Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

vojín v. v. Josef Hofmann (* 1926  †︎ 2011)

• narodil se 8. dubna 1926 v Chebu

• vyrůstal v obci Zhůří na Šumavě

• tatínek byl německého původu a maminka Češka

• působil v Hitlerjugend

• v dubnu 1944 narukoval do wehrmachtu, výcvik absolvoval ve Schwandorfu

• bojové nasazení prodělal ve Francii a v Holandsku

• byl lehce zraněný střepinou, následně jej zajali američtí vojáci

• pobýval v zajateckých táborech v Německu

• po válce pracoval ve mlýně ve Velharticích

• sloužil u pomocných technických praporů

• pracoval jako technik a řidič zásobování pro Státní statky a jako tlumočník

• v době natáčení (2009) žil v Dolejším Těšově na Šumavě

• zemřel v roce 2011 v Dolejším Těšově

Josef Hofmann sloužil ve wehrmachtu a následně i v pomocných technických praporech. Ke svému střetu s nacistickou a komunistickou ideologií dodává: „Fanatismus je špatný, ale když je člověk rozumný a citlivý, tak životem projde snáze.“

Vyrůstal jsem v česko-německé rodině

Josef Hofmann se narodil 8. dubna 1926 v Chebu, ale mládí prožil v obci Zhůří na Šumavě. Maminka se pro porod v Chebu sama rozhodla – chtěla ve zdejší nemocnici zajistit bezproblémový průběh kvůli zkušenostem s poporodním úmrtím prvního dítěte. Pamětník tak světlo světa spatřil v západní části Československa, ale již po týdnu odjel do Zhůří.

Dnes se jedná o neexistující obec, ale před válkou zde žilo německé obyvatelstvo. Češi byli v celé obci pouze dva a mezi nimi byla také maminka Josefa Hofmanna: „Otec neuměl slovo česky, ale máma pocházela z Javoříčka od Kopelentů a česky uměla stejně jako německy. S Čechem se vypořádala stejně jako s Němcem. Babička z Javoříčka uměla německy i česky a mohla se mnou mluvit. Já jsem tak za ní rád jezdil na prázdniny. Děda zase německy neuměl, tak jsem ho tak rád neměl. Protože jsme se nedomluvili. I to si pamatuji.“

Rodina Hofmannů byla katolického vyznání a sám Josef Hofmann ministroval v místním kostele. Rodina vlastnila dva hektary půdy a dvě krávy. Pamětník chodil do třetí třídy ve Zhůří a poté docházel do školy Železné Rudě. Nakonec se vyučil na obchodníka. V té době se již v pohraničí šířil nacismus.

Smáli jsme se pozdravu Heil Hitler

Vliv Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP) se v pohraničí koncem třicátých let projevoval stále silněji. Podle pamětníka však v obci Zhůří nebyl o nacistické ideje zájem, protože se jednalo o chudou a zemědělsky orientovanou vesnici a obyvatelé měli jiné starosti. V celé obci tak údajně byli jenom dva nebo tři členové nacistické strany, ale ani ti nemuseli vnímat Adolfa Hitlera příliš vážně: „Potkal jsem v lese faráře a říkám mu: ‚Pozdrav Pánbůh.‘ On zůstal stát, otočil se a odpověděl mi: ‚Víš, jak se teď zdraví? Heil Hitler.‘ Vynadal mně, že jsem neřekl Heil Hitler. Oba jsme se tomu smáli. On také působil v nacistické partaji, ale nebyl žádným fanatikem.“

Setkání s Hitlerjugend

Nacismus však zasáhl mladého Josefa Hofmanna jiným způsobem. Vstoupil do Hitlerjugend: „Setkání bylo jednou za týden, třeba ve škole v nějaké místnosti. Učili jsme se pochodovat, zpívat a podobně. Uniformy jsme si museli koupit, ale zájem o ně moc nebyl. Byla to taková domácí organizace.“ Se členy Hitlerjugend se setkával ve škole i mimo ni. Byli to místní chlapci, mezi kterými měl Josef Hofmann spoustu kamarádů.

Na frontě to nemohlo být horší

Po Hitlerjugend měl Josef Hofmann jít sloužit do wehrmachtu. Dostavil se k odvodu v Kašperských Horách a v dubnu roku 1944, když dovršil osmnáct let, narukoval. Výcvik absolvoval ve Schwandorfu: „Mně se tam vůbec nelíbilo. Musel jsem jít, ale výcvik mě vůbec nebavil. Vzpomínám si, jak jsem si řekl, že na frontě to už nemůže být horší. I ostatní by raději měli pokoj, ale náš důstojník byl zlý a přísný. Ovšem i ostatní musel s námi běhat a poslouchat.“ Po výcviku byl odvelen na západní frontu.

Bomba mě úplně zvedla

Josef Hofmann se dočkal bojového nasazení ve Francii a v Holandsku, ale na frontě působil krátkou dobu. Jak sám uvádí, sloužil přibližně dva týdny. To však stačilo, aby byl zraněn kvůli bombardování: „Fronta nebyla jako v Rusku, kde bojoval voják proti vojákovi. V Holandsku jsem Američany vůbec neviděl. Střílelo se z letadel a Němci ustupovali, protože raněných a mrtvých měli hodně. Byli jsme v pohybu a přitom jsme se bránili. Mě pak musela zranit střepina. Bomba vybuchla a mě úplně zvedla metr nebo dva vysoko. Dopadla velice blízko. Střepina byla veliká jako jehla a trochu mě řízla. Zůstala ve mně viset, potom mi ji vyndali a já jsem přestal krvácet. Také jsem nějakou dobu neslyšel.“

Po krátkém vyléčení v polní nemocnici se vrátil zpět do frontových bojů, ale to se již blížil konec války. Jak sám pamětník uvádí, němečtí vojáci už byli z bojů unavení a každý věděl, že se již blíží konec války. Stále však vojáci museli bojovat pod německým velením a v podstatě čekat na zajetí.

Šlo se domů a každý byl rád, že je konec války

Josef Hofmann byl zajat americkými vojáky. Uvádí, že vše proběhlo podle předpisů, velmi slušně, bez sprostých slov a bez nacionálních nálad. Za doprovodu Američanů přešel přes Německo až domů: „V Holandsku byla samá ruina a na ulici byl samý německý voják. Pěšky jsme šli celý den, ale dalo se to vydržet. Pomohlo nám, že je to cesta domů. Konec války. Tohle hodně pomůže. Bylo přesně určené, kolik jsme za den měli ujít kilometrů. Vždycky jsme přišli do tábora a lehli jsme si na zem. Byla tam nějaká stráž, ale tu jsme ani neviděli. Ráno jsme zase vstali a šli jsme. Každý už byl spokojený, že se jde domů.“

Američané podávali zajatcům jídlo jednou denně, a to i poměrně velikou porci. Chování Američanů bylo údajně velice solidní, zajatci dokonce nebyli během cesty ani pečlivě hlídáni spojeneckými vojáky, protože přece jen už byl konec války. V zajateckých táborech pak ani nebyl čas na volnou zábavu, protože se došlo do tábora večer a od rána se zase pochodovalo. V jednom zajateckém táboře se setkal s kamarádem Karlem Prostem. Shledání bylo velice vřelé, protože pamětník v návrat Karla Prosta již nedoufal. V Holandsku totiž spatřil hrob se stejným jménem a domýšlel se, že se jedná právě o jeho kamaráda ze Zhůří. Jiní obyvatelé z obce již takovou přízeň osudu neměli. Z celého Zhůří padlo údajně deset až dvanáct mužů.

Toho nepustíme, má jít na odsun

Josef Hofmann směřoval domů a přešel tak celé Německo. Dostal se k československo-německým hranicím, kde odevzdal dokument o svém lékařském ohledání a odvšivení. Tím mu měl být umožněn přechod do Československa, ale československý policista ho odmítal pustit domů: „Rodiče se ale dozvěděli, že jsem naživu. Domluvili jsme se, že někdy v sobotu nebo v neděli budu na hranici. Přišel táta o holi a společně s ním také máma. Policista mi říká: ‚To nejde, to nejde. Musíte zpátky do Německa.‘ A máma křičela: ‚Jen ho pusťte domů, nikomu nic neudělal, jen ho pusťte domů.‘ Policista slyšel češtinu a já mu říkám, že je to moje máma. Tak mě poslal domů.“ Díky českému původu nebyl Josef Hofmann zahrnut do odsunu, ovšem strýc z Chebu a další příbuzní byli vysídleni. Do Německa museli odejít i dva jeho bratranci.

Němci museli v poválečném období nosit na rameni bílý pásek, který označoval jejich etnickou příslušnost. Zároveň se jednalo o viditelné označení a Josef Hofmann ho občas zapomněl. To vyvolávalo podezření: „Jednou v sobotu jsem šel z práce domů a pásek jsem neměl. Přišel jsem na Zhůří a najednou se mnou začal mluvit policista. A já jsem neuměl česky. Ptal se, proč nenosím bílý pásek, a já mu říkám: ‚Bílý pásek mám ve druhém kabátě. Pojďte se mnou, tady dole bydlím, máma je Češka a ona vám to všechno řekne česky.‘ Tak šel se mnou a máma ho zrychtovala, že poctivě dělám.“

Práce v pomocných technických praporech mi nevadila

Josef Hofmann bydlel u rodičů a pracoval, než byl v Sušici odveden do Československé lidové armády na „neurčitou dobu“. Kvůli svému německému původu sloužil u pomocných technických praporů. Společně s ním sloužily ještě další politicky nespolehlivé osoby, mezi kterými byli i faráři: „Měli jsme pro nové osvětlení letiště v Přerově vykopat padesát metrů do délky, osmdesát metrů do hloubky a třicet metrů do šířky. Kopali jsme motykou, hlínu jsme vyhazovali lopatou a já jsem vždycky splnil normu. Byl jsem zvyklý na práci s krumpáčem. Ale byli mezi námi i faráři a lidé, kteří to nezvládali a neměli tak nárok na svačinu. Ale Moraváci byli na nás hodní. Když viděli pétépáka, tak nám dávali něco k jídlu.“

Vojáci nebyli ubytováni v kasárnách, ale v dřevěných boudách. Josef Hofmann sloužil u pomocných technických praporů celkem dva roky, a to na Moravě – kromě Přerova i v Mohelnici – a poslední tři měsíce strávil kopáním podzemních chodeb mezi Plzní a Prahou.

Stále jsem neuměl česky, ale znalost německého jazyka byla i výhodou

Po odchodu do civilu pracoval ve mlýně ve Velharticích, kde cirkulárkou řezal šindel. Poté přešel do Státního statku. Pracoval v Hartmanicích jako technik a v Sušici jako řidič zásobování. Stále však neuměl dostatečně česky a to byl významný problém: „Přihlásil jsem se tak do Sušice na studium střední školy zemědělské a technické. Najednou mi volá ředitel: ‚Hofmanne, jak je to možné, zemědělská výroba, strojní technologie, všechno samé jedničky, ale český jazyk pětka.‘ Tak jsem mu odpověděl, že mám německé školy a že se teprve teď učím česky. Tak mi dali čtyřku a bylo to vyřízené.“

Po roce 1989 pracoval u německé firmy Klieber, která šila kožené oblečení. Zde uplatnil svou znalost německého jazyka, když pracoval jako tlumočník. S rodáky ze Zhůří se scházel v Německu, protože většina obyvatel německého původu byla z obce odsunuta. V roce 2009 žil Josef Hofmann se svou manželkou, která byla rovněž německého původu, v Dolejším Těšově v západních Čechách. Zde také v roce 2011 zemřel.