Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Te Do Hoang (* 1950)

• narodil se 12. června 1950 v obci Hung Long ve Vietnamské socialistické republice

• v roce 1968 byl vybrán ke studiu na vysoké škole v tehdejší ČSSR

• do Ostravy přijel 20. srpna 1968

• v letech 1968 až 1969 absolvoval kurz českého jazyka ve školicím středisku Univerzity 17. listopadu v Holešově

• v roce 1969 začal studovat na Strojní fakultě Vysoké školy strojní a elektrotechnické v Plzni

• v roce 1974 úspěšně ukončil vysokoškolské studium a nastoupil na praxi ve Škodě Plzeň, n. p.

• na přelomu let 1974–1975 odjel zpět do Vietnamu

• v letech 1975–1988 povolán do vietnamské armády

• založil rodinu, postupně se mu narodil syn a dcera

• v letech 1988–1989 v rámci mezivládní dohody VSR a ČSSR pracoval jako tlumočník vietnamských pracovníků

• v letech 1989–1992 fungoval jako organizátor vietnamských skupin v podniku Českomoravský len v Humpolci

• v letech 1992–2012 soukromě podnikal

• od prosince 2012 je ve starobním důchodu

• v roce 2014 požádal o české občanství

V krajině dětství

Te Do Hoang se narodil 12. června 1950 v obci Hung Long v okrese Hung Nguyen, v provincii Nghe An, ve středním Vietnamu jako pátý ze šesti sourozenců. Narodil se ve vesnici uprostřed rýžových polí, v krajině připomínající krásný, sytě  zelený koberec, který se vždy s blížícími žněmi proměňoval ve zlatý. Lemována na obzoru modrými horami jevila se krajina idylicky, ale život v ní se idylce podobal jen velmi málo nebo spíš vůbec. Chudá zemědělská provincie v chudé zemi na přechodu mezi kolonií a socialismem, v procesu nového pořádání poválečného světa. Tady válka ještě neskončila. Ze všech stran drancovanou zemí prošel i hladomor.

„Největší vliv měl na mě můj tatínek. Byl to můj vzor. I když mu už v jedenácti letech zemřel otec, tedy můj dědeček, byl velmi pracovitý, houževnatý a schopný. Chodil do školy a pamatoval si hodně z knih. V té době to vůbec nebyla jednoduchá záležitost. Devětadevadesát procent Vietnamců bylo negramotných. V roce 1940, to mu bylo třicet let, se stal starostou vesnice. Ve volném čase psal básně, recitoval verše a vyprávěl mi o významných osobnostech.“

Slaměný klobouk na hlavě a na těle kamufláž z větví

„V roce 1965 jsem nastoupil na střední školu. V té době každý okres měl maximálně jednu střední školu. Vyučování bylo zahájeno v pět hodin ráno kvůli americkému bombardování. Musel jsem tři roky chodit pěšky sedm kilometrů tam a zpátky, celkem čtrnáct kilometrů každý den. Cesta vedla rýžovými poli a v období dešťů byla velmi blátivá. V létě jsem trpěl velkým vedrem a v zimě zase zimou, protože jsem neměl dostatečné oblečení. V deštivém počasí jsem si vždy cestou svlékl tričko a zabalil ho do igelitu, abych pak ve třídě neseděl v mokrém. Každý den nás bombardovali. Abych minimalizoval riziko, vycházel jsem z domu stejně jako další spolužáci už ve tři hodiny v noci. Na ochranu hlavy proti střepinám z bomb jsem měl klobouk pletený ze slámy a na těle kamufláž z větví. Do školy jsem dorazil kolem páté hodiny. Škola byla rozdělena na několik míst, vzdálených od sebe několik kilometrů. Pod každou školní místností byl systém tunelů pro evakuaci žáků. Během výuky jsme museli minimálně jednou denně utíkat dolů do tunelů se ukrýt. Jednou jsme slyšeli zvuk přibližujícího se letadla. Byl vyhlášen poplach. Všichni jsme utíkali dolů do tunelů. Následně jsme slyšeli obrovský výbuch. Nevěděl jsem, kam přesně bomba dopadla, až později jsem zjistil, že spadla nedaleko od nás. V té době jsem měl permanentní strach. Kdykoliv se to mohlo opakovat. Jediná věc, po které jsem toužil, byla, aby už válka skončila.“

Na druhý konec světa

Když je člověku osmnáct let, stojí na prahu dospělosti a nejspíš cestu na druhý konec světa chápe jako dobrodružství. Když je člověku osmnáct let ve válečných časech, je už dávno dospělý a ví, co je to zodpovědnost. Mladý Te Do Hoang byl navíc z rodiny vybaven touhou po poznání. Vietnamská vláda už během války plánovala budování socialismu. Nejlepší studenti jako elita národa byli vysíláni na studia do zemí východního bloku.

„Když jsem byl vybrán pro studium v tehdejším Československu, měl jsem obrovskou radost z toho, že se budu moci učit nejpokrokovější věci. Byla to velká pocta. Z každého města byli vybráni průměrně  jeden až dva studenti, z některého  žádný student, z našeho  tři. Na cestu do Československa nás doprovázelo celé město. Byla to obrovská sláva, obrovské očekávání od nás jako od budoucnosti národa.“ Dnes cesta z Hanoje do Ostravy trvá letecky méně než jeden den, ale tenkrát zabrala více než dva týdny vlakem a lodí přes Čínu a Sovětský svaz.

Nejhorší zážitky čekaly pamětníka na cestě Čínou. V té době se tam odehrávala kulturní revoluce. „V přístavu Čan-ťiang jsme čekali na loď do Kantonu a viděli jsme k sobě svázané lidi, jen ve spodním prádle, s cedulemi na krku, se spoustou krve a krvavými ranami po těle. Museli mít sklopené hlavy. Když se na nás podívali, rudí gardisté je mlátili bičem. Někdo tam říkal, že je vedou na blízké popraviště. Podobné scény jsme viděli i z vlaku. Zažíval jsem obrovský strach.“ Cesta pokračovala přes Peking a Moskvu do Košic. Do cíle cesty, do Ostravy, skupina vietnamských studentů dorazila 20. srpna 1968 večer.

Byli jsme zticha

Někdy je osud ironie sama. Jedete z jednoho konce světa na druhý a velmocenské agrese se nezbavíte ani v cílové zemi. Jenom se změní výsostné znaky. Po úmorném cestování pamětník spal jako zabitý a letecké „manévry“ okupačních armád na letišti v Mošnově k němu nedolehly. Musel to být pořádný šok, probudit se pod hlavněmi tanků. „Když jsem se 21. srpna ráno vzbudil, viděl jsem všude okolo tanky a hodně vojáků. Zpočátku jsem si myslel, že to je cvičení československé armády, a tak jsem neměl strach. Později nás všechny svolali do menzy, kde vystoupil ředitel školy. Tlumočil nám vietnamský student z vyššího ročníku. Dodnes si pamatuji jeho proslov. Říkal: ‚My se k vám chováme dobře, dáváme vám to nejlepší, a vaše vláda nás zradila, od první chvíle podporovala okupační armády.‘ Byli jsme zticha, vůbec jsme tomu nerozuměli.“

Z Ostravy byli studenti přesunuti do Holešova, školicího střediska Univerzity 17. listopadu (československá vysoká škola zřízená původně pro zahraniční studenty ze států Afriky, Asie a Latinské Ameriky, které byly dříve evropskými koloniemi). Veškerý program včetně kontaktů s okolím a pohybu na veřejnosti řídila vietnamská ambasáda. Žili v izolaci, jen studenti a jejich učitelé. Vycházky měli velmi omezené a zásadně ve třech. Ostatně – jaké rozptylování? Učit se česky je potřeba! A čeština skutečně byla oříšek. „Čeština byla a je pro mě těžká. Velká výhoda je, že jako vietnamština používá latinku. Žil jsem nějakou dobu v omylu. Ve Vietnamu nás učili, že v češtině se slova dělí. Pochopil jsem to jako dělení v matematice. Myslel jsem si, že každé písmeno má jednu číselnou hodnotu a ty hodnoty se v rámci slova dělí jako matematická operace. Až po nějakém čase jsem díky českým učitelům pochopil, jak se slova dělí.“

Po prvním roce stráveném v Holešově následovalo studium na Vysoké škole strojní a elektrotechnické v Plzni. Režim už byl volnější, a dokonce se našel čas i na výlety po republice, ale také povinná praxe v zemědělství a v průmyslu. Pracovních i přátelských kontaktů přibývalo, vznikaly nové vztahy s místními lidmi. „V té době už jsem měl hodně českých kamarádů,“ vzpomíná Te Do Hoang na vysokoškolská léta v Plzni. Školu ukončil s diplomem vzorného absolventa. Úkol byl splněn. Přišel čas návratu.

Měli jsme se stát nejbohatší zemí světa

Když na přelomu let 1974–1975 pamětník odjížděl z Československa, myslel si, že už se sem nikdy nevrátí. Celou cestu vlakem nespal a díval se do krajiny. Vracel se, protože musel. Ve Vietnamu se válka chýlila ke konci. Poslední rozhodující bitvy se odehrávaly spíše na jihu, sever už Američané přestali bombardovat. Válka skončila v dubnu 1975 a rok nato socialistický režim ovládl celé území Vietnamu a spojil tak severní a jižní území.  

Vietnamská armáda měla největší pravomoci a přednost ve výběru lidí. Mohla si vybírat mezi studenty ty nejlepší. Věděla o nich. Te Do Hoang pracoval v armádě jako vojenský technik a měl na starost zásobování bojiště materiálem. Příhraniční konflikty se sousední Kambodžou vlastně nikdy neustaly a napjaté vztahy s velkým čínským sousedem vyústily v roce 1979 v krátkou válku u severních hranic. Rodina to pocítila. Sourozenci museli na frontu a ve vesnici opět nebyli žádní muži, jenom starci, ženy a děti.

Ale život šel dál i v nejistých časech. Te Do Hoang si našel lásku a budoucí životní partnerku vyhledávané profese. Učitelky byly jako manželky nejžádanější, protože se mohly starat o děti, když muži byli na frontě. Brzy se jim narodil syn a krátce nato i dcera. 

„Byl jsem ovlivněn propagandou, která hlásala, že když jsme porazili nejmocnější stát světa, Američany, budeme do pěti až deseti let nejbohatší zemí světa. Měli jsme heslo: ‚Pracovat dle schopností, brát dle potřeb.‘ Na začátku jsem byl v euforii, pracoval jsem s obrovským nasazením. Ale ekonomika šla dolů a postupně jsem tomu přestal věřit. Bylo to dokonce horší než před válkou. I když major byla v té době vysoká hodnost a měl jsem na vietnamské poměry vysoký plat, celkově u nás ekonomická situace nebyla dobrá.“

O tom, co se děje v Československu, pamětník nevěděl téměř nic. V té době měli Vietnamci přísný zákaz stýkat se s cizinci. Občas zaslechl něco v televizi, v rozhlase nebo četl v novinách, ale kvalitních informací bylo velmi málo. Návratu do Československa pomohla náhoda. „V roce 1988 přišel do naší jednotky jeden velitel na kontrolu, měl jsem náhodou právě službu. Povídali jsme si a já mu vyprávěl, jak jsem studoval v Československu a že náplň mojí současné práce není to, co jsem studoval. On se hned zeptal, jestli chci jet jako tlumočník do Československa v rámci programu výměny pracovních sil. Konzultoval jsem to doma s manželkou. Rozhodli jsme se, že tam na nějaký čas pojedu. U nás tenkrát bylo odloučení od rodiny normální. Muži byli na frontě nebo pracovali daleko od domova. Málokdo bydlel s manželkou doma. Když jsme pak byli odloučeni, psal jsem ženě každý den dopis, hlavně o nebezpečích ve výchově dětí. Dělal jsem si starosti.“

Návrat v časech revoluce, zvažování možností

Po čtrnácti letech se pamětníkovi na první pohled zdálo, že se Československo změnilo k lepšímu. Líbily se mu nové budovy, množství aut a víceproudá dálnice, obdivoval pražské metro. Nastoupil jako tlumočník vietnamských pracovníků v podniku PAL Kroměříž a později v Humpolci jako organizátor vietnamských skupin v podniku Českomoravský len.

V roce 1989, v době revoluce, kdy jeho čeští kolegové masově demonstrovali a stávkovali, Vietnamci dál pracovali. Na příkaz z velvyslanectví se nesměli zapojovat do politiky. Zásadní změny nastaly po revoluci. Transformace ekonomiky znamenala pro Vietnamce v Československu  hlavně rušení míst a propouštění. I Te Do Hoang se v roce 1992 chystal k návratu domů. Vnímal sice příležitosti, které s sebou přinášela svoboda, viděl možnosti k podnikání, ale rozhodnutí už padlo a byl to návrat k jistotě na vietnamské poměry dobrého platu a byla tu také rostoucí starost o rodinu, hlavně o děti. Ale věci se přesto měly odehrát jinak. „Můj kamarád ze studentských let Nguyen Van Nho tehdy pracoval na vietnamské ambasádě. Znal dobře situaci ve Vietnamu a radil mi, ať zůstanu tady. Koupil mi zpáteční letenku a říkal mi: ‚Jeď se do Vietnamu podívat, jak to tam teď vypadá. Když zjistíš, že tady je to lepší, tak se vrať.‘ Když jsem na vlastní oči viděl skutečnou vietnamskou politickou a ekonomickou situaci, vrátil jsem se do Československa. Další kamarád v Pelhřimově, Chu Van Mien, mě zasvětil do podnikání.“

Těžké začátky, dobré konce

Začátky v městečku Třešť u Jihlavy byly velmi těžké. Te Do Hoang, vysokoškolák a hodností major, vystavoval zboží na kartonu na ulici. Styděl se, ale nechtěl to vzdát. Později prodával ve stánku, který brzy ráno stavěl a pozdě večer uklízel. Prodával od rána do večera, nemohl nikam odejít ani odjet. Protože stál venku za každého počasí, trpěl bolestmi. Lékařka mu předepisovala léky a lidé ho litovali. Někteří mu nosili jídlo, boty a oblečení. „Bydlel jsem nejprve v Pelhřimově, asi třicet kilometrů od Třeště. Měl jsem staré auto Lada a v zimě, když napadalo hodně sněhu, nemohl jsem s tím jet domů. Vedle mého stánku bylo veřejné WC. Paní, která tam pracovala, mi pomáhala. Nechávala mě tam přenocovat, když jsem se nemohl dostat domů. Spal jsem na podlaze WC, na kartonu, ale byl jsem rád, protože tam bylo aspoň bezpečno a tepleji než venku. Všem těm lidem jsem velmi vděčný. Nikdy jim to nezapomenu. Třešť mi přirostla k srdci.“

Te Do Hoang si později otevřel kamenný obchod a zákazníci si k němu našli cestu. Poskytoval záruku na své zboží už v době, kdy to nebylo zákonnou povinností. Přes den prodával a po nocích se učil opravovat hodinky, oděvy a obuv. Pečlivě spravoval a vedl obchod, plnil povinnosti vůči státu, který ho přijal a umožnil mu svobodně žít a podnikat. „Věděl jsem už, že tržní ekonomika pro mě znamená velkou výhodu. Věděl jsem, že to tu bude lepší než ve Vietnamu, že se tady mohu rozhodovat sám podle sebe, že uspěji v konkurenčním prostředí. Tržní ekonomika Ameriky a Západu je lepší než centrální plánování u nás ve Vietnamu. V roce 1994 jsem pozval manželku, aby se přesvědčila, že je tady svoboda a pěkné prostředí a že se tady budeme mít lépe. Líbilo se jí tu a rozhodli jsme se, že se sem s dětmi přestěhuje.“

Rodina byla opět pohromadě a fungovala dobře i v nových podmínkách. Manželka se starala o domácnost a o děti, pomáhala v obchodě a vytvářela zázemí celé rodině. Dětem se ve škole dařilo, naučily se brzy a dobře česky, a tak po základní následovala střední škola a po maturitě vysokoškolská studia. Syn vystudoval ČVUT a dcera VŠE.

O soužití v různosti

Na otázku po vzkazu lidem, kteří jsou nebo se ocitnou v pozici menšiny, pamětník odpovídá: „Jako první vidím znalost jazyka a hned jako druhou velmi důležitou věc vidím respektování místních zákonů a zvyklostí. Ve Vietnamu i tady vždy dodržuji místní zákony. V Česku se snažím přizpůsobit místní kultuře a zapojit se do české společnosti. Vycházím dobře se sousedy a mám hodně českých přátel. Jsem tady už dlouho a rozumím česky víc než ostatní. Když se něco stane, jdu tlumočit a vysvětlovat. Pořád našim v komunitě zdůrazňuji: ‚Můžeme obchodovat, nikdo nám nic nezakazuje, ale musíme dodržovat zákony. Chování každého z nás ovlivňuje nejen život jednotlivce, ale jeho rodiny a celé komunity.‘ Spolupracuji s policií při odhalování trestné činnosti, nedovolené výroby a distribuci drog. Jsem členem Spolku krajanů NgheTinh (provincie) v České republice, abych mohl pomáhat. Všichni mě dobře znají a mají respekt k naší rodině. (...) Česko je můj druhý domov, jsem velmi rád, že tady mohu žít. Podmínky pro žádost o české občanství jsem splnil už dávno, ale české zákony až do roku 2014 neumožňovaly dvojí občanství a já jsem nechtěl zrušit to vietnamské. Narodil jsem se tam, mám tam sourozence, příbuzné a přátele. Hned jak to bylo možné, jsem o české občanství požádal.“

O pěkném poli

Při pozastavení se nad většinou skvělými výsledky studia vietnamských dětí a mladých lidí pamětník vysvětluje: „Vietnamci jsou opravdu velmi pracovití. Moje děti mě viděly, když jsem pracoval od rána do noci, a potom taky dobře pracovaly – učily se a studovaly. Braly mě jako svůj vzor, stejně jako já jsem měl vzor ve svém otci.“

Te Do Hoang je v důchodu a žije s manželkou v Třešti u Jihlavy, kde má rodina dům. Dospělé děti žijí samostatný život se svými partnery a dětmi. Je pyšným dědečkem čtyř vnoučat. O své rodině říká: „Je to jako dívat se na pěkné pole.“