Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ondřej Hoffmann ()

• narozen 6. června 1926 v Mrákově na Domažlicku

• v posledních letech války nasazen v jednotkách Technische Nothilfe v Praze a v Kladně

• na jaře 1945 svědkem osvobozování svého kraje americkou armádou a ústupu Němců

• po válce pracoval jako učitel v západních a jižních Čechách

• v Černé Řece u Klenčí pod Čerchovem a v Nových Hradech zažil dramatické situace spojené s těsnou blízkostí železné opony

Ondřej Hoffmann se narodil 6. června 1926 v rodině chalupníka ve vsi Mrákov na Domažlicku. Po vychození základní školy studoval na gymnáziu v Domažlicích. To však bylo v roce 1944 Němci uzavřeno a pamětník putoval do Prahy, do Technische Nothilfe.¹ První drsný válečný zážitek ho ale čekal až v kladenských hutích, kam byli v roce 1945 převeleni, aby likvidovali následky spojeneckých náletů.

Sto rakví

„Až jednou, to už byl rok 1945, přiletěl nepřátelský svaz a Hitlerjugend, kteří byli usazeni v Buštěhradě, na ně vystřelili z protiletadlového děla. Jedno letadlo to otočilo a zamířilo k naší továrně. My jsme byli všichni v lese, někteří v zákopech, a hodně lidí bylo na takové vodárně. Jásali a provolávali slávu Američanům, že už jim nesou osvobození. Toho letce to zřejmě zmátlo a pustil na ně tlakovou pumu. Ta vykonala hrozné dílo. Nejen že urážela vršky stromů, ale všechno, co bylo pod nimi, bylo buď zabité, nebo strašně zdeformované. Mně pomohlo to, že jsem byl zrovna v zákopu, takže ta tlaková vlna přese mne přeletěla. Ale byli tam třeba dva mladí lidé, snad milenci. On byl v zákopu, ona stála nad ním. Jemu se nic nestalo, ale ona přišla o nohu a zemřela. Když jsme to potom museli likvidovat, viděl jsem třeba, že někteří měli dolní čelisti zaseknuté do prsou, mozky visely po stromech, byla to hrůza. Další letadla svrhla o kus dál tříštivé bomby. Celkem se nakonec napočítalo asi sto mrtvých. Pro nás to byl otřesný zážitek. Byli jsme mladí kluci, kolem dvaceti let. Nikdy jsme se s ničím podobným nesetkali a teď tohle. Potom pohled na sto rakví v kostele nebo nářek raněných, kteří prosili, abychom je zabili, že už to nemohou vydržet. Strašné!“

„Až za čtrnáct dní“

Nedlouho potom byli odveleni zpět do Prahy, ale až za čtrnáct dní „se dočkal“ i náletu na Prahu. Vzpomínky na něj jsou podobně děsivé.

„Asi čtrnáct dní po tom náletu jsme byli přemístěni zpět do Prahy. Tam jsme měli pracovat a postupovat jako po náletu na Kladně. Žádný nálet ale nebyl. Až asi po čtrnácti dnech jsme zažili první nálet na Prahu. Byly zničeny některé pražské památky, například Emauzy, a napočítaly se stovky mrtvých. A náš úkol zase byl pod vedením esesáků vyhledávat mrtvé v sutinách a vytahovat je. Bylo nám z toho špatně. Ten esesák měl s sebou kořalku, ten si vždycky nahnul a nás pak honil.“

Nechal je vystoupit a pak to pokropil

Za nějaký čas Ondřej Hoffmann onemocněl a byl poslán domů na zotavenou. Cestou také zažil dobrodružství, situaci typickou pro tehdejší dobu. Spojenecká letadla nalétávala na vlaky a střílela do nich, zejména do lokomotiv, aby je vyřadila z provozu.

„Já jsem potom onemocněl s nohou a byl jsem německým doktorem uznán jako nemocný, takže jsem mohl odjet na týden domů. Cesta ale nebyla jednoduchá. Tenkrát létali hloubkaři, kteří vyhledávali vlaky a stříleli do nich, především do lokomotiv. Ostřelovali i nádraží. Právě když jsem jel domů, přes Klatovy, nad námi jeden přeletěl. Ale nezačal hned střílet. Obletěl nás a dal nám čas, abychom vyskákali z vlaku a trochu se vzdálili. Měli jsme velmi pohotového strojvedoucího, který zastavil v lese, kde jsme se mohli ukrýt. Ten pilot potom přiletěl a ten vlak pokropil.“

Horko v chalupě

Vývoj událostí způsobil, že už se do služby v Praze „nestihl“ vrátit. Rušno ale bylo i doma. A to velmi. Až horko.

„V dubnu se nám do chalupy nastěhoval Wehrmacht. Protože byla o samotě, na kraji vesnice, zvolili si ji za svůj štáb. Museli jsme jim vyklidit světnice a bydleli jsme ve sklepě. Oni si na dvoře pod stromem zřídili takovou tankovací stanici. Přivezli skleněné nádrže plné benzinu. My jsme tam o samotě, na volném prostranství, to by byla pro hloubkaře lahůdka. Trnuli jsme hrůzou a modlili se, aby tam některý nepustil bombu. Naštěstí se nic nestalo. Ti Němci, to byli starší chlapi, bylo na nich vidět, jak jsou unaveni válkou, jak už by chtěli být doma. Za několik dní odešli směrem na Klatovy. Ale místo nich přišli Hitlerjugend.“

Ulevilo se jim tedy opravdu jen na chvíli.

Horší než Wehrmacht

„Ti Hitlerjugend byli horší než Wehrmacht. Přišli, každý měl pancéřovou pěst, která byla schopna okamžitě pálit, a i chalupu jimi obložili. A protože jsme byli poslední chalupa v té vesnici a tehdy vlastně i poslední chalupa v protektorátu, za námi už byla říše, tak ti Hitlerjugend nám zabrali kuchyň, v ní nainstalovali lehký kulomet a zaměřili ho směrem k Američanům, kteří stáli na kopci, tři kilometry od nás. Naše chalupa byla na volném prostranství, tak jsme byli snadný terč. Hitlerjugend v chalupě, pancéřové pěsti kolem. Měli jsme hrůzu, co se bude dít. Oni si potom vymyslili, že každý, kdo má ve vesnici kolo, jim ho musí pod hrozbou trestu smrti odevzdat. Plánovali totiž odjet k těm Američanům, jimi se nechat zajmout a uniknout tak horším věcem.“

O tragickou událost ve vesnici se však nakonec nešťastnou náhodou postarali i Američané.

Granát v zahrádce

„Američané zjistili, protože na nás měli z kopce dobrý výhled, že v zahradě u jedné chalupy je německý tank. Chtěli ho zlikvidovat, tak na něj vystřelili granát. Ovšem ta střela byla krátká. Ten granát vybuchl nárazem o zahrádku u silnice a roztříštil se. Střepiny létaly kolem dokola. Naproti přes silnici byla chalupa, kde rodina právě seděla u večeře. Jedna střepina proletěla oknem, zasáhla otce sedícího zády k oknu do šíje a ten byl mrtvý. Nějaká lékařská pomoc ani nebyla možná. Všechny křižovatky byly ostřelovány. Nebylo možné se někam dostat.“

Klukovská nerozvážnost

„My jako kluci jsme samozřejmě byli zvědaví, kudy šla fronta, jak to tam v lese vypadá… Tak se nás asi pět dalo dohromady a vydali jsme se tam. Bylo to velmi nešťastné rozhodnutí.

Šli jsme a nacházeli zbytky nábojnic a různé další věci, které tam zůstaly, a jeden z nás našel pancéřovou pěst. Neměla už hlavici, byla to jen ta roura. On si ji prohlížel a našel spínač. Řekl si, že když už tam není ta hlavice, není to nebezpečné. Zmáčkl to a v tom okamžiku vyšlehl zpětný plamen. U těch pancéřových pěstí, když vystřelily, tak šel snad deset metrů dozadu zpětný plamen. Ten ho zasáhl a on byl na místě mrtev. Za války byl nuceně nasazen v říši, celé to přečkal, a když přišel domů, tak pár dní po osvobození zahynul.“

Po válce se dal Ondřej Hoffmann na kantořinu, nejprve v sousední vesnici a potom byl přeložen do Černé Řeky u Klenčí pod Čerchovem. Opět se tak ocitl v epicentru střílení a zatýkání. Šlo totiž o lokalitu v bezprostřední blízkosti naší západní hranice, které by v tehdejší době, tj. v letech po válce a zejména potom po únoru 1948, celkem slušelo přízvisko „Divoký západ“. Kromě toho, že se ocitl v novém prostředí, byl do značné míry odkázán sám na sebe a kolem pobíhali vojáci se samopaly.

Řízením božím

„Bylo už po roce 1948, docházelo k ilegálním přechodům, střílelo se, létaly rakety… Nebylo radno moc vycházet ze školy. Představte si, že jste sám ve škole a teď se kolem vás ženou vojáci, střílí se… a vy jste tam zavřený a čekáte, co se bude dít. U nás jsme neměli národní výbor. Byli jsme pouze osada a patřili pod Lískovou, tři kilometry od nás. Když jsme tam šli večer třeba na nějakou schůzi, byli jsme cestou třikrát kontrolováni. Není zrovna příjemné, když proti vám stojí dva vojáci se samopaly a se psem. A jdete kus dál a opakuje se to. Ten národní výbor byl přímo u hraniční závory. Několik starostů také uteklo. Jednou na mne zase skočil péesácký pes. To bylo dost drsné. Ale nejhorší vzpomínka, kterou na tu dobu mám, je, jak jsem jednou v listopadu k večeru šel k hajnému, ke kterému jsem chodíval na jídlo. Foukal vítr, počasí nevlídné, tak jsem si vyhrnul límec, aby mne trochu chránil. Spěchám, utíkám a najednou hlídka. Zřejmě si myslel, že jsem nějaký diverzant. Křičel na mne, abych zastavil, ale já ho neslyšel, protože vítr šel proti mně. V poslední chvíli jsem se, snad řízením božím, otočil a vidím, že proti mně stojí voják se samopalem. Tak jsem zastavil, on přiběhl a povídá: ‚Teď jste měl štěstí, moh jste bejt mrtvej.‘“

„Já ji zabiju!“

Když se seznámil se svojí ženou, rozhodl se na její žádost požádat o přeložení do jižních Čech, odkud pocházela. Podařilo se a Ondřej Hoffmann dostal místo v Nových Hradech. Stěhoval se tedy z hraničního pásma na západě do dalšího, tentokrát na jihu naší země. Poměry zde nebyly tak divoké, ale tamní působení mělo zase jinou velmi zajímavou zvláštnost. Na tamním zámku rodu Buquoyů byly prý v té době ubytovány řecké a makedonské děti odvlečené ze svých domovů na převýchovu v komunistickém duchu a pro přípravu na revoluci ve své zemi. Ve své třídě měl pamětník jen jediného Čecha. S těmito vesměs divokými dětmi bylo často těžké pořízení. Když dal například jedné žákyni lepší známku než druhé, ta reagovala slovy: „Tys jí dal lepší známku než mně? Já ji zabiju!“

Agent v hrobce

Dramatických situací spojených s blízkostí železné opony ubylo, došlo tam však také k jedné kuriózní.

„My jsme v těch Nových Hradech bydleli až na konci, za hřbitovem. A nad námi byla hrobka Buquoyů. Ta měla věžičku a v ní se skrýval špion. Kolem přicházely hlídky na hranici a on sledoval jejich pohyb, intervaly, ve kterých se tam objevovaly, apod. Když se to potom odhalilo, zjistili jsme, že viděl přímo do naší kuchyně. Takže jsme byli dobře střeženi.“

1 Technische Nothilfe (Technická nouzová pomoc). Složka německé pořádkové (uniformované) policie. Organizovala a zajišťovala likvidaci škod způsobených spojeneckými leteckými útoky.