Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Holbová (* 1947)

• narodila se 9. listopadu 1947 ve Štítné nad Vláří

• rodina hospodařila na sedmi hektarech polí

• otec, matka, teta zraněni v roce 1945 na poli při nešťastném výbuchu granátu

• matka v roce 1953 udána za kritiku odstranění kříže ze školní učebny dcery Ludmily

• obviněna, soud neproběhl, protože onemocněla a na jaře 1954 zemřela

• matka rehabilitována v roce 1990

• během kolektivizace rodině zabavena pole, úroda, krávy, prasata...

• otec pracuje jako stavební dělník mimo obec, bratr a sestra nuceni pracovat v JZD

• bratru Slávkovi zakázáno studium, vyučen zedníkem

• Ludmila nebyla přijata na střední zdravotní školu, vyučila se kuchařkou

• po vyučení pracovala ve školní jídelně a v restauracích

• v roce 1982 se jí narodil syn Jiří Holba

• v roce 1985 pamětnice maturovala na Střední hotelové škole v Brně

• pracovala jako vedoucí školní jídelny v Brumově-Bylnici

• v době natáčení v roce 2025 bydlela ve Štítné nad Vláří

Vzpomínání Ludmily Holbové doprovázely slzy… Rodiče hospodařili na polích a pastvinách ve Štítné nad Vláří. Po válce je nešťastnou náhodou těžce zranil odjištěný granát. Matku Bohumilu po udání pronásledovali a jen díky tomu, že onemocněla a předčasně zemřela, neodsoudili. Kolektivizace připravila rodinu o pole a dobytek a změnila život i jejich šesti dětem.

Vesnice v údolí Bílých Karpat

Obec Štítná nad Vláří-Popov leží v údolí řeky Vláry a potoka Járku, jižně od Valašských Klobouk v Bílých Karpatech. Prochází jí hlavní komunikace mezi Brumovem-Bylnicí a Slavičínem ve Zlínském kraji. V domku ve středu obce se 9. listopadu 1947 narodila a doposud žije Ludmila Holbová. Její rodina zde hospodařila na sedmi hektarech polí po několik generací. Pole byla rozeseta v okolí Štítné, některá vzdálená i několik kilometrů od chalupy. Doma rodina pečovala o hospodářská zvířata, čtyři až pět krav, prasata nebo slepice.

Od roku 1787 byla v obci ustavena samostatná duchovní správa, s katolickým kostelem zasvěceným svatému Josefovi, farou a školou postavenou na farské zahradě. Vznikla tak lokální kaplanka, kde sloužili – jak vzpomíná Ludmila Holbová – v padesátých letech i tři duchovní. Rodina pamětnice byla silně duchovně založena a pravidelně se účastnila náboženského života v obci.

Dědeček padl v první světové válce

Maminka Bohumila,  rozená Hnilová, se narodila v roce 1912 ve Štítné a přivdala se do rodiny v roce 1931. Celý život pomáhala manželovi s hospodářstvím. Otec pamětnice František se narodil v roce 1906. Když měl devět roků, padl jeho otec v první světové válce. Matka zemřela rok poté. O rodinu se starala otcova babička, tatínkova sestra i maminčina sestra. Později občas s hospodářstvím, hlavně na poli, vypomáhali tatínkovi i sousedé Novákovi.

Za války byla v obci, v dřevěném baráku, stanice německé armády. Obec byla osvobozena rumunskou armádou. U Holbů ve stodole vojáci často přespávali a měli v ní ustájené své koně. Rodina s nimi dobře vycházela.

Poválečná tragédie změnila život celé rodiny

Maminka po válce brzy onemocněla chorobou srdce. V čase žní v roce čtyřicet pět, cestou na pole, tatínek z nepochopitelných důvodů zvednul u cesty ležící granát a odhodil ho za sebe. Granát vybuchl a jeho střepiny zranily oba rodiče Ludmily Holbové a tatínkovu sestru. Z nejbližšího okolí se seběhli z polí sousedé a pomáhali zraněným. V nemocnici se potom ze zranění dlouze léčil. Ludmila Holbová vzpomíná, jak těžká zranění rodičů byla a kolik jizev jim na těle od střepin granátu zůstalo. Maminka byla v tom čase v pátém měsíci těhotenství, porodila ale zdravého syna. Po dvou letech se narodila Ludmila jako nejmladší dcera. Holbovi vychovali šest dětí. Všichni žili společně v malém domku. Když měla Ludmila šest a půl roku, maminka v roce 1954 zemřela. Odmítla operaci srdce a od konce války postupně chřadla.

V padesátém třetím roce, když maminka ležela opět v nemocnici v Uherském Hradišti, poslala tatínkovi k narozeninám pohlednici s tímto přáním:

      Dobrý můj Bože, manželu mému

     dej mnoho síly, dej mnoho zdraví,

     aby mohl klidně čeliti zlému,

     jež život tvrdý v cestu mu staví.

Na maminku si Ludmila Holbová příliš nepamatuje. Ve svém domku opatruje v rámečku na zdi kresbu smutné maminky od malíře Zdeňka Matyáše…

Udání maminky a její trestní stíhání

V padesátém třetím roce nastoupila pamětnice do první třídy základní školy ve Štítné. Vzpomíná, jak si jednou po příchodu domů hrála v předsíni u otevřených dveří na dvůr a maminka se jí zeptala, jak se jí ve škole dařilo. Svěřila se, že v ten den soudruh ředitel odstranil z katedry na stěně visící kříž a nahradil ho fotografií soudruha Malenkova. Maminka rozhořčeně tuto událost komentovala slovy: „Jak je možné, že kříž nahradila fotografie nějakého ‚posraného‘ soudruha?“ Bohužel v tu chvíli stáli na prahu domu dva muži, kteří chodili pravidelně vymáhat povinné odvody z úrody, maminčinu větu zaslechli a maminku udali.

(Georgij Maximilianovič Malenkov /1901–1988/ byl sovětský komunistický politik, dlouholetý osobní tajemník a spolupracovník Stalina. Po Stalinově smrti nejvlivnější člen sekretariátu strany a od roku 1953 do roku 1955 premiér SSSR. Byl spoluzodpovědný za řadu komunistických zločinů ve třicátých a čtyřicátých letech.)

Maminka spolu s rodiči některých spolužáků šla do školy a ředitele žádala o vrácení kříže na stěnu katedry. Ředitel Mihel se však rodičům vysmál a fotografii Malenkova nechal viset na stěně. Po udání maminka jezdila k výslechům do Valašských Klobouk. Když se dozvěděla, že bude souzena, těžce to nesla, její zdravotní stav se zhoršoval, odmítla se soudu účastnit a brzy nato zemřela. Soud se nakonec neuskutečnil. Až v roce 1990 bylo trestní stíhaní Bohumily Holbové zastaveno a byla rehabilitována. Ludmila Holbová vzpomíná, jak se po maminčině pohřbu doma sešla celá truchlící rodina, opět zazvonil agent a vymáhal dodávky z úrody. „Tatínek ho chytnul pod krkem a doslova s ním vyrazil dveře. Bylo to něco tak hnusného...“

Kolektivizace a její následky

Po roce čtyřicet osm se mnoho rodin ve Štítné přidalo ke komunistům. „Komunisté byli takoví lehčí na práci, mnozí byli líní. Většinou neměli žádné hospodářství, neznali dřinu na polích a těm, co něco měli, to málo záviděli,“ vzpomíná Ludmila Holbová. „Tatínek byl silný, jen tak něco ho nezklátilo.“ Při kolektivizaci byla rodině zabavena pole, odveden dobytek, prasata, musela odevzdat obilí a veškerou úrodu. Bratr a sestra byli donuceni jít pracovat do vznikajícího jednotného zemědělského družstva (JZD). Stavěli kravíny a starali se tam o dobytek. Tatínek musel živit početnou rodinu. Začal pracovat u Pozemních staveb a jezdil na celý týden za prací do okolních měst. Nejstarší tatínkova sestra, teta, se starala o nezletilé sourozence a žila s rodinou až do své smrti.

Otec doma poslouchal Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Nikdo z rodiny nikdy nevstoupil do komunistické strany. Organizace Pionýr a jemu podobné byly v rodině tabu.

Slávek nemohl studovat

Ludmilin bratr Slávek se ve škole velmi dobře učil. Chtěl pokračovat ve studiu, ředitel školy Mihel mu ale řekl, že studia nemá vůbec zkoušet. Že může jít jedině do učení na zedníka do Uherského Brodu. Slávek se proto vyučil, později vystudoval večerní průmyslovou školu a pracoval jako stavbyvedoucí. Ludmila se přihlásila na střední zdravotní školu do Uherského Hradiště, ale nebyla přijata. Po čase našla v novinách náborový inzerát s možností vyučit se kuchařkou. Do učení nastoupila v Otrokovicích. Po studiu vařila v mateřské škole a v restauracích. Těžce prožívala příchod vojsk Varšavské smlouvy a smrt Jana Palacha. V letech 1980 až 1985 vystudovala v Brně večerní pětiletou hotelovou školu. Poté pracovala dvacet let jako vedoucí školní jídelny v Brumově-Bylnici. V roce 1982 se jí narodil syn Jiří, přitom zůstala svobodná. 

Řada sousedů v obci měnila během let své přesvědčení a názory. V obci byla spousta komunistů. Někteří prý spolupracovali s tajnou policií a v hospodě poslouchali názory svých sousedů. Mnozí komunisté z obce hlásali ateismus, ale v neděli jezdili s rodinami do kostela do Trenčína. Po sametové revoluci v roce 1989 opět „převlékli kabáty“.

„Tatínek František se dožil svobody a byl úplně šťastný,“ vzpomíná Ludmila Holbová. Zemřel v roce 2001 ve věku třiadevadesáti let. 

Ludmila Holbová si dnes váží nabyté svobody. Nemusí se bát říci svůj názor a může cestovat. Důležitá je pro ni víra a čisté svědomí. V době natáčení bydlela ve svém rodném domě ve Štítné nad Vláří.