Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Hoder (* 1927  †︎ 2020)

• narodil se 9. října 1927 v Letovicích

• byl členem Sokola, který po jeho zrušení obnovoval

• po válce nastoupil v Praze do Železářství U Rotta

• v únoru 1948 došlo ke znárodnění železářství

• pamětník musel po nátlaku komunistů z železářství odejít

• v 50. letech komunisté obvinili jeho otce ze zpronevěry

• otce poslali na čtyři roky do vězení

• rodina byla pod dohledem komunistů

• zemřel 20. listopadu 2020

Vedoucí skautského střediska v Letovicích, dobrá duše a paměť letovického skautingu Karel Hoder se narodil 9. října 1927 v Letovicích. Kromě barvitých vzpomínek na pohnutou minulost dokáže dlouhé hodiny vyprávět o své celoživotní zálibě – o sbírce filmových plakátů, zejména z dávných časů a nové vlny šedesátých let.

Vzpomínky na skauting

Pamětníkova celoživotní láska, skauting, ho neopustila ani v pokročilém věku. „U kolébky letovického skautingu stáli František Nečas, Antonín Pěta a Ladislav Stahl. Bratr Stahl později pomáhal zakládat skautské oddíly také na Slovensku a Podkarpatské Rusi, kde tehdy působil jako voják z povolání. V roce 1939, v době ohrožení republiky, spolu s bratrem Nečasem ukrývali zbraně a výstroj 13. praporu československé armády, sídlícího tehdy na zámku v Letovicích, a založili odbojovou skupinu Berger, operující na Boskovicku. Po prozrazení skupiny byl František Nečas zatčen a uvězněn v Kounicových kolejích v Brně, pak převezen do Breslau a popraven. Z jeho dopisu na rozloučenou, psaného několik hodin před smrtí, vyzařuje skautská statečnost, odpuštění a víra v Boží spravedlnost. Ladislav Stahl byl jako příslušník zahraničního odboje také zatčen, prošel několika koncentračními tábory ve Vídni, Salcburku a Norimberku, kde ho osvobodila americká armáda,“ vzpomíná s dojetím v hlase velký skaut Karel Hoder. Do Skauta se přihlásil ještě před druhou světovou válkou. S okupací samozřejmě nastaly pro skauting zlé časy a někteří jeho členové válku nepřežili. Po válce se opět začalo blýskat na lepší časy, ale krátké a nadějné intermezzo ukončil únor 1948. Později byl Skaut zakázán úplně. Další naději přinesl rok 1968, ale ani ta netrvala dlouho a normalizace skautingu opět přistřihla křídla. K poslední obnově činnosti došlo hned po listopadu 1989. „Samozřejmě i v dobách, kdy Skaut oficiálně neexistoval, jsme se scházeli, společně se bavili a vzpomínali. To vše ale provázel duch nesvobody. Dnes můžeme fungovat svobodně, to je cenná věc. Na druhou stranu, když se dnes podíváte kolem sebe, zdá se, jako by lidé nebyli svým způsobem se svobodou vyrovnaní. Chybí poctivost, zodpovědnost, životní pokora, takové to člověčenství. Bylo by krásné, kdyby se tohle změnilo,“ posteskne si pamětník, který už několik dní po sametové revoluci během návštěvy Prahy nechal znovu zaregistrovat skautské středisko. Bylo to v provizorním stánku ve Spálené ulici, kousek od památníku s hořícími svícemi na Národní třídě.

Rodinná historie

Maminka Karla Hodera, Marie Hejlová, za svobodna pracovala v Letovicích u firmy Mrázek, kde malovala keramické hrníčky, a otec Antonín se vyučil obchodníkem. Rodiče společně vychovávali čtyři děti. Když začala druhá světová válka, nastupoval pamětník do učení v Litovli, kde se místní obyvatelé občas dopouštěli malých sabotáží na německém vojsku. „Němci tam v době války přímo na náměstí dělali velké vojenské shromáždění, ale někdo jim podřezal pódium, a tak následovala hrozná mela a Němci tehdy zavřeli spoustu lidí,“ zamyslí se pamětník.

Vysněná práce U Rotta

Když Karel Hoder ukončil obchodní učiliště v Litovli, přemýšlel, kam budou směřovat jeho další kroky. Do rodných Letovic se vracet nechtěl a snil o zaměstnání v Praze. Poslal proto dopis majiteli největšího železářství v Praze, které se jmenovalo U Rotta. Do zmíněného železářství nastoupil v roce 1946 a získal i služební byt.

Nešťastný rok 1948

„Odjel jsem k Rottovi do Prahy, kde jsem byl spokojený. Ale jen do té doby, než nastoupili komunisté.“ Rok 1948 byl zásadní a osudový pro mnoho podnikatelů. A tak se ani Železářství U Rotta nevyhnulo znárodnění. Majitel byl donucen opustit republiku a prchnout do Norska. Karla Hodera nutili komunisté k tomu, aby jim dělal propagandistické nástěnky. „Převrátil se mi žaludek a odmítl jsem to. Takže jsem v Praze neměl co pohledávat a namířil jsem si to zase zpátky do rodných Letovic. Taky si pamatuju, jak šli komunisti na Hrad na Beneše, aby tam cosi podepsal. On nechtěl, ale nakonec ho donutili. Ale on to měl těžké, poněvadž chtěl zabránit krveprolití. On sice zabránil malému krveprolití, ale velké přišlo. No jo, takové byly časy,“ povzdechne si pamětník.

Otec obviněn ve vykonstruovaném procesu

Otec Antonín Hoder měl malý obchod s potravinami v Letovicích. Když se Karel Hoder nepodvolil komunistickým příkazům, musel se s vysněnou Prahou rozloučit a odjel do rodných Letovic, kde pomáhal otci v obchodě. „Několik let jsme měli celkem klid, ale jak to začalo jít s ekonomikou dolů, tak najednou komanči začali hledat viníky a pustili se do malých řemeslníků a majitelů obchodů, kam patřil i můj otec.“ V kulturním domě v Letovicích se začaly konat monstrprocesy. Udělala se velká razie na malé obchodníky a mezi nimi v síti uvázl také Antonín Hoder. Byl ve vykonstruovaném procesu obviněn ze zpronevěry šedesáti tisíc korun a odsouzen na čtyři roky vězení. Psal se rok 1959. „Někteří soudruzi s tím nesouhlasili, že by měli zavřít někoho, kdo byl nevinný. Ale jejich hlas byl příliš slabý.“ Maminku Marii nastalá situace úplně zlomila. Rodina se rázem ocitla pod komunistickým dohledem. Matka nemohla dlouho najít práci, a tak musela přijmout podřadné zaměstnání a nastoupila do jídelny jako kuchařka. Děti se nedostaly na školu a také jim soudruzi komplikovali nástup do zaměstnání. „Já jsem měl domluvenou práci do Letostroje v Letovicích. Všechno už bylo vyřízené, ale když moje žádost přišla před kádrovou komisi, dostal jsem zákaz a jedinou volbu – nastoupit do průmyslu. Měl jsem prostě protikomunistický cejch,“ vzpomíná Karel Hoder.

Žádost o milost

Rodina Karla Hodera se se svým otcem mohla setkávat jenom dvakrát do roka. A to jen v případě, že plnil normu. Matka se snažila o to, aby se alespoň děti mohly stýkat s otcem častěji, ale na její prosby nikdo nereagoval, a tak se rozhodla poslat dopis přímo do prezidentské kanceláře Antonínu Zápotockému. V dopise ho prosila o milost. Ale odpovědi se nikdy nedočkala. „Když otce propustili, pustili ho přesně na den, žádné úlevy se mu nedostalo. Jeli jsme pro něho ve vypůjčeném autě a matka celou cestu plakala. Celý život to otec cítil jako nespravedlnost. Nikomu nic neudělal, nikomu nic nesebral, nikoho neokradl, a oni ho sprostě zavřeli,“ vzpomíná se slzami v očích Karel Hoder. Až do důchodu pracoval v průmyslu, ale po revoluci si splnil svůj sen a otevřel si malý obchod se smíšeným zbožím v centru Letovic a naplno se začal věnovat svému celoživotnímu koníčku – sbírání starých filmových plakátů. „Jsou to umělecká díla. Nejvíce si cením filmových plakátů s Vlastou Matulovou, mojí nejoblíbenější herečkou. Jsou ještě z protektorátu,“ uvádí letovický pamětník, který stále prodává v obchodě a stará se o vnoučata.