Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Hocz (* 1936)

• narozen 20. července 1936 v obci Gerendás v Békéšské župě v jihovýchodním Maďarsku

• Slovák z Maďarska

• v roce 1947 rodina reemigovala do Československa

• od roku 1947 žije v Jeseníku

• sedmačtyřicet let pracoval na pile v Jeseníku

V rámci dohody o tzv. výměně obyvatelstva mezi československou a maďarskou vládou reemigrovalo v letech 1947 a 1948 do Československa přibližně sedmdesát tisíc Slováků žijících v Maďarsku. Jedním z nich je i Josef Hocz, který patřil do komunity Slováků žijících v okolí města Békéscsaba (Békéšská Čaba) v jihovýchodním Maďarsku. Ve svém vyprávění vzpomíná na dětství v teplém jižním Maďarsku i těžké začátky ve městě Jeseník (Frývaldov) s úplně jinými klimatickými podmínkami.

V uherské nížině

Josef Hocz se narodil 20. července 1936 v obci Gerendás v Békéšské župě v jihovýchodním Maďarsku. Jeho rodina patřila do komunity Slováků, kteří se v této oblasti, tehdy náležející do habsburské monarchie, usazovali od počátku 18. století, aby osídlili místa vylidněná po osmansko-habsburských válkách. Postupně vzniklo několik slovenských osad. V Gerendási v době narození pamětníka žilo přes šestnáct set obyvatel, z nichž se bezmála tisíc hlásilo ke slovenské národnosti. Projevila se ale dvousetletá izolace od jejich domoviny. Všichni ovládali maďarštinu a jejich slovenština se značně lišila. Mluvili tzv. čabiansky, směsicí staré slovenštiny a maďarštiny. Zejména mladší generace často ovládala pouze maďarštinu a i Hoczovi mezi sebou doma mluvili maďarsky.

Josef Hocz vzpomíná, že oba národy žily v obci poklidně vedle sebe. Slováci se nijak nevymezovali. Chodili do maďarských škol a kulturní akce pořádali všichni společně. Většina místních obyvatel měla hluboko do kapsy. Pamětníkova pětičlenná rodina spala v jedné místnosti domu postaveného z hlíny smíchané se slámou. Děti chodily většinu roku bosé, protože pro tři sourozence byl jen jeden pár bot, který si navzájem půjčovali. Otec se živil jako nádeník a najímali si ho majetnější sedláci na obdělávání polností. „Za celoroční starost o polnosti dostal desetinu úrody. Zbytek si nechal statkář,“ vzpomíná Josef Hocz. Dodává, že rodinu živil také záhumenek, a chovali prasata a drůbež. Od raného dětství si Josef přivydělával jako pasák krav nebo prasat, ale i přes množství pracovních úkolů si našel čas také na zábavu. Většinou na fotbal s kamarády s punčochou naplněnou hadry na obecním plácku.

Během druhé světové války se Maďarsko v listopadu 1940 připojilo ke státům Osy, bojujícím po boku nacistického Německa. Místní muži pak museli narukovat do armády. Otce se to naštěstí netýkalo, ale strýc Jan Šipoš frontovými boji prošel.

Nebylo pro ně místo

Po ukončení válečného konfliktu uzavřela v roce 1946 československá a maďarská vláda dohodu o vzájemné výměně obyvatelstva. Ta proběhla jen částečně. Z více než půl milionu Maďarů žijících na jižním Slovensku tehdy odsunuli kolem šedesáti tisíc osob. Jen část z nich odešla dobrovolně. Z Maďarska se i přes různé zastrašování a výhrůžky dobrovolně vystěhovalo kolem sedmdesáti tisíc lidí z tamní čtyři sta padesáti tisícové populace. K odchodu se přihlásila i rodina Hoczova a další obyvatelé Gerendáse. V říjnu 1947 nastoupili do vagonu. „Čtrnáct dní jsme jeli v dobytčáku. Vařili jsme v něm a v dalším vagoně jsme měli dobytek a prasata. Vzpomínám si, že jak jsme stáli v Budapešti, tak na nás na nádraží pokřikovali, že jsme vlastizrádci. Tak jsme se zavřeli a byli jsme potichu.“

Rodina počítala, že stejně jako ostatní reemigrující obyvatelé Gerendáse skončí v obci Kameničná nedaleko Komárna na jižním Slovensku. Jenže už tam nebyly volné domy, a tak vlak zamířil do moravskoslezského pohraničí, vylidněného po odsunu Němců. S dalšími čtyřmi rodinami se tak ocitli v Jeseníku. Místo slovenské nížiny s podobným klimatem skončili v horách. O tři měsíce později, nejspíš na zápal mozkových blan, zemřel pamětníkův otec Štefan Hocz. Matka se tak sama musela postarat o tři syny. Pamětník vzpomíná, že si i přesto polepšili, a i když v Československu stále fungoval přídělový systém, měli se prý lépe než v Maďarsku.

Josef v Gerendási absolvoval jen tři ročníky obecné školy, a tak krátce po příjezdu nastoupil do školy v Jeseníku. Zpočátku měl potíže s češtinou, ale rychle se ji naučil. V roce 1949 se matka s dětmi přestěhovala do Kameničné na Slovensku, kam předtím odešli její rodiče. Josef tam opět nastoupil do školy, ale v roce 1951 se matka s dětmi vrátila zpět do Jeseníku. „V Kameničné jsme měli dostat dům výměnou za dům v Maďarsku. Jenže tam bylo všelijaké podplácení, korupce a pořád nám to nechtěli dát,“ dodává pamětník.

Těžké začátky

V pouhých patnácti letech Josef Hocz nastoupil jako dělník v místní pile. „Ručně jsme nosili na vagon padesátikilové balíky s odřezky. Byly to těžké začátky.“ Několik týdnů poté Josefovi řetěz z dopravníku utrhl palec. „Po válce bylo na pile všechno v dezolátním stavu. Pořád padal řetěz z dopravníku desek. Nikdo to nespravoval, a tak jsem řetěz nasazoval zpět ručně. Prostě jsem řetěz chytl a nasadil na motor. Jednou mi to nevyšlo, nechal jsem tam palec a ten mi to utrhlo,“ vypráví Josef Hocz. Po vyléčení se opět vrátil na pilu, kde pak pracoval sedmačtyřicet let, až do odchodu do penze.

V Jeseníku se také oženil s Věrou Hobžovou, s níž měl později dvě dcery. Dnes je posledním rodákem z Gerendáse žijícím v českomoravském pohraničí. Do své rodné obce, kde stále žije několik jeho příbuzných, se poprvé vrátil v roce 1960 a návštěvu poté ještě několikrát opakoval. Naposledy v roce 2015. Tamní slovenská komunita má ale už jen slabé národnostní vědomí, a i když v blízkém městě Békéscsaba funguje slovenské gymnázium, v Gerendási už jen nejstarší ročníky obyvatel ovládají svou rodnou řeč slovenštinu.

RÉTHY, Z. – KISS, L. – MIKLYA, J. Gerendás törtenete. Gerendás, 2000.

http://www.slovaci.hu/index.php/sk/9-blog/79-my-slovaci-v-ma-arsku

http://www.sulinet.hu/oroksegtar/data/magyarorszagi_nemzetisegek/szlovakok/maly_slovensky_narodopis/pages/001_Kolonizacia_Etnograficke.html