Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Františka Hocková (* 1945)

• narozena 30. ledna 1945 v Lübecku

• dcera českého otce a polské matky, kteří se seznámili na nucených pracích v Německu

• spolu s maminkou strávila druhou polovinu roku 1945 na ozdravném pobytu ve Švédsku

• na přelomu let 1945 a 1946 s ní maminka podnikla náročnou cestu do Československa

• velkou část svého dětství strávila v dětských domovech

• vystudovala střední zdravotnickou školu

• v době Pražského jara byla krátce členkou KSČ

Těžko říct, jaká budoucnost by Františku Hockovou a její maminku čekala ve Skandinávii; kdyby však maminka tušila, kolik obtíží bude muset překonat v Československu, dost možná by se rozhodla jinak. Za války se maminka jako totálně nasazená v továrně Schlutub seznámila s jedním kladenským rodákem a 30. ledna 1945 se z jejich známosti narodila dcera Františka. V sedmém měsíci těhotenství její maminka začala pít ocet, aby jí otekly nohy a nadřízení ji z výroby munice přeložili do méně náročného provozu; toho sice dosáhla, ale za cenu těžce poškozeného zdraví. Těsně po skončení války maminku Červený kříž odeslal na ozdravný pobyt do Švédska. Během plavby se do ní zamiloval kapitán, malé Františce nosil nedostatkovou čokoládu a maminku přemlouval, aby zůstala s ním; jenže ta o podobných návrzích nechtěla ani slyšet – otci svého dítěte přece dala slib, že ho v Čechách vyhledá, a chtěla dodržet slovo.

Po šesti měsících ve švédském sanatoriu se mamince podařilo vrátit do rodné Varšavy. Zjistila, že její bratr zahynul, se sestrami se však šťastně shledala. Ukázala jim své dítě, sehnala peníze, doklady a s nutným minimem věcí se vydala na cestu do Čech. Uprostřed první poválečné zimy se po střední Evropě stále potulovaly hrstky německých vojáků, na venkově se volně povalovala munice, a zatímco krajem táhli uprchlíci, místní často neváhali těžit z cizího neštěstí a pocestné okrádat. Přechod hranic navíc představoval značné riziko a mamince Františky Hockové nezbylo než se obracet na převaděče. Po dvoutýdenní cestě jí scházely veškeré doklady a z památek na minulost si uchovala jen modlitební knížku, kterou od roku 1941, kdy se musela odloučit od rodiny, nedala z ruky.

Najít si v Československu nový domov bylo pro ni o to těžší, že se domluvila jen polsky a německy. V prvních měsících se musela protloukat na vlastní pěst – svého milého sice našla, s překvapením však zjistila, že je ženatý a s manželkou má dítě.

Po jisté době se otec Františky Hockové rozhodl od své první rodiny odejít, začal žít s její maminkou a v roce 1946 se pamětnici narodili sourozenci, dvojčata. Otec vydělával dost peněz a snad by o dceru a její maminku bylo postaráno, kdyby to nebyl alkoholik a peníze si nenechával pro sebe. Aby si maminka zajistila vlastní příjem, začala pracovat jako domovnice a o děti se dál nikdo příliš nestaral; když maminka musela být kvůli následkům pití octa hospitalizována, zanedbávání péče si všimly úřady, děti rodičům odebraly a umístily je do dětského domova ve Stříbře.

Život v domově byl pro Františku Hockovou i pro dvojčata tvrdý; až po dvou letech svitla dětem naděje, když si jejich maminka našla nového partnera. Na začátku padesátých let se maminka provdala za jistého vdovce a děti si z domova vzala; háček však spočíval v tom, že nový otčím měl z předchozího manželství tři vlastní děti, pamětnice a dvojčata se s nimi nesnesly a krátce poté, co se Františce Hockové narodila nevlastní sestra, se maminka s otčímem rozvedla.

Pamětnice i dvojčata opět putovaly do dětského domova, tentokrát do Těchobuze. V Těchobuzi zůstala do páté třídy, na začátku druhého stupně přestoupila do Kralup nad Vltavou a dva roky nato ji následovali sourozenci.

Podmínkám života v dětském domově se pamětnice sice dokázala přizpůsobit, v jejím nitru však tato zkušenost zanechala trvalé šrámy. „Dlouho jsem bojovala s pocitem méněcennosti, protože jsem nebyla jako ostatní,“ vzpomíná dnes. „Do školy jsem chodila v hadrech, které už přede mnou někdo nosil. Nikdy jsem neměla novou věc. Nikdy. V dětském domově v Kralupech jsem neměla vůbec žádné peníze. Kdo by mi je taky dával? Ve čtrnácti letech jsem po jednom vystoupení dostala od důchodce tři koruny. Chtěla jsem si zajít k holiči, jinak mě totiž stříhaly vychovatelky. U holiče jsem se radovala, jak mi to sluší, jenže ostříhání stálo čtyři koruny – a já měla jen tři. Kadeřnice mi korunu odpustila a já byla šťastná, že se problém vyřešil.“

V těžkých letech držely pamětnici nad vodou silná vůle a ctižádostivost. Dobře se učila, a protože se v životě chtěla starat o menší děti, jak to dělala i v dětském domově, na konci základní školy snila o tom, že se stane dětskou sestrou, lékařkou nebo psycholožkou. Po dokončení střední zdravotnické školy Františka Hocková dostala umístěnku do Karlových Varů, v té době si však víc než cokoli jiného přála zůstat v Praze se svým milým, a rozhodla se tedy do práce nenastoupit a přijala dělnickou pozici.

Později byla zaměstnána ve strojně-výpočetní stanici v pražské Hostivaři, kde se také potkala se svým prvním manželem. První vážná manželská krize se dostavila záhy po svatbě: v roce 1966 její muž vstoupil do KSČ a jeho rozhodnutí pamětnici rozhněvalo do té míry, že mu hrozila rozvodem. Po mnoha hádkách nicméně začala měnit názor – poměry v zemi se postupně uvolňovaly, manžel ji přesvědčil, že stranu lze změnit pouze zevnitř, za pomoci poctivých lidí, a ona sama si nakonec do KSČ podala přihlášku. Brzy ale mělo přijít tvrdé procitnutí. „V srpnu 1968 se začala stahovat politická mračna,“ vysvětluje Františka Hocková. „Byla jsem tehdy zaměstnaná ve stavební firmě Insta v pražských Strašnicích. Jednou v noci jsem slyšela zprávy, že nás obsazují, brzy ráno jsem šla do práce a proti mně jely ruské tanky. To byl jeden z nejhorších momentů mého života. Nebyla jsem sama, šla nás spousta, měli jsme zvednutou pěst a tekly nám slzy. To, co se stalo, byla příšerná podlost. A mně nezbývalo než napsat na výbor, že vystupuji ze strany, protože nesouhlasím s intervencí vojsk Varšavské smlouvy.“