Blažena Hokrová

„Já, když jsem přišla na tu policii, já šla s manželem, manžel šel se mnou. To byli takoví dva habáni, chlapi veliký. A takhle ten, co byl na tom příjmu, u toho okýnka, tak prohlížel moji občanku a to všecko. A pak se otočil a říkal: ‚Tohle bude nějakej omyl, tady se neshoduje narození a tak, to se neshoduje.‘ A pak mě tam pozvali ty dva a tam jako mě se začali vyptávat. Jestli ta dcera má nějakou partu, kam chodí, kde se scházejí a takhle, a jezdí na chalupu? Prostě takovýhle otázky mi dávali. A pak mi řekli: ‚Tak, teďka vás propustíme a řekněte dceři, že...‘ Počkejte, jak to bylo... Jo: ‚Nesmíte říct dceři, že jste tady byla. Nesmíte nikomu nic říct.‘ Takhle to bylo. No, pak si ji tam pozvali a řekli jí: ‚Ještě jednou, a už odtud nepůjdete!‘“

„Otec, ten byl legionář, takže byl zajatej v Rusku, a když se vrátil z vojny, tak měl pořád ještě v sobě střelu. Tak mu to ve Strakonicích v nemocnici vyoperovali, ale bohužel měl ještě další asi tři operace. Dokonce mu úplně zkracovali žebra, že se mu tam dělala voda. No, to muselo bejt něco hroznýho. No ale bohužel, otec zemřel, bylo mu třicet, počkejte, mamince bylo třicet pět, tak třicet sedm let mu bylo, když otec zemřel. A maminka s námi zůstala, vlastně jí bylo pětatřicet let, když zůstala vdovou. S námi, s pěti dětma.“