Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Hnilička (* 1927)

• narozen 16. ledna 1927 v Uherském Brodě

• rodina zemědělce

• za války nuceně nasazen na dělnické práce do Rakouska

• 1942 zatčen gestapem za údajnou sabotáž

• prosinec 1942 – vězněn v Lanzendorfu u Vídně

• 1943 - vězněn v KT Mauthausen, práce v kamenolomu

• od konce roku 1943 vězněn v KT Gusen

• po osvobození návrat do Československa

• krátce zaměstnán u Československých drah

• 1949 - vojenská služba u pohraniční stráže

• do roku 1984 pracoval u pohraniční stráže na Šumavě

• účastní se besed se studenty

Antonín Hnilička pochází ze zemědělské venkovské rodiny v Uherském Brodě. Antonín Hnilička byl jedním ze sedmi dětí, které se do rodiny narodily. Antonín přišel na svět se svým dvojčetem 16. 1. 1927. Matka nedlouho poté zemřela a otec si našel jinou ženu. Vztahy v rodině pak nebyly nejlepší. Z idyly dětských radovánek vytrhla chlapce zpráva o mobilizaci v roce 1938. Antonínův bratr byl také povolán a na druhý den byli branci shromažďováni v Uherském Brodu a začali se připravovat na vojenský střet.

Po vypuknutí války dolehla změna atmosféry i na Uherský Brod. Po městě se začalo proslýchat, že někteří občané mají za lubem utéct do legií. To se také nakonec stalo. Odešlo sedm mužů včetně strážmistra Večírka. To zákonitě vyvolalo reakci gestapa. Začali prohledávat obec a její okolí a také zatýkat. Z Bánova, kde Antonín vyrůstal, pocházel Josef Bublík. Československý výsadkář, který odešel do služeb anglické armády. Byl členem výsadku Bioscop a padl s ostatními parašutisty, kteří se podíleli na atentátu na Reinharda Heydricha, v kostele Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze.

Lidé si museli zvykat na vnucenou německou správu. Mnozí se báli pracovního nasazení na německém území, a tak v oblasti jižní Moravy přetrvávaly předválečné vztahy. Dělníci často odcházeli pracovat za Břeclav do Rakouska nebo Sudet. Bylo to bezpečnější řešení situace. Antonín se poprvé této práce zúčastnil na podzim 1941. Ve stejném roce ukončil povinnou školní docházku.

Ze Sudet poté Čechy firma, u níž byli zaměstnaní, přesunula do Rakouska, kde pracovali na chodnících, silnicích. „Gauleiter, jako inženýr. A to byl úplný Germán. Ten pořád viděl nedostatky. Měli jsme naházet šest kubíků hlíny, když jste tam měl kámen a šutr, tak jak jste to tam mohl nakopat. My jsme tam měli jen takové malé krumpáče. A tím jsme dlabali. Nebo byla kanalizace hluboká čtyři pět metrů a my jsme to házeli z metru. Tak co jsme tam mohli vydlabat…? Například byl ke dvoru vjezd, oni to nechtěli prokopat, tak jsme to dlabali malými krumpáči. To než jste nahrabal půl kubíku hlíny, tak bylo poledne. Když to byla nějaká kamenitá, hned začali řvát, že je to nějaká sabotáž, jste bolševici! Navíc s námi v blízkosti, ale zvlášť, dělalo komando, dvě čety ruských válečných zajatců. To byli ubožáci. Kost a kůže. Měli na sobě ty mantly, ty hadry. Hladoví jako vlci. Kde mohli – za barákem, na záchodě, na latríně: ,Nemáš pokouřit? Nemáš chleba?‘ My jsme měli taky příděl. A ptali se, jak je na frontě a kdy skončí vojna? Oni od toho byli odříznutí. Jenomže to nezůstalo bez pozornosti. Gestapáci začali na ta pracoviště jezdit. Měli ty klobouky, límce, kožeňáky. A začali to pozorovat. I ten Gauleiter nás pořád označoval, že jsme bolševici a že děláme sabotáž.“

Nadávky a vyhrožování přešlo do otevřeného útočného terorizování po atentátu na Reinharda Heydricha. Hned čtyři Češi včetně Antonína byli zatčeni. Bez všech věcí a jakýkoliv informací. „Odvezli nás na gestapo, sepsali protokol. Hnilička, jméno, název, římský katolík a tak dále. A pak tam psal a psal, co mu nahlásil (Gauleiter). To jsme ani nepodepisovali a už jsme se do práce nevrátili. Byli jsme tam na gestapu zavření asi čtyři dny. Každý zvlášť. Pak nás odvezli do sběrného tábora Lanzendorf u Vídně. Tam nás bylo asi dva tisíce.“

Antonín dosud neví, co vlastně v protokolu stálo. Nejspíše něco z tvrzení o sabotáži. To všechno se stalo krátce před Vánocemi 1942. Ve staré lanzendorfské pevnosti se o Štědrém dnu podávala černá voda připomínající kávu a zelí bez jakéhokoliv ochucení. Vězni se po práci těšili alespoň na trochu tepla, kterého se jim přes den nedostávalo. Venku padal sníh a do půl páté odpoledne byly vězeňské mundúry pořádně nasáklé vodou. Klid v aspoň trochu teplé cimře se ale nedostavil. Místo toho museli vězni stát do deseti hodin na apelplacu. Šuškandou se mezi vězni rozneslo, že příčinou celého vánočního martyria je útěk dvou vězňů. Jestli tomu tak opravdu bylo, Antonín dodnes neví. Nedlouho po Vánocích byli vězni transportováni do Lince. Několik dní odhazovali v nedaleké vesnici sníh a poté znovu nasedli na vlak, nedaleko Lince se železnice větví – směrem do Steyru a koncentračního tábora (KT) Mauthausen. Všichni tušili, že směr Mauthausen je tou horší variantou. Tam nakonec vlak zatočil.

Na zasněženém nádraží se po chvíli ticha rozezněla střelba z esesáckých zbraní doprovázená jejich řevem nutícím vězně k přesunu do lágru. Zpocení byli hnáni namrzlými cestami k táboru. Pokud někdo spadl, byl bit. Antonín měl při přesunu štěstí – v předepsaném trojstupu mu připadlo prostřední místo, a tak byl ušetřen ran, které dostávali vězni kráčející po stranách. Na přijímací bráně nechali vězně znovu čekat až do noci. Ti šťastnější z čekajících vězňů se prodrali k zamřížovanému oknu, ze kterého proudil teplý vzduch. Ovšem potom už ke zdroji tepla nechtěl pustit nikoho jiného.

Přijímání probíhalo tak, že vězni se museli do naha svléct a poté byli ostříháni. Z tupých břitev zůstaly ranky, které byly zality jódovou tinkturou. To vyvolalo úpění, které se rozléhalo po celém prostoru. Následně každý dostal náramek s číslem a po koupeli, která probíhala nejdříve pod studenou a poté pod vařicí vodou, byl českým vězňům přidělen šestý blok. Po dvou dnech harcování zde dostali první jídlo. Nicméně to neznamenalo konec dlouhého dne. Ještě je čekalo první setkání s pravidly a také poprvé viděli Židy, kteří byli příšerně zmlácení.

První dva měsíce, od ledna do února, strávil Antonín na karanténě. Na vězních z bloku 16, ale i na vězních v karanténě, jako byl Antonín, nacisté zkoušeli různé vakcíny. Nikdo z vězňů nevěděl, co přesně je jim podáváno. Říkalo se, že je v nich přítomna tubera, nebo flegmóna, kterou Antonín později dostal, a z vodovité stravy začala těla vězňům vodnatět, a tak měli často nohy silnější u kotníků než okolo stehen. Jiní vězni – jako třeba Miloslav Čeřenský – zas dostávali pouze stravu kašovitou, po které sice nevypadali, že by strádali, ale neobsahovala kvasnice, a neměli tak vyváženou stravu. Stravování obecně bylo jedním z důležitých bodů táborového života a přežití – vězni se například při výdeji polévky řadili rádi na konec fronty a bojovali o zadní pozice. První totiž dostali jen vodu bez kousku brambory nebo něčeho podobného.

Zatím jen zpovzdálí karantény sledovali ruské válečné zajatce, jimž byla vyčleněna samostatná část KT, tzv. Russenlager. Ti chodili do práce velmi brzo ráno a vypadali velmi zbědovaně.

Antonín byl z celého transportu nejmladší, jeho pozice však byla stejná jako ostatních vězňů. Na rozdíl od něj byla v táboře uvězněna i skupina podobně starých Rusů (16–17 let), o které bylo pečováno a byli dáváni na odiv Červenému kříži a jiným inspekcím. V kontrastu k tomu je nutné zmínit zajatce z Russenlageru, kteří po desítkách umírali vlivem tristních životních podmínek.

Normální den v KT byl po okraj navršen prací, večer se pak konal nástup na apelplacu. Jednoho dne se prozradila tajná činnost členů Donaukommanda, kteří vynášeli některé zprávy s pomocí civilistů z tábora. „Jak někoho vyzvali třeba: Häftling nummer tolik links abtreten. To znamenalo jeho konec. Skončil apelplac a my jsme odešli na baráky a byl vydaný befel, rozkaz. Blokáč a štubák nařídili okamžitě dekama Fenster zudecken, okamžitě zakrýt okna, a nikdo nesměl vycházet. No a já jsem ještě s jedním lžičkama zapíchával ty deky a už jsme viděli, jak se střílí na apelplacu, jak štěkají psi. Oni tam to celé komando celou noc mučili a trýznili. Oni ho tam pomocí dogy trhali a tak dál. Byl tam člen ústředního výboru Sokola. Ten, když jsme šli ráno do kamenolomu, já jsem šel po pravé straně, tak jsem viděl, jak oni leželi zdecimovaní, rozsápaní od psů, roztrhaní, jak leželi u té brány a akorát jeden vězeň byl trochu opřený o tu zeď. A tam měl zahynout ten sokolský pracovník a je taktéž v Tyršově domě na tabuli cti, zahynutých v koncentračním táboře Mauthausen.“

V létě 1943 byl Antonín členem komanda čítajícího 300 až 400 lidí, které pracovalo v Russenlageru. Komando měli na starosti vyhlášení krutí kápové, jedním z nich byl Schwarz. Vězni měli například za úkol odkopat spoustu zeminy, aby ve svahu vzniklo fotbalové hřiště pro esesmany. Pracovalo zde i několik Židů, jednou se jim vymkl kontrole vozík se zeminou, což rozezlilo právě Schwarze a začal je mlátit násadou od lopaty. Jeden z napadených se vydal na beznadějný útěk, při kterém byl v drátech hraničního plotu nemilosrdně zastřelen.

Antonín ve stejném komandu vykonával i jiné práce. S dalšími Čechy, například s Petrem Rusákem, měli za úkol hloubit kanalizaci. Vše dělali ručně jen za použití jednoho majzlíku a kladiva. Práce jim pochopitelně mnoho nešla, a tak se dostali do zorného úhlu dalšího kápa. Pomalu k nim došel a vyhrožoval, že půjdou na dráty, pokud do dvaceti minut nebudou mít hotovu předepsanou práci. Nakonec našli ještě další nářadí, kterým se jim podařilo problém vyřešit. Kápo se již ale nevrátil.

Po práci v Russenlageru byl Antonín v březnu 1943 přesunut do bloku číslo 13 a na práce v kamenolomu. To byla nejhorší pracovní zařazení v KT Mauthausen. Pro přežití byla důležitá i určitá naděje, kterou do vězňů vtiskávaly události z fronty, v táboře distribuované šuškandou. Za blokem se takto scházela velká skupina Čechů a zprávy si předávali. Za končící zimy chodili vězni do kamenolomu pracovat s pouhými bačkorami. Sám Antonín vzpomíná, jak mu na příkrých schodech vedoucích do lomu podklouzla noha, a bačkoru ztratil. Celý půlden pak musel vydržet na mraze bez ní. Kamarádi mu sice pomáhali alespoň pytlovinou nohu před mrazem ochránit, ale v důsledku této události nakonec nohu zachvátil zánět flegmóny. Kvůli tomu strávil většinu léta v nemocničním revíru a později byl přiřazen do Russenlageru, kde se zotavoval do podzimu. Poté byl přesunut do KT v nedalekém Gusenu a znovu byl nasazen do komanda v kamenolomu. Tam se Antonín setkal s jedním z českých kápů, který pomáhal organizovat nahánění Poláků do plynových komor. Po válce se skrýval na Slovensku, ale byl vyhledán a popraven. Celý rok 1944 pracoval v kamenolomu, kde úplně zbytečně tahali těžké kameny. Na Vánoce kamarád Čeněk dostal balíček a vše vypadalo idylicky. Teplo z kamen, trochu jídla navíc obdrženého poštou z domova. Po desáté ale vlétli esesáci do bloku a vybrali si jednoho mladého Rusa, který vzal kůrku chleba navíc. Ostatní vězni museli přihlížet, jak ho nacisté mučili.

Poté Antonín pracoval v továrně na letadla Messerschmitt, trávil tam čas od šesti do šesti a dostával za to litr polívky, nicméně to bylo lepší než práce v kamenolomu nebo v ruském táboře. Zde se seznámil s některými Španěly, kteří tvořili početnou skupinu vězňů. I mezi nimi panoval pud sebezáchovy. Šikovný Antonínův pomocník Filip vyráběl z plechů malé náramky. Avšak španělský kápo Maríno to zjistil a Filipa zle ztloukl. Antonín v partě s Petrem Rusákem a jedním Polákem pracovali na zanýtování plechů na letadle. Naneštěstí se jim jednou nepodařilo udělat práci správně a Polák se bál o svůj vlastní osud, a tak Čechy – Antonína Hniličku a Petra Rusáka – hned došel bonzovat, že neudělali práci dobře. Naštěstí měl tuto směnu na starosti rozumný mistr, který Čechům pomohl chybu opravit. Antonín měl přes Velikonoce 1945, kdy se celá věc stala, stažený žaludek. Kdyby na celou kauzu přišli kápové a esesmani, mohla by totiž být posuzovaná jako sabotáž. Naštěstí se tak nestalo. Kromě Španělů si v „Mesršmitce“ našel Antonín cestu k Rusům – navzájem se učili abecedu, latinku a azbuku. Kromě toho se snažili navzájem navštěvovat na blocích a usnadňovat situaci nově příchozím vězňům. Jedním z nových byl Vojtěch Pilka pocházející také ze Slovácka. Podařilo se mu poslat šifrovanou zprávu manželce, ze které vyplývalo, že Vojtěch Pilka i Antonín Hnilička jsou v Mauthausenu. Tak se tuto informaci dozvěděli pamětníkovi rodiče až v druhé polovině roku 1943.

Většina kápů se rekrutovala z řad vrahů a dalších vězňů, kteří byli zavření již mnoho let. Ti se pak dostali do koncentračních táborů a společně s příslušníky SS vládli táboru. Na konci války se kápové zcela pochopitelně báli o svůj osud. Před osvobozením si mysleli, že se jim podaří utéct, ale na většinu z nich si vězni počkali a často je umlátili k smrti.

V dubnu 1945 již bylo cítit, že válka se chýlí ke konci. Nad hlavami začala létat spojenecká letadla. „Víte, jak v dolech. Žárovky byly jen našroubované na drátě. Voda tekla. Často žárovka vybuchla a byla tma. Nevím, kolik nás bylo. Maruška tam nebyl, protože všechny komanda tam nebyla. My, co jsme odpočívali, co jsme byli po noční, tak nás tam vzali a nás tam hnali. Nás bylo asi šest sedm Čechoslováků a nechtěli jsme přijít k nějakému úrazu, tak jsme radši postupovali vpředu jeden po druhém. Už jsme došli až ke konci, k úpatí štoly. Dál už to nešlo. Za námi byla slyšet střelba, štěkot psů, řev. Víte, to byl děs a hrůza. Jak padaly ty bomby v okolí, tak někde, kde to bylo špatně podpracované, tak padaly kubíky hlíny, a jak stáli pod tím vězni, tak je to zavalilo. A do toho ten řev a štěkot psů. Šli jsme tam poprvé a podruhé. Dobře to dopadlo. Když jsme šli po třetí, tak bylo 17:00 a už jsme tam nechtěli jít. Co nastalo? Jeden španělský vězeň to nakreslil – jak je ten masakr u vchodu. Ti, co byli vpředu a nechtěli tam jít, tak byli utlačeni. Spadli, pošlapaní tam zůstali. Mnoho lidí mrtvých. Tak to s námi mělo dopadnout.“ Na začátku května se již táborová organizace rozpadla. Vězni tři dny před osvobozením nechodili do práce a za stráže milicí a vídeňských hasičů, kteří vystřídali prchnuvší nacisty, čekali na příjezd Červeného kříže a spojeneckých vojsk. Po osvobození si vězni hleděli co nejrychleji obstarat si něco k jídlu. V táboru Gusen se chovali angorští králíci. Po osvobození bylo za pět minut všech zhruba 1400 kusů pryč. Po osvobození se vydali vězni na pochod domů. Po cestě viděli apokalypsu. Vše bylo zničené a v plamenech. V Linci se zastavili u americké armády, od které dostali najíst, a poté nákladními auty dojeli 7. května do Dolního Dvořiště. Potkali tam francouzskou armádu, která odzbrojovala německou armádu. Vězni několik dní v Dolním Dvořišti zůstali, protože věděli, že v Praze se stále bojuje. Ze získaných zásob dostali Antonín a další vězni osobní auto. Vydali se hlavní cestou na České Budějovice. „Tam byla zakopaná jednotka SS. Jak jsme tam my dojeli v těch vězeňských hadrech, někteří měli i pistole, já jsem ji neměl, poněvadž bych se jí spíš zastřelil, teď to začalo. Alles ven. Na každý blatník posadili kulomet, doprava bajonet auf. My všichni vpředu, řidič jel jedničkou, pomalu krokem. Jeli jsme až na most. V blízkosti byla kasárna vládního vojska. Teď to vidíme – pod mostem to bouchá, podél řeky esesáci vodili lidi, co kladli odpor. Tam to stříleli. No revoluce. Bylo asi tři čtvrtě na jedenáct a říkali jsme si, že teď to máme spočítané. Teď jsme v pasti. Na mostě tam hlídkoval vládní voják, my jsme na něj tak nějak spontánně zavolali, aby nám šel pomoct. Esesáci ho odehnali, nechtěli s ním mluvit. On na nás zavolal, že se ještě vrátí. Přišel s podplukovníkem vládního vojska a ten nás vymodlil.“ V kasárnách dostali najíst a odpoledne do města přijela Rudá armáda. Poté se vlakem vydal do Jihlavy a dále domů na Moravu. Do cíle dorazil 16. května. Poslední část cesty šel z Uherského Brodu pěšky, k rodičům na vesnici ho pak ještě přiblížil ruský voják na trojkolce. Antonín po šťastném návratu k rodině vážil 42 kg a čekalo ho zotavení v lázních.

Již v táboře mezi sebou vedli vězni různé rozhovory o tom, co budou dělat po válce. Kvůli svému mládí se Antonín o poválečnou budoucnost obával. Neměl vystudovanou žádnou školu a nevěděl, do jakého světa se bude vracet. Válka se mu však ještě vrátila – byl přizván do Dachau, aby svědčil v soudním procesu proti nacistům, které z Mauthausenu znal. Výpovědi obsahovaly obecný popis života v lágru i konkrétní situace, které se v táboře udály. Vypovídal i přímo proti konkrétním kápům a esesákům.

Ihned po válce pracoval Antonín u Československých drah. V roce 1949 byl odveden na vojnu. Působil v pohraniční stráži a poté absolvoval jeden rok na poddůstojnické škole v Levoči. Následně zůstal ve stejných službách a do roku 1984 působil v pohraniční stráži na západní hranici. Zejména budovali ploty podél hranice, což byla podle slov pamětníka namáhavá práce – vybavení bylo nevyhovující a zimy na Šumavě tvrdé. V pohraničí se také seznámil se svou manželkou.

V současné době je aktivní v osvětové činnosti, která má přiblížit realitu koncentračních táborů dětem ve školách. Sám pamětník říká, že nebyl žádným odbojářem, ale věci se vyvíjely tak, že se do koncentračního tábora zkrátka dostal. Kdo se o tom chce dozvědět více, tomu je Antonín ochoten o těchto chmurných zážitcích povídat. Aktivně se také schází s přeživšími mauthausenskými vězni.

Zpracoval Tomáš Janík.