Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Holba (* 1953)

• narodil se 11. května v roce 1953 ve Vsetíně

• vyučil se elektromechanikem

• od druhé poloviny 70. let žil v Praze a pohyboval se v undergroundu spojeném s restaurací U Betlémské kaple

• pracoval jako elektrikář, závozník, domovník, zahradník, dobrovolný pečovatel a topič

• v roce 1979 se na své dovolené do Švédska pokusil o emigraci, ale vrátil se do vlasti

• nastoupil cestu duchovního hledání, zajímal se o Indii, jógu a buddhismus, studoval sanskrt

• od roku 1984 se zúčastňoval bytových seminářů M. Balabána, E. Bondyho a M. Machovce

• po převratu v roce 1989 si dodělal maturitu a vystudoval sanskrt na Filozofické fakultě UK

• v roce 1995 pokračoval v doktorském studiu v oboru systematická filosofie, kde absolvoval v roce 2002

• od roku 1997 je vědeckým pracovníkem Orientálního ústavu AV ČR

• v letech 2002 – 2015 byl odborným asistentem v Ústavu filosofie a religionistiky FFUK v Praze

Jiří Holba se narodil 11. května v roce 1953 ve Vsetíně a vyrůstal s matkou a dědečkem v Bystřičce na Vsetínsku. Jeho životní příběh je složitým hledáním svobody v době, která vše autentické dusila. To, co hledal, však nenašel za hranicemi nesvobodného státu, objevil to v sobě.

Z jedničkáře záškolák

Jeho nelehké hledání životního směřování předznamenala už v dětství série ztrát blízkých osob. V pěti letech přišel po rozvodu rodičů o otce, krátce po sobě zemřeli jeho dva strýcové a Jiří zůstal sám s maminkou a dědečkem.

„Děda měl koně, pole a v padesátých letech ho nutili vstoupit do družstva. Nakonec mu násilím koně vzali. Pro dědu i pro nás to byla těžká rána. Když vám vezmou majetek, je to věc. Koně ale byly živé bytosti a děda tím trpěl. Svůj osud ale snášel statečně i díky tomu, že byl silně věřící evangelík, stejně jako celá rodina, jejíž dávný předek byl evangelický farář,“ vzpomíná pamětník.

Osudový životní zvrat zažil Jiří Holba ve svých 12 letech, když zemřel jeho dědeček, mužský vzor, rádce, rodinná opora. Tehdy chodil Jiří do 6. třídy, byl bezproblémovým žákem a učil se na jedničky.

„Odchod dědečka byl pro mě, tehdy dvanáctiletého kluka, velký nápor. Najednou jsme zůstali s mámou sami. Navíc na vesnici, což byla velmi nezáviděníhodná pozice, protože lidi, kteří jsou v nějakém slabším postavení, jsou často terčem ústrků. Místo aby nám lidi pomohli, naopak škodili. Jako smečka, která se vrhne na toho nejslabšího,“ popisuje svou nelehkou situaci pamětník, pro něhož tehdy neměli pochopení ani učitelé. Náhle se musel spoléhat sám na sebe. Maminka, kterou poznamenaly už předchozí rodinné tragédie, nesla vše statečně, ale syn potřeboval pevnou ruku.

„Neměl jsem nikde žádnou oporu a prostě jsem školu zabalil. Přestalo mě to bavit, přestal jsem tam chodit. Z jedničkáře jsem se stal velmi špatným žákem a v deváté třídě jsem skončil s osmi trojkami,“ říká pamětník.

Když se na konci základní školy rozhodovalo o jeho dalším osudu, ačkoli ho zajímala literatura a hodně četl, na studia jít nechtěl. Marně ho někteří rozumnější učitelé přesvědčovali, že inteligenci na to má. „Škola mě prostě nebavila a navíc jsme na tom byli finančně špatně, maminka jako účetní nevydělávala mnoho, takže jsem chtěl začít vydělávat.“

Vojna byla olympiáda blbosti

Šel se učit do Brna elektromechanikem sdělovacích a zabezpečovacích zařízení. „Přesvědčil mě kamarád, protože to líčil v růžových barvách a znělo to hezky a romanticky. Zjistil jsem, že pro mě technické věci nejsou to pravé ořechové, ale elektromechanikem jsem se přece vyučil,“ říká pamětník.

Pracoval pak na montážích po celé Moravě, v letech 1972 až 1974 absolvoval vojenskou službu jako radiotelegrafista v Žatci a v Praze v útvaru sídlícím na kopci Vidoule u Stodůlek, které tehdy byly ještě vesnicí. „Za prozrazení toho, co jsme dělali, nám tehdy hrozili prokurátorem, protože to bylo vojenské tajemství. Teď už to ale říct můžu. Udržovali jsme radiové spojení se Žatcem, kde bylo velení. Okolo celé Prahy byly raketové oddíly ve vzdálenosti 30 – 40 km. V případě hrozby válečného konfliktu by nám posílali zprávy a náš útvar měl kontaktovat jednotlivé palebné oddíly,“ říká pamětník. Vzpomíná na situaci, kdy se ze západního Německa přiblížil vzduchem jakýsi objekt. „Samozřejmě nastal obrovský poplach, generálové tam seděli a řešili, jestli ho sestřelit, nebo ne. Mohl to být i jen nějaký balón, a kdyby ho sestřelili, v tom okamžiku by museli celé palebné stanoviště přesunout, protože by se prozradilo. Objekt pak dilema vyřešil sám, když se začal zase vzdalovat zpět na západ. My jsme se tomu smáli, vojna mi připadala jako hraní si na vojáky,“ vzpomíná Jiří Holba.

Jemu osobně vojenská služba nedávala smysl. Člověk ztrácel svou identitu a stal se číslem, což nahrávalo buzeraci a šikaně. „Já jsem k těm, co šikanovali, nikdy nepatřil, a spíš mi jich bylo líto. Nevěděli, co činí, dalo by se říci křesťansky.“

Mánička z restaurace U Betlémská kaple

Po vojně se vrátil na Valašsko a na montáže, až ho kamarád přesvědčil, aby zkusili štěstí v Praze, kde vzali práci závozníka a řidiče. Protloukal se, jak se dalo, bydlel v podnájmu a – přitahován podobnými „ztracenými existencemi“ jako byl on – na nějakou dobu zakotvil ve společnosti lidí z undergroundu, jejichž druhým domovem byla restaurace U Betlémské kaple. „Chodily tam takzvané ‚máničky‘, lidi s dlouhými vlasy, kteří poslouchali rock, beat, blues a západní hudbu, jako Velvet Underground, The Doors a podobné kapely, a já mezi ně docela rychle zapadl,“ vzpomíná Jiří Holba na životní období, v němž byl jeho život spojený především s restaurací a alkoholem, neboť hudebních koncertů, které by stály za to, bylo jako šafránu a za neprodyšné hranice se nikdo jen tak nedostal.

Pokus o emigraci

Pro svobodomyslné občany bylo období husákovské normalizace na hranici únosnosti a hodně z nich z okruhu přátel a známých Jiřího Holby emigrovalo. I on se v roce 1979 rozhodl, že s kamarádem Václavem Klugnerem uteče. Jejich cílem bylo Švédsko, protože slyšeli, že tam jsou k emigrantům z východu vstřícní. Jiří jako zázrakem dostal do Švédska výjezdní doložku, Václav Klugner nikoli. Jiří se se svými naivními představami, bez znalosti jazyka, zato s několika kontakty rozhodl vyrazit na cestu sám a jedné noci vystoupil na stanici Malmö. Tam zjistil, že není sám, kdo zatoužil po svobodnějším životě za hranicemi Československa. S kamarádem zvaným Kocour, s nímž se tam seznámil, se vypravili za Václavem Klugnerem, který se mezitím dostal do Holandska. „Kdosi mi před odjezdem do Švédska říkal, že cestování na západě je snadné, stačí mávat pasem a všude nás pustí. Jeli jsme do Dánska a pak do Holandska přes Německo stopem a skutečně nás na to mávání našimi doklady přes hranice pustili. Jenomže na německých hranicích s Holandskem jsem začal tušit, že je zle a vidina krásného, nového života v Holandsku se začala rychle rozplývat,“ vypráví Jiří Holba. Němečtí celníci zjistili, že jejich doklady neplatí pro cestu do Německa a že nemají potřebná víza ani do Holandska.

„Němečtí policisté nás v noci odvezli přes celé Německo zpět do Dánska, kde nás předali dánským celníkům a ještě po nás chtěli pokutu 100 marek, což pro nás byla nedozírná suma, kterou nám nakonec odpustili,“ vzpomíná pamětník. Z cesty i z nepříjemného jednání německých celníků už byli natolik vystresovaní, že v Dánsku o azyl nepožádali. „Určitě by to možné bylo, ale neuměli jsme žádný cizí jazyk kromě ruštiny a po tom všem, co jsme prožili, už jsme toho měli plné zuby. Už jsme se na to necítili. Takže jsme se vrátili do Čech. Ale já toho návratu nakonec vůbec nelitoval, protože mi tahle zkušenost otevřela nové dveře.“

Hledání vnitřní svobody

Po nezdařeném pokusu o emigraci, který navenek naštěstí působil jen jako předčasný návrat z dovolené ve Švédsku, se Jiří Holba ocitl v existenciální krizi. Bylo jasné, že jako dosud dál žít nemůže.

„Můj život byl tedy vlastně hodně plochý. Bylo mi 27 let a říkal jsem si, že takhle to nikam nevede a že jen ztrácím čas a dělám něco, co dělat nechci,“ říká pamětník.

Hledal duchovní rozměr. „Porozhlížel jsem se, co bych chtěl dělat. Vazby na evangelíky a víru, ve které jsem vyrůstal v dětství, byly zpřetrhané a tehdy v undergroundu, kam jsem chodil já, nebyl věřící nikdo.“

Přestal navštěvovat Betlémskou kapli a začal se scházet s novým kamarádem Jardou Waldhansem z Kladna, který jej přivedl k józe. Ještě spolu s Václavem Klugnerem, jenž se také vrátil z nevydařené emigrace v Holandsku, tvořili na nějakou dobu nerozlučnou trojku, kterou spojovala touha po duchovním naplnění. Nějakou dobu se ponořili i do praxe hnutí Haré Kršna, ale Jiří poměrně brzy zjistil, že na jeho vkus má hnutí příliš mnoho sektářských prvků a ze společenství vycouval.

„Asi poslední kapkou bylo, když na nás ten zdejší představitel vyvíjel tlak, že máme šířit ideje hnutí Haré Kršna mezi lidi. Vůbec si nepřipouštěli, že nás za to můžou zavřít. Ptal jsem se, jestli se snad o nás postarají, jestli se postarají o naše rodiny. Odpověděl, že to není důležité. Důležité je, že ideje můžeme šířit i ve vězení.“

Jóga, Indie, sanskrt

Díky józe, kterou studovali i teoreticky, se Jiří Holba začal zajímat také o Indii a sanskrt, který spolu s Jaroslavem Waldhansem a Václavem Klugnerem začali studovat na jazykové škole u profesora Dušana Zbavitele. „Byl v mládí komunista, takže kádrová rezerva na příštího ředitele Orientálního ústavu. Jenže po okupaci v srpnu 1968 odmítl podepsat souhlas se vstupem vojsk a vyhodili ho, jakkoli byl tehdy velký odborník na Indii. Takže mu nezbývalo nic jiného než učit na té jazykové škole. Pro mě to bylo paradoxně štěstí, protože jsem měl nejlepšího učitele sanskrtu, jaký vůbec byl.“

Sanskrt Jiřího okouzlil natolik, že u něj zůstal a nakonec ho i v roce 1995 vystudoval na vysoké škole. „Jazyky jsou vždycky klíč. Chcete-li dělat filosofii, potřebujete řečtinu. Chcete-li studovat cokoli západního, latinu. A sanskrt byl pro mě klíč k Indii.“

Bytové přednášky s Egonem Bondym a spol.

Jiří Holba se, jak říká, do Indie zamiloval, a tudíž byla otázka času, kdy narazí také na buddhismus, který ho zaujal už kdysi v patnácti letech. „Už tehdy jsem četl ve Světové literatuře článek o zenovém buddhismu. Vůbec jsem tomu nerozuměl, ale moc se mi to líbilo,“ říká pamětník, který se od roku 1984 vzdělával na bytových přednáškách „Dějiny náboženství“ u Miroslava a Ivy Vodrážkových, kteří k sobě domů v Praze na Starém Městě zvali triumvirát filosofů Egona Bondyho, Milana Machovce a teologa Milana Balabána. „Byla to taková zvláštní trojka, která se velmi doplňovala, protože každý byl jiný. Egon Bondy pro mě byl důležitá postava v té době, protože napsal monografii Buddha. Je to jedna z nejdůležitějších knížek o buddhismu vůbec, jakkoli je napsaná z jakéhosi ateistického hlediska. Egon Bondy v ní dokázal vystihnout to podstatné,“ říká pamětník.

Studium východních nauk mu ukázalo cestu k vnitřní svobodě.

Problém nebyl jen v režimu

„Díky buddhismu jsem začal vnímat svět trošku jinak. Do té doby jsem viděl ten problém jedině v tom režimu. On byl skutečně problém. Ale uvědomil jsem si, že tady jsem taky já, který se sebou může něco dělat. Jinak je totiž jednoduché všechno na něco svést – že někdo nebo něco mimo mě je příčinou mého problému. To mi ale nepomůže. Člověk se musí zamyslet sám nad sebou a provést nějakou reflexi, což se mi, respektive nám společně nějak povedlo.“

Vědecká práce

Jiří Holba až do listopadu 1989 pracoval jako elektrikář, závozník, domovník, zahradník, dobrovolný pečovatel a topič. Protože svůj postoj vůči režimu vyjadřoval dlouhými vlasy, stával se objektem buzerace Sboru národní bezpečnosti, kdy musel absolvovat několik nesmyslných zatčení a výslechů.

Za minulého režimu neměl Jiří Holba o studium zájem, protože se nechtěl podřizovat tehdejším podmínkám. Navíc jeho kádrový profil byl nevyhovující. Pro studium se rozhodl až po listopadu 1989, kdy se přihlásil na večerní gymnázium, složil vyrovnávací zkoušky do třetího ročníku a po dvou letech studia složil maturitu. Vzápětí nastoupil rovnou do druhého ročníku na obor sanskrt na FFUK, který absolvoval v roce 1995 s titulem magistr.

Od roku 1995 se věnoval doktorskému studiu na FF UK, v Ústavu filosofie a religionistiky, obor systematická filosofie, které absolvoval v roce 2002 s doktorandskou prací Diamantová sútra. Od roku 1997 je vědeckým pracovníkem Orientálního ústavu AV ČR a v letech 2002 až 2015 byl odborným asistentem v Ústavu filosofie a religionistiky FFUK v Praze. Je ženatý a má tři děti.