Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Drahomíra Hokeová (* 1934)

• narodila se 19. července 1934 v Praze

• kvůli bombardování Prahy v únoru 1945 byla evakuována do Krásné Hory nad Vltavou

• krátce po válce se odstěhovala s rodiči do pohraničí v Dolní Poustevně

• nastoupila do zaměstnání v podniku Centroflor v roce 1952

• aktivně protestovala proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy

• účastnila se listopadových demonstrací v Praze

• po revoluci začala podnikat s výrobou figurek

• v roce 2023 žila v Dolní Poustevně

V Praze se narodila a žila až do února roku 1945, kdy ji rodiče kvůli náletům poslali do bezpečí ke vzdáleným příbuzným. S tím vědomím pak společně pomáhali stavět barikády při Pražském povstání a čelili výhružkám nacistických vojáků. Po válce se jejich život dramaticky změnil, když se rodina přestěhovala do pohraničního města Dolní Poustevna. Drahomíra Hokeová tam našla nový domov i životní lásku. I když žila běžný život v tehdejším Československu, její postoj vůči režimu zůstával rezervovaný. V roce 1968 ji vztek přivedl před kolonu okupačních vojsk s transparentem v jedné a dcerou v druhé ruce. Vyjádřit svůj postoj se rozhodla také v listopadu 1989, kdy se vypravila na demonstrace do Prahy.

Ve vysočanském továrním bytě vyrůstala malá Drahuška Podlahová se svými rodiči – maminkou Vlastou, která pocházela ze smíšené německo-české rodiny ze Dvora Králové, a tatínkem Bohumilem z Milína u Příbrami. Bylo to šťastné dětství, pamětnice nejvíce vzpomíná na klidnou a chráněnou zahradu u domu. Maminka se starala o domácnost a později během války vařila v závodní kuchyni, zatímco tatínek pracoval v továrně jako údržbář.

Pak přišla válka a s ní i strach z náletů. Malá Drahuška měla vždy připravený batůžek s jídlem, se kterým utíkala s rodiči do polí, co nejdál od továren, které se mohly stát cílem bombardování. Když v polovině února 1945 došlo k velkému leteckému útoku na Prahu, při kterém byl vybombardován i emauzský klášter, rodiče se rozhodli poslat tehdy jedenáctiletou dceru pryč.

Do bezpečí ji odvážel náklaďák

„Musela jsem odjet k tatínkovým příbuzným – vdově po jeho bratrovi a její rodině,“ vzpomíná Drahomíra na cestu do Krásné Hory nad Vltavou, kam musely s maminkou kvůli špatné dostupnosti dojet náklaďákem. U tety zůstala až do konce války a chodila tam i do školy. Rodiče za ní nejezdili, ale jak se později dozvěděla, oba se během Pražského povstání aktivně zapojili do odporu. „Snažili se zabarikádovat ulice s kolegy z továrny. Němci nechali barikády odklidit a slíbili, že se vrátí a účastníky povstání postřílí. Dříve ale přijeli vojáci Rudé armády a tuto část Prahy osvobodili.“

Novým domovem se stalo vysídlené pohraničí

Po válce se rodina vrátila do Prahy jen nakrátko. V říjnu 1945 se přestěhovali do Dolní Poustevny na Děčínsku. „Tatínek váhal, moc se mu z Prahy nechtělo, ale rozhodl se přijmout práci truhláře a odstěhovat se,“ vypráví Drahomíra. „Byl to šok, protože jsem přišla o všechny kamarády, ale líbilo se mi tam. Bydlet jsme měli v mrňavém domečku s jedinou místností a malou ložnicí, kde jsem z postele hlavou dosáhla až ke stropu.“

V novém domově našla i lásku svého života – Jana Hokea, mladíka z Mikulášovic ze smíšeného česko-německého manželství. Jeho rodina nebyla odsunuta, protože otec byl jedním z nepostradatelných odborníků v továrně Mikov. Její manžel se musel po válce naučit česky a zvládl to tak dokonale, že jeho německý původ pak už nikdo nepoznal. O těžkých poválečných letech a odsunu jeho kamarádů z Mikulášovic spolu prý nikdy nemluvili.

50. léta prožila pamětnice především prací v Centrofloru, kde zastávala různé administrativní pozice. Do firmy, kde se vyráběly například umělé květiny, přišla po odchodu z rumburského gymnázia. Ve druhém ročníku se totiž rozhodla studium ukončit kvůli nenáviděné chemii a své paličatosti, jak rozhodnutí po letech vnímá. S manželem založili rodinu a na konci 50. let se jim narodila dcera Jitka. O její výchovu se starala především babička, protože pamětnice se musela brzy vrátit do práce. „Když byla starší, šla do školky. Ale hned první den jim utekla a přivést zpátky ji musela jedna žena ze sousedství, která ji poznala na silnici. Byl to zmatek a moje maminka si ji pak nechala raději doma, protože umělé kytky mohla vyrábět tam,“ vzpomíná Drahomíra s úsměvem.

K protestu ji poháněl vztek

Rok 1968 zasáhl do života rodiny významně. „Byli jsme spokojení, že se to mění. A takhle to dopadlo,“ vypráví Drahomíra o pražském jaru a srpnové okupaci. „Manžel sebral auto a jeli jsme do Lobendavy, kam přijížděli Rusáci. Jeli jsme mezi nimi v koloně až do Lipové. Měli jsme transparenty, které držela i dcera. Chtěli jsme dát najevo, že s tím nesouhlasíme. Měli jsme vztek. Strach ne, ale vztek.“ Po roce 1968 bylo těžké se podvolit. Nikdy ale nepochybovala, že se změny politického systému dožije.

V roce 1972 se rodina rozrostla o druhou dceru, ale ve stejném roce Drahomíře zemřel otec. O osm let později odešla i její maminka, která byla pro rodinu nesmírně důležitá a obětavě pomáhala s výchovou obou dcer.

Musela jsem být u toho

Když přišel listopad 1989, byla Drahomíra čerstvou penzistkou. Nedokázala zůstat doma a vydala se na demonstrace do Prahy. „Chtěla jsem u toho být. Jela jsem sama, manžel mě vyprovodil k vlaku a přespala jsem u bratrance. Dostala jsem se i do jednoho z divadel a poslouchala projevy herců. Chudák bratranec mě chodil hledat po Střešovicích. Byla jsem nezodpovědná,“ směje se při vzpomínce.

První svobodná léta pro ni znamenala možnost podnikat. S mladší dcerou jezdila po tržištích a poutích, kde prodávala vlastnoručně vyrobené figurky z různých materiálů. Její manžel se stal prvním polistopadovým starostou Dolní Poustevny a později začal podnikat ve stavebnictví. Bohužel zemřel příliš brzy, v 61 letech.

„Nejpodstatnější pro mě byla pěkná léta strávená s manželem. Vždycky jsem byla živel a on mě nechal,“ vzpomíná Drahomíra Hokeová na jejich společný život. I v době natáčení, v roce 2023, stále aktivně sledovala politické dění a uchovala si svůj charakteristický kritický pohled na svět.