„Ještě bych vám chtěla říct něco ke krojům po válce. Bylo to trošku jiné. My jsme měly takové tmavomodré šátky, žmolkově modré šátky. A protože nebyla látka na košile, neměly jsme takové khaki, ale spíš žluté. A získávaly jsme to tak, že nám maminky obarvily prostěradlo a ušily z toho košili. Bohužel tu košili nemám, šátek mám dodnes. Na tom šátku jsme měly vyšité, já jsem měla vymalovaný znak družiny. Já jsem tam měla vlaštovku, tys tam měla bílý leknín a zelený lísteček [obrací se na kolegyni Miladu Červenou]. Každá družina měla potom svoji vlajku, tu vlajku ještě mám. Potom byla ještě oddílová vlajka a tam byly ty dva znaky dvou družin - my Vlaštovky jsme tam měly vlčí máky a vlaštovky.“ - „Ale to jsme si všechno vyšívaly samy! Hedvábím [Milada Červená].“
„Byli jsme na hradě Svojanově, mám dojem, že jsme tam jezdívali často. To jsme jezdívali s kluky, spali jsme pod stany, samozřejmě jsme neměli podsady. Spalo se tam většinou jednu dvě noci, sami jsme si vařili. Měli jsme to pod hradbou, jmenovalo se tam Dívčí skok.“ - „Panenský skok!“ - „Vidíte, že máme rozdílné vzpomínky.“ - „To je to důležité, ona byla panna.“ - „Ona z nešťastné lásky skočila, stala se tam tragédie. Tenkrát jsme měli normální čuďásek - rozlišovali jsme ohně, oheň na hlídky, a když je slavnostní oheň, neopékají se na něm buřty. Dodnes mě to rozčiluje, když někdo udělá pagodu a nakonec skončí s buřty, to nejsou skauti! A tak jsme měli malý ohýnek. A to víte, nad námi hrad, tmavá noc. A představte si, že ona je tam taková věž a ještě jedna hradba nad tím a začalo něco houkat. Hrozně houkat. Možná že to bylo už o půlnoci a že už jsme u toho ohně nebyli a byli jsme zalezlí ve stanech. Představte si, že jsme byli zalezlí ve stanech, a teď to houkání, vylezli jsme z těch stanů... Najednou jsme viděli bílou postavu a ta skákala nad jednotlivými hradbami. Skučelo to, nebyla to žádná legrace. Říkali jsme si: 'Duch to snad není! Ještě ta pověst o té dívence, duch to není, na tohle zase nevěříme, že by nějaké strašidlo.' Skákalo to skutečně nádherně přes ty skály. Řeknu vám, jak to bylo. Náš vedoucí střediska, takový vtipálek, se domluvil s kastelánem, dali na nějaké dlouhé bidlo prostěradlo, protože na tu dálku uvěříte všemu, že je to duch, když je to o půlnoci a skučí to.“
„Ta naše vedoucí, kterou jsme milovali, jmenovala se Miluška, plnila čtyřiadvacet hodin o samotě a to bylo v parku obtížné. Když je to někde na kraji lesa, tak to jde, někde se schovat a občas vykouknout, ale v tom parku to bylo obtížné. My jsme to neudělaly schválně, náhodou jsme vlítly do nějakého křoví a ona tam byla. Ale neřekly jsme to na ni.“
V malých městech nešlo provozovat ilegální skauting
Marie Holasová se narodila 12. března 1932 v Poličce jako prostřední ze tří dětí, měla ještě dva bratry. Maminka byla v domácnosti, tatínek pracoval jako učitel. V září 1938 otec v rámci všeobecné mobilizace narukoval do Brna. Po mnichovském diktátu záboru Sudet hrozilo, že Polička připadne Německu, Marie se s těhotnou maminkou a starším bratrem museli vystěhovat k příbuzným do Olešnice. Vrátit domů se mohli na konci listopadu 1938. V roce 1939 zatklo gestapo strýce, který pracoval jako ředitel na gymnáziu v Poličce, celou válku strávil v koncentračním táboře Buchenwald. Po atentátu na Heydricha jim němečtí vojáci prohledávali dům, zda se v něm někdo neukrývá. Vzpomíná na dunění děl při velké bitvě u Ostravy v květnu 1945 a na příjezd Rudé armády do Poličky 9. května 1945. V domě potom měli ubytovanou ruskou posádku. Po válce začala chodit do skautského oddílu. V roce 1951 maturovala na gymnáziu v Poličce, v roce 1955 dokončila Vysokou školu zemědělskou v Brně. V letech 1955 – 1960 pracovala v Žehušicích u Čáslavi, od roku 1961 do roku 1968 učila neodborné předměty na střední zemědělské škole v Bystrém. V srpnu 1968 byla na dovolené v Bulharsku, kvůli invazi vojsk Varšavské smlouvy tam musela zůstat o dva týdny déle. Ve stejném roce začala dálkově studovat v Olomouci pedagogiku, promovala v roce 1975. V letech 1975 – 1990 pracovala jako učitelka v Litomyšli. Nikdy se nevdala, ani neměla děti a po odchodu do důchodu se vrátila do Poličky.