Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Holas (* 1931)

• narozen 19. dubna 1931 v Dubí u Kladna

• jeho tetu a strýce, manžele Topinkovy, popravili za války nacisté v Petschkově paláci

• v roce 1946 nastoupil do vojenské hudební školy, kde začal hrát na příčnou flétnu

• v 50. letech odmítl vstoupit do komunistické strany a odmítl stát se policistou

• v 50. letech se také odmítl účastnit pohřbu sovětského vojáka jako čestná stráž

• vyhozen z armády

• nastoupil do uranových dolů v Jáchymově

• po uzavření dolů pracoval na Šumavě v zemědělství

• dodělal si střední průmyslovou školu zemědělskou v Březnici

• v roce 1995 začal studovat teologii na Jihočeské univerzitě a v roce 2008 teologii na Univerzitě Karlově

• v roce 2017 se po 60 letech vrátil ke hře na příčnou flétnu

Stěny obývacího pokoje jsou plné latinských slovíček, konjugací a deklinací. Na spořiči počítačové obrazovky plavou rybičky a z reproduktorů se ozývá bublání. Jindřich Holas je usměvavý, pěkné oblečený činorodý stařík. Každé ráno v 8 hodin zapne svůj radiovysílač a zahájí pravidelnou konverzaci se svými kolegy radioamatéry. Pak následuje biflování latiny a někdy i skypová konverzace s oblíbenou učitelkou latiny z Tábora.

Jindřich nikdy neuměl dělat věci polovičatě. Když se v 15 letech začal učit hrát na příčnou flétnu ve vojenské hudební škole, vstával i ve čtyři hodiny ráno, aby si ještě před zahájením výuky procvičil intervaly a stupnice. Před 60 lety ale svoji příčnou flétnu prodal a znovu si ji pořídil teprve před rokem. „Helejďte, pořizovat si nástroj, který stojí 5000 Kč, to není pro důchodce zrovna nějaká legrace, takže jsem musel opatrně. Začátky byly strašný. Ale praštit s tím? To v žádném případě, to nelze, když se člověk k něčemu rozhodne, tak musí bojovat.“

Hitler je vůl

Jako dítě chodil s dědou do lesa dobývat pařezy. Odhrabali hlínu, obnažili kořeny a začali štípat. Bylo to pěkné topení, plné smoly. Ale strašně těžké – Jindřich se pod náloží dřeva prohýbal, a když mu nůši maminka doma sundala ze zádíček, padl na pusu.

Vždy k večeru chodíval Jindřich s maminkou čekat na tatínka. Stáli na náměstí v Dubí u Kladna a spolu s dalšími ženami z vesnice vyhlíželi, zdali se už muži vrací ze šichty v Poldovce. Děti si kolem náměstí hrály a slunce zapadalo.

Rok 1938, mobilizace. Českoslovenští vojáci pochodovali Dubím směrem k německým hranicím. Jindřich s kamarády žebrali na vojenských kuchařích o proviant. Po podpisu mnichovské dohody Jindřichova maminka s kamarádkami umývala a ošetřovala bolavé nohy vojákům. Českoslovenští vojáci se vraceli zpět do vnitrozemí. Začala válka.

To už Jindřich chodil do první třídy. Pamatuje si, jak se mezi spolužáky rozšířila děsivá informace: německé zdravotní sestry přijdou do tříd a budou dětem píchat injekci se smrtící látkou. Byla to samozřejmě fáma, ale také trochu předtucha. O něco později během války se Jindrův kamarád Karel Trousil rozhodl, že založí ochotnické divadlo. Jako první představení nacvičili Erbenovu Kytici a obcházeli s ní okolní vesnice. Jindřich hrál pachole.

„Vstaň, mé pachole, běž, je chvat,
vezmi ten zlatý kolovrat: 
v královském hradě jej prodávej, 
za nic jiného však nedávej 
nežli za nohy.“

Představení mělo úspěch. Začínající komedianti se vraceli z nedaleké vsi plni dobré nálady a halekali na celý vlak písničku s vlastnoručně upraveným textem: „Hitler je vůl, Hitler je vůl, Hitler je velká kráva.“ Ne všichni ve vlaku ale sdíleli jejich nadšení. Za Trousilem přišli gestapáci, jenže on měl černou žloutenku a zemřel dřív, než ho stihli potrestat.

Dnes lze v Dubí nalézt po něm pojmenovanou Trousilovu ulici. To ovšem není jediná ulice, která patří do Jindřichova života. V Kladně se nachází ještě ulice manželů Topinkových – ulice pojmenovaná na počest jeho tetičky a strýčka.

Usekli jim hlavy

Chodíval k nim rád. Teta mu na chléb vždy namazala pořádnou vrstvu sádla se škvarky, což byl za války velice chutný přepych. Prý ukrývali parašutistu – aspoň tak se to po vesnici o Topinkových rozkřiklo. Nebyla to pravda, ovšem někdo je udal a pro strýce si přišli gestapáci až pod zem do dolu Mayrau, kde fáral. Dnes tam má pomník. Spolu s tetičkou ho odvezli do Petschkova paláce v Praze – do sídla gestapa. Uvěznili je, vyslýchali a nakonec oběma usekli hlavy gilotinou.

Topinkovi měli asi 12letou dceru, byla podobně stará jako Jindřich. Co se s ní stalo po popravě, ale Jindřich neví – asi se jí ujala jiná teta, nicméně po válce se se sestřenicí ještě jednou setkal. Poprosila ho, aby jí šel pomoci do kladenského skladu pátrat po věcech, které jejím rodičům zabavili nacisté. Jako první našli kredenc a rozplakali se. „To víte, ani teďkonc to není hezká vzpomínka. Holka tam plakala, já jsem brečel,“ vzpomíná Jindřich. Stál tam v tmavém skladu a v kapse žmoulal maličké kožené pantoflíčky, na kterých byla inkoustem napsána čtyři slova: TETA, 1944, TALISMAN, JINDŘICH.

„Ten talisman mi poslala tetička z vězení, než jí usekli hlavu,“ říká Jindřich a vytahuje pečlivě uschované pantoflíčky z prosklené skříně. Dnes jsou ohmatané a jméno „Jindřich“ už nikdo nepřečte. Ošoupalo se. Talisman Jindřich nosil neustále v kapse vojenské bundy.

Frajer v uniformě

Nezadržitelně se blížil konec války. Praha volala rozhlasem o pomoc, a tak Jindřich s dědou vzali sekeru a pilu a porazili několik stromů. Spolu s dalšími lidmi z vesnice postavili tři metry vysokou barikádu mezi Dubím a Vrapicemi. Měla zabránit v ústupu nacistických jednotek. Postavit zátaras trvalo asi čtyři hodiny, a jen co byl hotov, šlo se stavět další. To už přijížděli Rusové od Stehelčevsi. Jindřich s kamarády na sebe spiklenecky mrkli. Naskočili na sovětský tank a jeli osvobozovat Prahu. Jejich klučičí výlet skončil u Ruzyně, domů šli pěšky. Přišli až za tmy. Od maminek dostali vyhubováno.

Hned vedle Jindřichovy školy se ruští vojáci ubytovali. Rád za nimi chodil – dávali mu včelí med a koštovat vodku, až se mu hlava motala. A navíc když vojáci zrekvírovali nějakou tu krávu, zbylé vnitřnosti (vojáci srdce ani plíce nejedli) naložili Jindřich s bratrem Františkem na vozík a odvezli je domů. V domácnosti byla taková výslužka vítaným přilepšením.

V lednu 1946 přišel velký den. Jindřich nastoupil do vojenské hudební školy. Vymyslel si to s kamarádem. Oba měli rádi zbraně a líbily se jim uniformy, a tak se rozhodli, že se stanou vojáky. Při zkoušce řekl kapelník Jindřichovi: „Ty máš takový šikovný malý prstíky i ty rtíky máš úzký, to bude dobrý, půjdeš dělat flétničku.“ A tak Jindřich dostal příčnou flétnu a uniformu. Stal se z něj frajer.

S kapelou cvičil a hrál od rána do večera, dennodenně. Po dvou letech školního drilu byl přidělen ke kapele 5. pěšího pluku v Praze. Hrál na slavnostech, dožínkách, vojenských přísahách i v rozhlase. Na tu dobu Jindřich vzpomíná velmi rád, protože mezi vojáky bylo veselo a o pozdní noční návraty do smíchovských kasáren nebylo nouze: „Jednou jsme přijeli z koncertu, vyskákali jsme z tramvaje. Objednali jsme si nápoj – to bylo curacao. My jsme na to nebyli zvyklí a největší problém pak byla cesta domů. Tenkrát už tam byl tank… Klarinetista si sednul na tank, na hlaveň a křičel opilej: ‚Na Berlín salvou pal.‘ Bubeník mlátil do bubnu. Všichni lidi koukali, co se to děje za blázinec, a já si při té cestě ze Střeleckého ostrova vzpomněl, že máme Pepíka a Astru. Tak jsem se na ně šel podívat a ve stájích jsem usnul. V kasárnách jsme totiž měli koně. Když měl kapelník svátek, tak jsme obalili koňům nohy hadrama a šli jsme mu do prvního patra do kanceláře i s koňma gratulovat.“

Ne vždy ale bylo na vojně jen veselo. Obzvlášť se to týkalo vršovických kasáren, kterým se přezdívalo „dům sebevrahů“ (jistý voják si zde vložil do úst samopal). Major Dubský, velitel těchto kasáren, byl proslulý svými dlouhými pedantskými proslovy: „Já kdybych viděl, že se držíte dívky za ruku, tak půjdete do basy! Nic takovýho neexistuje, že se dívky držej za ruku!“ Velitel brával do ruky špendlík a pod rantlem ešusu hledal nečistotu (když ji našel, byl voják bez oběda). Major Dubský každé ráno napochodoval před svoji kancelář, zaklepal na dveře a sám se vpustil dovnitř prázdné místnosti. Zde se postavil před obrazem prezidenta republiky do pozoru a zasalutoval: „Pane prezidente, major Dubský hlásí příchod do zaměstnání.“

Podle Jindřicha byla hlavním účelem vojny politická výchova mužstva, nic víc. Ale on raději než politiku dělal hudbu. Proto začal mít problémy.

Nemám ty kvality

Jindřich slíbil kamarádům, že se ožení s první holkou, která mu dá pusu. Slib dodržel. Ve 20 letech se oženil a v roce 1952 odjel i s manželkou na Slovensko. Ve Spišském Podhradí měl na starosti výuku 30 mladých flétnistů. Jeho žena ho vždy věrně následovala – střídala práce podle toho, kam jejího manžela osud zavál: v Praze byla jeřábnicí, na Slovensku kuchařkou a v Brně pošťačkou. Na Moravě Jindřich opět začal hrát v orchestru a z jeho ženy se měla stát vedoucí pobočky pošty. Šli ke štěstí krůček za krůčkem, ale rudý vítr zavál.

Jindřich odmítl vstoupit do komunistické strany: „Když jsem byl na vojně, tak tam mi jeden říkal, jestli bych nešel do strany, tak abych nebyl pitomej, koupil jsem si dějiny VKSb, koupil jsem si spisy Lenina, koupil jsem si spisy Stalina a všechno jsem se to naučil nazpaměť. A když jsem to všechno prokoukl a on pořád dotíral, tak mu říkám: ‚Hele, kamaráde, děkuji ti za nabídku, ale tu já nemůžu přijmout.‘ ‚Proč?‘ ‚Protože nemám ty kvality, který jsou potřeba, aby je komunista měl. Takže musím počkat, až se zlepším.‘ A tím jsem si to podepsal.“

Odmítl také nabídku stát se policistou. A odmítl dělat čestnou stráž na pohřbu sovětského vojáka: „U armádního souboru jsem byl jenom půjčovanej, nebyl jsem členem. Tak jsem prohlásil, že u žádnýho hrobu nebudu hrát ani stát. ‚Nejsem váš, jsem půjčenej,‘ řekl jsem, ‚vemte si některýho svýho kluka.‘ To bylo mladický, šup a konec, a tím jsem měl průser na celej život.“

Z armády dostal vyhazov. Byl přidělen do uranových dolů v Jáchymově.

Vždyť se s ním bav

„Tam je to tvrdá práce. Jdete na první směnu, vlezete do tý klece a oni vám řeknou tady se to s jedním včera utrhlo. A jedete do hloubky 700 metrů. Tam je to krutě drsný,“ vzpomíná Jindřich na šok, který jako mladý flétnista, jehož světem byla orchestrální hudba, prožíval v prostředí uranových dolů. Kamarádil se s vrahem, kamarádil se s člověkem, který snědl své dítě, přišel do styku s vězni, kteří šli po práci místo domů do vězení. Podzemí bylo zamřížované, nedalo se odtamtud utéct. „To jsou takový protiklady, s tim se musíte vyrovnat a žádnej vám nepomůže, neřekne vám, vždyť se s ním bav. Tam jsou kamarádi všichni a nikdo. To se nedá nic dělat.“

Jindřich měl na starosti lokomotivu, která vozila lidi a uran. Na bezpečnost se prý příliš nehledělo. Propadlý strop, to se stávalo. Sahat na uran, běžně holýma rukama. A člověk zavalený sutí, to byla normálka. „Kolega zajížděl do rozrážky a ona na něj spadla. Tak ho osm hodin vyndavali lopatou, než ho vyhrabali ven. Nebo spadnul do sýpu a vytáhli ho na plachtě. Protože uran, ten se dobývá kolmo, takže když ho odebíraj, tak do toho prostoru se zase nasype hlušina, a jakmile na to šlápnete, tak ta hlušina jede dolů a to vás rozdrtí na kousky.“ Když se někomu stal vážný úraz, přivázali zraněného na prkno, postavili ho do klece i s prknem a poslali klecí nahoru. Žádná nosítka se do klece nevešla.

Pro případ, že by se klec, která horníky vyvážela na povrch, zasekla, trénovali občas únikovou cestu. Ta sestávala asi z 200 žebříků, po nichž se šplhalo na povrch. Vylézt na světlo světa tímto způsobem trvalo dobré dvě hodiny.

Po dvou letech šachtu zavřeli a Jindřich byl převelen na Šumavu. Dali ho do zemědělství. Telil krávy, ošetřoval dobytek, zabíjel prasata. Dodělal si průmyslovou školu zemědělskou v Březnici a začal pracovat jako zootechnik. „Utíral jsem kravám zadečky. Od flétny přes tyhlety peripetie, hrozný. Každej z nás jsme určitým způsobem formovanej a nevíme kam. Podle toho, kdo nás formuje. Buď nás formuje společnost, zaměstnavatel, nebo rodina. A teď si vyberte. Co je správně? Co není dobře? Běžnej člověk si tohleto neuvědomí, protože ten má vzdělání akorát, kolik mám peněz a co si můžu koupit. Já mám auťák, co máš ty? Ale o hodnotách to je. Proč jsem se stěhoval? Pořád hledáte svoje lepší jméno, a když někoho pošlete k šípku, tak se jim znelíbíte a oni řeknou, že nemaj zájem a konec. Děti snášely stěhování dobře. Měly všude kamarády. Víte, dneska se všechno pitvá. Dneska se po dvou letech lidi rozváděj, ať jdou do prdele – pardon. Co to je za charaktery, co to je za lidi?“

Hlavně nezblbnout

Po vojně Jindřich ještě chvíli hrál v příbramském symfonickém orchestru. A tam přišel na chvíli o život. Během představení Tvrdohlavá žena se mu chtělo na záchod, a tak jej v pauze odešel hledat do zákulisí. Otevřel dveře, tma, zašátral po vypínači, šlápl do prázdna. Z bezvědomí se probudil po 14 dnech. Doktor mu řekl: „Jestli nechceš zblbnout, tak si honem najdi nějakýho koníčka, při kterým musíš přemýšlet.“ Jako by se Jindřich znovu narodil. Stal se z něj vášnivý radioamatér – procvičoval si tím jazyky i myšlení.

„Bylo vám líto, že už nehrajete na flétnu?“ ptám se.

„Na to nebyl čas – na nějaký lítosti, protože jsou další věci a musí se pořád pokračovat.“

„Hrál jste si pak alespoň sám pro sebe doma?“

„Nehrál.“ 

Flétnu prodal a dál pracoval v zemědělství. Nic se pro něj nezměnilo ani v 60. letech, ani po roce 1968. Jen se začal více zajímat o víru. Ministroval v kostele, děti nechal pokřtít na Svaté Hoře, a když mu v roce 1994 zemřela manželka, přihlásil se ve svých 64 letech na teologii v Českých Budějovicích. Úspěšně ji vystudoval a brzy nato pokračoval v dalším studiu na Univerzitě Karlově v Praze. „Bylo mi dobře, byl jsem mezi lidma, jiným způsobem než v hospodě u piva.“

Dnes žije sám, ale svůj den dovede obdivuhodně naplnit různorodou činností. Všechny přednášky ze škol, ale i skypové rozhovory s učitelkou latiny pečlivě nahrává a archivuje. Před rokem si pořídil příčnou flétnu. První písnička, kterou se po 60 letech naučil – bez not, odposlouchal ji na YouTube – byla Ave Maria. „Co se člověk naučil, tak to má zaznamenaný. Já bych dneska otelil krávu i to prase bych zabil. Dělám si z toho legraci, ale jestli budu smutnej, tak to bude stejný, jako když budu veselej. Když o tom budu přemejšlet hodně moc, tak se zbláznim.“

A vzkaz pro další generace?

„Když se podívám na současnou společnost, myslím si, že jim chybí tolerance. A ať nezapomenou, že slovo je hrozná zbraň, v dobrým i ve špatným smyslu. To ať střežej.“