Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Augustin Hofman (* 1955)

• narodil se 9. listopadu 1955 v Praze

• v roce 1975 odmaturoval na gymnáziu

• na vysoké škole pedagogické ho ovlivnil Aleš Lederer, vyhozený ze studií z politických důvodů

• školu opustil předčasně v roce 1977

• v letech 1977–1980 pracoval v antikvariátu v Dlážděné ulici

• vyučil se dálkově knihkupcem

• působil v hudebním uskupení Žabí hlen

• v roce 1980 z antikvariátu odešel, aby měl více volného času

• byl prodejcem Večerní Prahy, topičem v kotelně

• v 70. a 80. letech navštěvoval ilegální bytové přednášky

• v druhé polovině 80. let se účastnil demonstrací a zažil brutální policejní zásahy

• v 80. letech se stal hluboce věřícím křesťanem

• v roce 1989 začal pracovat jako vychovatel učňovské mládeže

• do roku 1995 pracoval s mládeží v komunitním centru na Barrandově

• vrátil se k práci knihkupce jako majitel a provozovatel antikvariátů

Maminka lámala normy

Jan Augustin Hofman se narodil 9. listopadu 1955 v Praze. Jeho otec Jan Hofman pracoval jako elektroinženýr a maminka Marie byla úřednice. V tuhých padesátých letech, kdy o životním komfortu rozhodoval rodinný původ a politické názory, nezůstávalo bez pozornosti, že tatínek pocházel z učitelské rodiny a byl národní socialista, maminka vyrůstala v dětském domově, měla ještě před dovršením plnoletosti jedno nemanželské dítě z prvního vztahu a chvíli snad i věřila v pokrok, který společnosti přinese komunistická strana. „Ve straně nikdy nebyla, ale patřila do dělnické třídy. Aby jako samoživitelka uživila syna, lámala normy. A vždycky, když se zlomila norma, snížili jí příjem a zvýšili normu. Až se jednou naštvala a nějakému tajemníkovi tam nafackovala. Když se narodil ještě můj mladší bratr, museli naši živit tři děti a tatínek elektroinženýr měl coby pracující inteligence poměrně nízký plat, takže jsem z docela chudých poměrů,“ vysvětluje pamětník.

Škola

Do první třídy nastoupil v roce 1961, a protože ho rodiče nezasvěcovali do politických záludností, věřil v Sovětský svaz na věčné časy a dalším věcem, které školství vtloukalo dětem do hlavy. „Považoval jsem to všechno za samozřejmé a neměl v sobě žádný rozpor. Rodiče nás vychovávali k tomu, že se nelže, a k takové té klasické morálce, ale politiku jsem moc nevnímal. Jinak se mi líbily ve škole fyzické tresty. Když jsme jako kluci zlobili, náš pan učitel Molenda měl metodu tahání za pejzy. Jednou zatahal tak, že to fakt bolelo, a pak mu stačilo ukázat, a už jsme byli hodní. Když ale někdo hodně zlobil, pozval ho do kabinetu a tam dostal polínkem. To já jsem nikdy nedostal a klukům jsem to záviděl, když se pak hrdě z kabinetu vraceli,“ vypráví Jan Augustin Hofman. V jeho školních letech se nesmělo proti učitelům a učitelkám nic říct ani doma, kantoři měli respekt.

Rok 1968

Dětství prožil v Praze na Spořilově, kde byl nejčastěji k zastižení v partě kluků z ulice.

V srpnu 1968, když Prahu křižovaly sovětské tanky, bylo pamětníkovi třináct let. „Bydleli jsme poblíž lesa, kde se usadili ruští vojáci. Tam, co jsme chodívali na houby, nacházeli jsme po nich výkaly. Neměli tam ani latríny, byl po nich zasviněný les a díry po dělech, která měli namířená na Prahu. V té době jsem nesměl nikam ven,“ říká pamětník. Prý měl štěstí, že byl ještě relativně malý, a tak tuto přelomovou dobu neprožíval nijak emocionálně a není jí tolik poznamenaný, jako kdyby mu bylo třeba dvacet let.

„Nebyl jsem ta ztracená generace, která pak propadala tomu marasmu za normalizace. Hledal jsem si pak místo jinde, zachránil mě antikvariát. A pak v roce 1989, když se to zase zlomilo, nebyl jsem ještě tak starý. Bylo mi něco přes třicet, takže mě to taky tolik nepoznamenalo. Starší generaci to semlelo mnohem víc,“ říká pamětník. Jeho tatínek byl odborníkem na metrologii, uměl jazyky, v době uvolnění kolem roku 1968 jezdil na kongresy do Francie a Švýcarska, s nástupem normalizace ale přišli šéfové ze Slovenska, sídlo podniku se přesunulo do Bratislavy a Jan Hofman starší šel od válu.

„Pak ke stáru se mi přiznal, že jako technik a vědec všechno dělal jen na koleni, protože na jemnou měřicí techniku ze zahraničí byla embarga. Jezdil i do Ruska, kde tajně vymýšleli, jak co udělat, a přitom už bylo všechno dávno vymyšlené. Připadal si jako odborník nevyužitý.“

Politické prozírání a bytové přednášky

Jan Augustin Hofman se dobře učil. Na gymnáziu v Budějovické ulici odmaturoval v roce 1975 a pak nastoupil na vysokou školu pedagogickou, studoval aprobaci matematika – fyzika. Zde se setkal se spolužákem Alešem Ledererem, který tehdy napsal dopis Gustávu Husákovi ohledně otce, jehož zatkli a uvěznili za podpis Charty 77. Aleše Lederera ze školy vyhodili. „Nevyhodili ho přímo, ale vzali mu index. Aleš si stěžoval u rektora, ten neviděl důvod, proč by měli Aleše vyhodit. Ale děkan byl tehdy víc než rektor a zasloužil se o to, aby na škole skončil.“

Spolužákova zkušenost patřila mezi ty, které Jana Augustina Hofmana přivedly k prozření. Školu, která ho nebavila, opustil ve druhém ročníku, touha po vzdělání ho však neopustila, a tak ho právě Aleš Lederer přivedl do tzv. bytové univerzity.

„Tam jsem se začal setkávat s lidmi, kteří nesměli učit, nesměli být vidět a zároveň něco věděli a měli co říct. Chodil jsem na filozofii k Juliu Tominovi, Ladislavu Hejdánkovi, k Ivanu Dejmalovi. Hltal jsem to. Dokonce přivedli nějakého Holanďana ze zahraničí a překládali nám, co říká. Já byl vlastně nevzdělanec a Tomin nám tam četl filozofii v originále, řecky. Horko těžko to tam překládal, vysvětloval, a tak jsem viděl filozofa v akci. Pro spoustu lidí to byla hrozná nuda, protože to bylo strašně moc do hloubky. Oni to měli ale jako potřebu a to mě dostalo,“ vypráví pamětník, který do bytů na přednášky chodíval až do konce osmdesátých let.

Antikvariát v Dlážděné ulici

Něčím se však pamětník také musel živit, a tak jakmile v roce 1977 předčasně opustil pedagogickou fakultu, nastoupil do dnes již proslulého antikvariátu v Dlážděné ulici, kam se dostal standardním způsobem přes požadavek podniku na pracovní sílu. Nikdo konkrétní ho vedoucí Dagmar Tejnorové nedoporučil, a proto spolu se svými skalními zaměstnanci pojala poměrně pochopitelné podezření, že ho k nim podnik nasadil jako spolupracovníka StB. Antikvariát v Dlážděné byl totiž místem, kde se pod rukou dala sehnat zakázaná literatura, vzácné tisky a artefakty mimo hlavní, oficiální proud. Jana Augustina Hofmana si tedy v antikvariátu nejdříve drželi od těla a testovali. Až když se dozvěděli, že podepsal petici za propuštění Václava Havla z vězení a kamarádí se s Alešem Ledererem, začali mu důvěřovat.

„Index, to byl seznam knih, které se nesmějí prodávat. Ve skutečnosti to byl ale seznam neoficiální. Protože oficiálně takový seznam podle helsinských dohod vůbec nemohl existovat. Byly to na cyklostylu napsané tituly, které se nesmí prodat. Nejen celé knihy, ale třeba i doslov od Škvoreckého, texty o Masarykovi, zkrátka sebemenší myšlenková odchylka byla hned na indexu. Lidé to tam ale nosili. Často šlo o staré knihy, vyřazené z knihoven. Buď jsme si je distribuovali mezi sebou, nebo tam byla taková bedna, do které je paní vedoucí Tejnorová házela, když už se trochu bála. Ty knihy tam hodila a lidi si je z druhé strany plenty zase brali. Byla to taková tichá dohoda. Že se jako neprodávaly. Správně by ty knihy měly skončit v odpise, ve stoupě.“

Během tří let, kdy pracoval v antikvariátu, se pamětník dálkově vyučil knihkupcem. „Byla to sranda. Když jsem pak na podniku skládal závěrečné zkoušky a měl jsem vyjmenovat nakladatelství, která znám, tak jsem spustil: Sixty-Eight Publishers, Toronto... a byl hned oheň na střeše. Exilová nakladatelství samozřejmě na mysli neměli,“ směje se.

Do antikvariátu nastoupil v době, kdy mezi disidenty kolovala Charta 77. Podepsat ji však nechtěl. „Říkal jsem jim, že to už jsou nějaké jejich politické hrátky. Všichni disidenti byli většinou děti komunistů. Já byl snad jediný, co neměl tátu komunistu. Anebo to byli katolíci, a ti mě tedy přitahovali víc. Co se týká Charty, cítil jsem tehdy nějak instinktivně, že to je pro mě za hranou,“ říká pamětník.

Žabí hlen

S partou lidí z antikvariátu se cítil svobodně, ale jak Jan Augustin Hofman říká, pořád to byla práce, kde nebyl čas na nějaké potlachy a happeningy. Ty si užil s experimentálním zvukovým uskupením Žabí hlen, které vzniklo v roce 1978 právě díky lidem, kteří v antikvariátu buď pracovali, nebo se kolem něj pohybovali – buď jako kamarádi, nebo stálí návštěvníci, kteří se scházeli v zázemí prodejny u sklenky vína. 

Žabí hlen byl od začátku míněn jako nevážný hudební happening. První zkouška kapely byla současně i jejím prvním koncertem. Proběhla v květnu 1978 v Kulturním domě Elektrické podniky v rámci VI. pražských jazzových dnů.

Sestava Žabího hlenu se dosti proměňovala, ale skalními členy byli kromě pamětníka Mirek Slavík, Vladislav Zadrobílek, Aleš Veselý, Jiří Hromas, Tomáš Molnár, Ivan Sedlák, Václav Setnička, Aleš Tejkl a Petr „Píďa“ Votík. Někdy se na jevišti sešlo i dvacet lidí a vždy šlo o improvizaci, jejímž výsledkem byla ryzí kakofonie.

„Fungovali jsme tak, že se svolala akce a šlo se třeba na nějaký výlet. Přitom se pořád ‚hlenilo‘. Prostě jsme šli po cestě a třeba jsme narazili na klády od dřevorubců, začali jsme na ně bouchat a hrát. Nebo ve Středoklukách u Aleše Veselého jsme hráli na jeho sochy. Samozřejmě tam nechyběly holky a alkohol. Dokonce jsme hráli i na svatbě, kde jsme začali vytvářet tu naši strašnou kakofonní hudbu, a rozjaření svatebčané pořád čekali, kdy začneme hrát. Akce Žabího hlenu pro mě byly prožitek přítomného okamžiku, což jsem do té doby nezažil. Byly to téměř spirituální zážitky. Bohužel ten spirituální zážitek nakonec přebil špiritus. Po letech jsem zjistil, že jsem alkoholik.“

Zmlácená Zdena Tominová a výslechy

Mezitím až do osmdesátých let navštěvoval Jan Augustin Hofman již zmiňované ilegální bytové přednášky, které se snažila mít StB pod kontrolou, neboť je hojně navštěvovali signatáři Charty 77. Hrozilo pronásledování a výslechy.

U filozofa Julia Tomina se při jedné návštěvě pamětník setkal s jeho zmlácenou manželkou Zdenou, která se dostala do rukou StB. Na manžele Tominovy činila StB nátlak, aby se v rámci akce Asanace vystěhovali do Rakouska, a Tomin odmítal...

„Byla fialová, modrá, jako byste viděl nejhoršího bezdomovce poté, co ho skopali skinheadi. To bylo něco neuvěřitelného. Byl v šoku. Tomin důsledně odmítal vycestovat. Propagoval, že tady musíme zůstat. Že jim tu radost neuděláme. Až když mu zmlátili manželku, tak to sbalil a odjeli. Pak vycestoval Třešňák, který taky dlouho odmítal odjet. Ty akce byly dost drsné.“

Jan Augustin Hofman byl předvolán k výslechu jen jednou, kolem roku 1980. Byl na to dobře připraven Alešem Ledererem, který dokonce udělal školení o tom, jak se chovat při výsleších. „Byli jsme proškoleni, že nesmíme na nic odpovídat a nesmíme nic podepsat, děj se, co děj. Takže ze mě nic nedostali. Já na všechno odpovídal ‚nevím‘. Chtěli třeba vědět, jestli znám Aleše Lederera, a já řekl, že nevím. Měl jsem štěstí, že mě pustili a nechali mě být. Ale stejně jsem měl pocit selhání. Podepsal jsem jim totiž, že odmítám vypovídat. A my jsme neměli podepsat vůbec nic, tedy ani tohle, protože nikdy nevíte, jestli tam pak něco nedopíšou a váš podpis nezneužijí. Takže vím, jak je to u výslechu těžké, a nedokážu odsoudit někoho za to, že někdy něco řekl nebo podepsal, když já jsem nedokázal ustát ani tohle.“

Listopad si mnozí tvrdě vybojovali, nešlo jen o cinkání klíčů

Jan Augustin Hofman ze svých zkušeností a zkušeností svých známých a přátel, zejména z osmdesátých let, kdy někteří byli násilně vystěhováni ze země, někteří zavíráni nebo biti na demonstracích, kterých se v druhé polovině osmdesátých let pravidelně účastnil také on, ví, že si listopad 1989 opravdu vybojovali a nešlo jen o cinkání klíčů.

Popisuje například svůj zážitek z demonstrace 28. října 1988, které se zúčastnil se svým otcem.

„Byli jsme u svatého Václava, a najednou tam dost rychle napochodovali policajti s dlouhými obušky, táta v jednu chvíli spadl na zem, já jsem ho zvedal, tahal jsem ho po zemi, aby ho neušlapali, a najednou jsem dostal tím obuškem přes záda. Byl to ale ještě slušný policajt. Kdyby chtěl, mohl mi tím obuškem ty záda přerazit. Měl jsem dost slušné jelito a byl jsem na něj pak vlastně pyšný. Tátu jsem se snažil postavit na nohy. On jim tam začal něco vykládat, ale je to samozřejmě nezajímalo. Z jejich strany to bylo opravdu natvrdo.“

Dva roky bez stálého pracovního poměru

Jan Augustin Hofman z antikvariátu odešel v roce 1980, neboť chtěl mít více volného času pro sebe a nechtěl trávit v práci osm hodin denně. Nezaměstnanost však byla trestná, a tak si sehnal razítko do občanského průkazu od zaměstnavatele, aby mohl při náhodné kontrole prokázat, že je ve stálém pracovním poměru. Fakticky byl však dva roky bez stálého zaměstnání, živil se prodejem Večerní Prahy a občas něco prodal do antikvariátu. „Prodej Večerní Prahy byl hodně dobrý džob, ale nebyl to stálý pracovní úvazek. Dělalo se to oficiálně jen tzv. po práci jako vedlejšák. Měl jsem za dvě hodiny prodáno a vydělal jsem si i tři tisíce za měsíc. V antikvariátu jsem měl za plný úvazek 1150 hrubého,“ říká pamětník.

V kotelně poznal mnoho disidentů

Pak založil rodinu a musel se nechat skutečně zaměstnat. Pracoval v kotelně, kde potkal mnoho zajímavých lidí, většinou z řad disidentů. V té době už pociťoval, že alkohol nezvládá, nadměrné pití ho dostalo až do nemocnice a připustil si, že je alkoholik. Když se po jedné propité noci ocitl na dně svých sil, jeho nohy znenadání zamířily do kostela a to mu změnilo život.

Jak sám říká, stal se horlivým křesťanem. Dokonce tak horlivým, že by býval veškerý svůj majetek věnoval kostelu, a farář ho musel usměrnit. Měl dvě dcery, rodinu. Díky víře se mu podařilo přestat pít.

V kotelně pracoval do roku 1989. Ještě před listopadem 1989 se rozhodl změnit povolání a přihlásil se jako vychovatel mládeže v učilišti. Zde nakonec prožil i listopadový převrat.

Komunitní centrum na Barrandově

Práce s mládeží a misijní činnost ho naplňovaly. Po revoluci mu kněz Vojtěch Soudský nabídl, aby pracoval s mládeží v ekumenickém komunitním centru na pražském barrandovském sídlišti. Náplní centra byly preventivní programy s rizikovou mládeží, často romské národnosti. Centrum bylo funkční a živelné stejně jako devadesátá léta, kdy nově nabytá svoboda otevírala dveře průkopníkům nejrůznějších oborů. Zkušenosti a pravidla se vytvářely za pochodu. „Byl jsem příliš horlivý a podle některých tam panoval nepořádek a já začal být nepohodlný,“ vysvětluje Jan Augustin Hofman, proč nakonec v polovině devadesátých let musela farnost místo pronajaté od Městské části Prahy 5 opustit.

Antikvariáty na nádražích

V roce 1996 se vrátil ke svému řemeslu, jemuž se vyučil v antikvariátu v Dlážděné, a založil vlastní antikvariát na Masarykově nádraží. Originální nápad prodávat staré knihy cestujícím ze stánku měl úspěch, a dokonce se dostal i do turistického průvodce. Když po patnácti letech Jan Augustin Hofman musel stánek kvůli rekonstrukci nádraží ze dne na den vyklidit, zařídil si prodejní boudu na smíchovském nádraží, která je tam dodnes. Vybudoval také prosperující antikvariát v Kotevní ulici.

Paradoxy totalitního režimu

„Komunistický režim byl velký paradox. Mě na gymnázium vzali proto, že máma byla dělnického původu. Tím, že jste měli tuto protekci, vystudovali jste vysokou školu a stala se z vás pracující inteligence. Ale jako inteligence už jste neměl takovou protekci, jako když jste dělník. Takže ta další generace už byla v nevýhodě. Komunisti si vlastně podřezávali větev sami pod sebou, když se pak jejich děti, již tedy inteligence, začaly bouřit,“ uzavírá své vyprávění Jan Augustin Hofman.