Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anežka Holbová (* 1938  †︎ 2024)

• narodila se 22. října 1938 jako osmá z devíti dětí v Nedašově

• její otec Josef Fojtík narukoval do první světové války, přidal se k československým legiím v Rusku

• za druhé světové války jakožto člen Obrany národa převáděl lidi přes hranici se Slovenskem

• v lednu 1949 byla Anežka Holbová svědkyní zatčení místního kněze Františka Půčka a dvou desítek mužů z Nedašova a Nedašovy Lhoty

• v roce 1960 se vdala za Františka Holbu, vychovali spolu sedm dětí

• v roce 1973 zemřel její otec, grunt převzal Anežčin bratr Josef

• komunisti v 70. letech polnosti i zvířata tohoto gruntu protiprávně zabavili

• pozemky byly rodině částečně navráceny po pádu komunistického režimu

• zemřela 7. dubna 2024

I přes snahy komunistického režimu měla víra v rodině Anežky Holbové své pevné místo. Stejně jako většina obyvatel její rodné vsi nedala nikdy dopustit na pátera Půčka, který vedl tamní farnost a který si za svá odvážná slova odseděl 19 měsíců v kriminále.

Anežka Holbová se narodila 22. října 1938 jako osmá z devíti dětí rodičům Anně a Josefu Fojtíkovým. Vyrůstala v Nedašově na samotné hranici se Slovenskem. „Celou dědinu jsme měli jak na talířku,“ vzpomíná na výhled z oken a na zvlněnou krajinu Bílých Karpat.  

Její rodina se živila zemědělstvím. Chovali krávy, kterými orali svá pole. K tomu pečovali o rozsáhlý ovocný sad, jehož plody vařili na povidla, sušili i pálili.

Maminka chtěla původně do kláštera, kvůli válce musela zůstat doma

Do osudu Anežčiných rodičů zasáhla první světová válka. Maminka měla původně namířeno do kláštera Kongregace sester Svatého Kříže v Choryni. Mezitím ale její bratr Alois narukoval, a tak musela pomáhat rodičům na gruntě. Myšlenek na řeholní život se definitivně vzdala poté, co se dozvěděla, že bratr padl na italské frontě.  

Do války v roce 1914 narukoval v rakousko-uherské uniformě i Anežčin otec Josef. U Gorlice padl do zajetí a později se přihlásil do československých legií. Absolvoval trnitou anabázi až do Vladivostoku na Dálném východu, odkud byl s ostatními legionáři evakuován zpět. Domů se vrátil na jaře 1920. A hned v červenci se konala svatba.

Otec se zapojil do Obrany národa, přes hranice převedl desítky lidí

Na jaře 1939 se na Valašskokloboucku zformovala odnož odbojové skupiny Obrana národa, [1] jejímž hlavním úkolem bylo získávání zbraní a organizace ilegálních přechodů na Slovensko. Jedním z členů byl i Anežčin otec, jenž přes hranice převáděl lidi, kteří prchali před zatčením nebo se jen dobrovolně rozhodli přidat k zahraničním jednotkám našeho odboje. „Často u nás ve světnici spávali cizí lidé,“ vybavuje si matně Anežka Holbová. Mezi nimi byli i tři mladí muži, kteří se chtěli vyhnout totálnímu nasazení.    

Převádění přes hranice ale nebylo snadné. Fojtíkovi bydleli jen kousek od domů, v nichž bydlela německá finanční stráž, která střežila pohyb mezi Protektorátem a Slovenským štátem. Zatčení gestapem Anežčin otec dvakrát unikl jen o vlásek.

„Přišli si pro tatínka. Maminka zrovna mísila chleba v díži. Němec s kvérem stál ve dveřích. Začali prohledávat celou chalupu a řekli mu, že půjde s nimi. Tatínek se nejdříve ve světnici oholili, oblékli a obuli. Pak řekli, že ještě potřebují na záchod, který byl dole pod domem.“ Tam využil svoji šanci a utekl do hor.

Při druhé prohlídce se otec pamětnice schoval do širokého komína chlebové pece. „Němci nahlíželi dovnitř, svítili si světlem, ale otce tam neviděli,“ dodává pamětnice.

Z druhé světové války si Anežka Holbová vzpomíná na Helenu Palivcovou, sestru spisovatelů Čapkových, a Josefa Horu, kteří zde nějakou dobu pobývali. „Chodili k nám na jídlo, dopisovali jsme si. A když už jsem byla větší, dostala jsem od nich pohádkové knížky i panenku. V tom čase její rodinu navštěvoval také národopisec Karel Chotek, který rodinu zvěčnil na společné fotografii.

Druhá světová válka na Nedašovsku skončila 2. května 1945, kdy území osvobodila rumunská armáda.

I po únoru 1948 patřil mezi nedašovské osobnosti páter Půček

Na poúnorové poměry 1948 si Anežka Holbová zvykala těžce. „Ve škole nám zakázali se modlit a někteří spolužáci začali nosit pionýrské šátky,“ vzpomíná a dodává, že přece není tele, aby si na krk tohle uvazovala.

Její rodiče měli co dělat, aby z hospodářství odevzdali povinné dodávky, které byly jen mizerně placené. Jelikož z dodávek od sedláků profitovali zaměstnanci státního podniku v Brumově, rozdmýchal se spor mezi místními rolníky a dělníky, který se snažil urovnat páter František Půček, jenž působil v Nedašově od roku 1934.

Mezi místními byl velmi oblíbený a těšil se velké vážnosti. V Nedašově pořídil nové kostelní zvony a varhany, nechal postavit kapli v Nedašově Lhotě a zrekonstruovat schody k nedašovskému kostelu.[2] „Přesto to byl nesmírně skromný člověk. Když mě viděl, už z dálky volal: ‚Modrá očka, kam jdete,‘“ vzpomíná Anežka Holbová, kterou páter Půček křtil i učil ve škole.

O nových socialistických poměrech páter Půček promlouval i během svých kázání v nedašovském kostele. Velmi odvážná slova pronesl zejména při nedělních bohoslužbách 1. a 9. ledna 1949: „Kritisoval politický běh života v republice ve smyslu nepříznivém lidově demokratickému řádu republiky a tímto způsobem vykonával vliv na smýšlení věřících, kteří chodili do kostela. To mělo za následek, že občané zejména v Nedašově a Nedašově Lhotě byli zahroceni proti lidově demokratickému řádu republiky (…),“ napsala o něm Státní bezpečnost.[3]

Pro pátera Půčka si přijeli na faru, vyslýchajícího ale lidé shodili ze schodů

V pátek 21. ledna 1949 šla Anežka Holbová se svou kamarádkou do obchodu k Hověžákům pro sůl. Když vycházely, kostelník Jan Pacík zrovna odbíjel tři hodiny odpoledne, na památku úmrtí Ježíše Krista. „Když jsme vyšly z obchodu, zastavilo u nás auto, velký tatraplán, a v něm muž v kožeňáku. Ptal se nás, kde je tady fara. Ukázaly jsme mu a šly dál.“ Cestou se divily, proč z chalup vybíhají chlapi a běží do vsi.

Oním mužem v kožeňáku byl Josef Gotzmann, asi pětadvacetiletý vyšetřovatel Státní bezpečnosti, který přijel vyslýchat pátera Půčka. Toho dne dopoledne lidé z Nedašova dostali echo, že byl vyšetřován i brumovský kaplan Antonín Balcárek. „Kuchařka z brumovské fary asi zatelefonovala do obchodu v Nedašově, aby lidi varovala,“ domnívá se pamětnice. Když se to po vesnici rozkřiklo, všichni běželi na faru v obavách o svého kněze.

„Před farou bylo asi dvě stě lidí.[4] Když zjistili, že kněze vyšetřují na faře, nakonec vběhli přímo dovnitř. Páter Půček se snažil rozhořčený dav uklidnit, ale marně.“ Několik mužů velmi nevybíravě vyvleklo mladého vyšetřovatele z fary a shodili jej ze schodů. „Nestačil si posbírat ani aktovku, ve které měl spisy z výslechu,“ dodává pamětnice.

Večer přijeli ozbrojenci ze všech okolních okresů, vyslýchali a mlátili

Událost se však neobešla bez odvety. Ještě toho dne večer se do Nedašova sjelo asi osm autobusů a několik aut s ozbrojenými příslušníky Státní bezpečnosti a Sboru národní bezpečnosti, kteří obklíčili a uzavřeli celou obec.[5] „Jelo to jak nějaký konvoj a obsadili celou dědinu. Koho cestou uviděli na ulici, hned ho sebrali a vezli do hospody ke Švachům, kde už čekal páter Půček. Prý pořád opakoval, ať si vezmou jeho, ale jeho ovečky nechají být.“

Po zavíračce se přesunuli do místní školy. Výslechy doprovázené mlácením trvaly celou noc až do sobotního dopoledne, kdy bylo všech dvacet mužů převezeno do vyšetřovací vazby ve Valašských Kloboukách. „Tam je taky třískali řetězy po chodidlech a pálili rozžhaveným pohrabáčem. Byl tam strašný řev,“ interpretuje Anežka Holbová vzpomínky vyslýchaných.[6]

Křik byl slyšet i na ulici, a tak lidé ve Valašských Kloboukách zavolali místního poslance Pechance, aby s tím něco udělal. „Pechanec nakázal, aby byli převezeni do nemocnice, ale kdepak…,“ dodává pamětnice.

Když chlapi odváželi, jejich manželky si lehaly pod auta

Místo ošetření čekal 28. ledna 1949 nešťastníky převoz do věznice Krajského soudu v Uherském Hradišti. „Když se to dozvěděly galánky těch chlapů, řekly, že si lehnou pod auta, která je měla odvážet.“

V dubnu 1949 bylo v souvislosti s akcí Půček a spol. obžalováno 15 mužů[7] z Nedašova a Nedašovy Lhoty včetně pátera Františka Půčka a také kostelníka Jana Pacíka, kterého podezírali, že svým zvoněním v osudný pátek 21. ledna varoval nedašovské občany. Po vynesení rozsudku v květnu 1949 bylo šest odsouzených propuštěno hned, další tři muži za tři měsíce, jeden za sedm měsíců a páter Půček za rok a sedm měsíců.

Když pátera Půčka po odpykání trestu pustili na svobodu, vrátil se zpět do Nedašova. „K vlaku v Návojné ho bylo vítat celé procesí,“ vzpomíná Anežka Holbová. V nedašovské farnosti působil do roku 1959, pak přijal nabídku charitativního domova v Lukově.

S manželem vychovala sedm dětí, oddávat je měl páter Půček

Na konci 50. let se pamětnice seznámila se svým budoucím manželem Františkem Holbou, který pracoval jako zedník. Svatbu naplánovali na říjen 1960 a přáli si, aby je oddával právě páter František Půček v Lukově. „Museli jsme kvůli tomu jet za církevním tajemníkem do Gottwaldova, aby nám vydal potvrzení. Moc se nás vyptával, proč právě páter Půček. Nelíbilo se mu to,“ vzpomíná Anežka Holbová na svůj odvážný požadavek. Kvůli poruše auta v den svatby však budoucí novomanžele oddával jiný kněz. Manželé Holbovi společně vychovali sedm dětí: Marii, Františka, Anežku, Martu, Magdalenu, Vojtěšku a Hedviku.

Krátce po narození Magdy došlo k okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. „Celou noc jsem slyšela, jak létají letadla. Myslela jsem si, že je to nějaké vojenské cvičení. Jenže ráno v rádiu zahráli smuteční. Pak začali mluvit o okupaci. Málem mi vypadl krajíc z ruky,“ vybavuje si pamětnice své první vzpomínky na obsazení země. V tu chvíli jí hlavou běžely obavy z toho, že její muž bude muset narukovat.

V osudný den 21. srpna 1968 jel její manžel do práce. Když zastavil ve Střelné u železničního přejezdu, zrovna projížděl vlak s okupanty. „Byli to mladí chlapci. Manžel se na ně díval a ukazoval si na čelo, že asi nemají mozek. Jeden z vojáků nemeškal a namířil na něho zbraň. Manžel mi pak říkal, že by se v něm krve nedořezal.“

„V sedmdesátých letech nám sebrali grunt, buldozerem vytrhali stromy, které zrovna začínaly plodit“

Během 50. a 60. let se rodičům pamětnice dařilo hospodařit soukromě. Na Nedašovsku totiž chybělo jednotné zemědělské družstvo (JZD). O založení družstva se sice jednalo už v roce 1950 na zasedání MNV, ale většina se shodla na tom, že by bylo nerentabilní. Až v roce 1963 tu byla založena farma státního statku Gottwaldov, která dobrovolně i nedobrovolně slučovala bývalé soukromé zemědělce.  

V roce 1973 zemřel Anežčin otec a grunt převzal její bratr Josef, který o družstvu nechtěl ani slyšet. „Jenže co mohl dělat. Jednoho dne přišel dopis, že nám znárodnili bývalé pole a louky, které otec nechal před dvaceti lety zalesnit, aby snížil povinné dodávky.“

Brzy následovalo zabavení zbytku Fojtíkova gruntu. „Když jsem tam přišla, už vyváděli krávy z chléva. Ty šlapaly po bramborech, které jsme ještě předchozího dne vyorávali,“ vzpomíná Anežka Holbová. Srdcervoucímu výjevu přihlížel i bratr Josef, který pro svou vzpurnost dostal několik ran pendrekem. „Těm chlapům bych se jednou chtěla podívat do očí a zjistit, jestli se nehanbí.“ Pak přišel na řadu ovocný sad. „Měli jsme tam asi šedesát mladých stromků, které teprve začínaly plodit. Všechny je vytrhali buldozerem, byla to hrůza.“

Když došlo v Československu k pádu komunistického režimu, bylo Anežce Holbové 51 let. Tehdy pracovala v přidružené výrobě státního statku ve Valašských Kloboukách a v živých vzpomínkách má generální stávku na náměstí. Po sametové revoluci se její bratr dočkal částečné spravedlnosti, když mu byla vrácena část pozemků. Dnes (rok 2022) žije Anežka Holbová v Nedašově.

 

[1] Tato tajná vojenská organizace vznikla jako reakce českého vlasteneckého cítění na okupaci naší vlasti Němci. Fungování organizace se rozšířilo v podstatě po celém území protektorátu. Morava měla hlavní velitelství v Brně, oblastní velitelství bylo v Uherském Hradišti. Mezi členy této organizace patřili zejména bývalí důstojníci, učitelé a funkcionáři Sokola. Velitelem v okrese Valašské Klobouky, do kterého spadá oblast Slavičína a blízkého okolí, byl kapitán v záloze Stanislav Janečka. Jeho zástupcem byl nadporučík v záloze Josef Rotrekl. GOLDBACH, Patrik. 2018. Protinacistický odboj na Slavičínsku v letech 1939–1945. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, katedra historie.

[2] KÁŇA, Petr. 2012. Případ faráře Půčka. Události ve farnosti Nedašov v roce 1949. S. 30.

[3] Obžalovací spis. MZA Brno, Fond C 145 Státní soud Brno, sign. OR IIa 113/49, Spisy trestní věci „Půček a spol.“, f. 274r-274v.

[4] Podle knihy Případ faráře Půčka. Události ve farnosti Nedašov v roce 1949 se před farou shromáždilo 400 osob. KÁŇA, Petr. 2012. Případ faráře Půčka. Události ve farnosti Nedašov v roce 1949. S. 42.

[5] KÁŇA, Petr. 2012. Případ faráře Půčka. Události ve farnosti Nedašov v roce 1949. S. 48.

[6] Výslechu ve Valašských Kloboukách se účastnil také Jaroslav Skřipka.

[7] František Fojtík nar. 1884, František Fojtík nar. 1911, Josef Fojtík nar. 1908, Martin Fojtík nar. 1903, Josef Holba nar. 1878, Josef Holba nar. 1919, Jarolím Kolínek 1889, Josef Novák nar. 1900, Jan Pacík nar. 1901, František Půček nar. 1895, Josef Sáblík 1827, Vincenc Slaběňák nar. 1914, Vincenc Surý nar. 1910, František Švach 1921 a František Vaculík 1912.