně v nemocnici. Otec pracoval mimo jiné v podniku komunálních služeb. „Dělával také pro muzeum. Byl jsem tam s ním, když rádio vysílalo proces s Miladou Horákovou. Otec poslouchal s uchem nalepeným na přijímači,“ vzpomíná na období po únoru 1948, kdy uchvátili moc v Československu komunisté a politickými procesy si upevňovali moc a šířili strach.

Co si jeho otec o popravě právničky a političky národních socialistů Milady Horákové myslel, pamětník neví. „Nemluvili jsme o tom.“ Neví ani, kdy přesně Karel Hník starší vstoupil do komunistické strany. „Jisté je, že ho po roce 1968 vyhodili,“ říká. Sam červenou knížku odmítal, od komunistů si držel odstup, ale režim otevřeně nekritizoval.

Po osmé třídě nastoupil do učení. „Chtěl jsem se původně hlásit na elektrikáře, ale o tento obor byl obrovský zájem, tak jsem šel na strojního zámečníka. Ani jsem nad tím moc nepřemýšlel.“ Vyučil se pro strojírenský podnik Kablo, který měl pobočku ve Vrchlabí. Učiliště bylo v Kladně, takže musel bydlet na internátu. Když po osmé třídě odcházel z domu, bylo mu čtrnáct let.

„Hned jsme jeli na chmelovou brigádu, na kterou jsem se musel vypravit sám, protože rodiče byli na dovolené. Vzpomínám si, že jsem měl mít s sebou ešus, ale doma jsem našel jen menší plechový hrnek. Jedl jsem z něho polévky i vepřo knedlo zelo,“ směje se. Během učňovských let fotil a chodil do fotokroužku. Po vyučení nastoupil ve Vrchlabí do podniku Kablo. „Tam byl velký fotokroužek, který byl docela dobře vybavený. Podnik byl k fotoamatérům velice vstřícný.“

Vchod do tkalcovy chalupy hlídaly slepice

Když se oženil, do Vrchlabí se přestěhoval. Bydlení pro rodinu stavěl vlastníma rukama. Jednalo se o takzvanou svépomocnou stavbu bytového domu, na které se podíleli všichni budoucí nájemníci. „Bylo to náročné. Na stavbu jsem chodil po práci, o sobotách i nedělích. Trvalo nám to tři roky. Odpracoval jsem tam asi čtyři tisíce hodin.“ Když v srpnu 1968 vpadly do Československa vojska Varšavské smlouvy, aby zastavily údajnou kontrarevoluci, dům ještě nebyl hotový. „Ze sklepa rozestavěného baráku jsem se díval na tanky,“ říká. Vzpomíná si, že se zapojil do protestních akcí a podepsal také petici za neutralitu republiky.

Sovětská vojska zůstala v Československu přes dvacet let. Komunisty, kteří od jara 1968 prosazovali demokratizační reformy, vystřídali v čele státu politici loajální k Sovětskému svazu v čele s Gustávem Husákem. Zavedli opět tuhý totalitní režim, obnovili cenzuru, provedli masivní čistky v komunistické straně, perzekvovali lidi, kteří odmítali nazývat sovětskou okupaci bratrskou pomocí.

Karel Hník se v pochmurných letech počínající normalizace ještě intenzivněji věnoval fotografování. Jako člen různých fotokroužků se úspěšně účastnil soutěží a s fotoamatéry také vystavoval. V roce 1981 začal studovat obor výtvarná fotografie na lidové konzervatoři v Hradci Králové. Učil ho významný teoretik fotografie Ján Šmok, který roky působil na pražské FAMU. Pro závěrečnou práci tříletého večerního studia fotil Karel Hník v Benecku tamního tkalce a řezbáře Matěje Pochopa.

„U dveří jeho chaloupky se na mě vrhly slepice. Když jsem konečně pronikl dovnitř, Matěj si zrovna mazal bércové vředy na nohou. S omluvou jsem vyšel ven, sedl jsem si na pařez a přemýšlel, co dělat. Pak jsem se tam vrátil, vysvětlil jsem mu, že bych ho rád fotil, a on souhlasil,“ vzpomíná. Matěj Pochop byl na kameru zvyklý. Předtím si zahrál ve filmu Karla Kachyni Pavlínka nebo ve snímku Věry Plívové-Šimkové Krakonoš a lyžníci.

„Matěj zemřel asi devět měsíců po mé poslední návštěvě. Setkání s ním jsou pro mě nezapomenutelná. Jeho stavení, bohužel, asi za dva roky spadlo. Jeho tkalcovský stav se podařilo zachránit. Je umístěn v muzeu ve Vrchlabí,“ vypráví.

Krkonoše jsou přelidněné, ale pořád mě lákají

Začal fotografovat i další představitele zanikající řemeslné výroby v Podkrkonoší, například kolaře, kováře, šindeláře, dřevaře, řezbáře či perlaře. Jeho fotografie publikoval časopis Krkonoše a v roce 1986 měl ve Vrchlabí výstavu Zapomenutá řemesla. Vyšla mu kniha Bejvávalo na horách, kde jsou jeho černobílé fotografie doplněny textem etnografky Jany Sojkové. „Krkonoše se od té doby hodně změnily. Přibylo turistů, aut, staveb. Pořád je tam ale co objevovat,“ říká.

Protože nebyl členem Svazu československých výtvarných umělců, příležitostí publikovat měl minimum. „O členství jsem se ucházel marně. Až když začala v roce 1989 revoluce, dostal jsem vyrozumění, že mě přijímají. Vyhodil jsem to do koše,“ vzpomíná Karel Hník, který s radostí přivítal konec vlády komunistické strany.

Ve svobodných poměrech se mu hned naskytla možnost živit se fotografováním. V únoru 1990 nastoupil jako kmenový fotograf Správy Krkonošského národního parku, kde pracoval až do důchodu. Poprvé se podíval na Západ, protože za komunistů se dostal jen do Polska nebo Německé demokratické republiky. A dočkal se i výstav v zahraničí.