Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Hana Holcnerová (* 1960)

• narozena 18. listopadu 1960 v Brně

• podepsala Chartu 77

• působila v disentu

• spoluzakládala Brněnské fórum

• tiskla a rozšiřovala samizdat

• zpravodajka Východoevropské informační agentury (VIA)

• sledována a odposlouchávána StB

• několikrát zatčena StB

• spoluzakládala Občanské fórum

• v roce 2017 žila v Jeseníku

Jednou z nejvýraznějších a nejsledovanějších postav brněnského disentu konce osmdesátých let byla Hana Holcnerová. Žena se dvěma malými dětmi, která podepsala Chartu 77, spoluzakládala Brněnské fórum, tiskla a rozšiřovala samizdat, účastnila se demonstrací a jako zpravodajka Východoevropské informační agentury (VIA) předávala do zahraničí zprávy o porušování lidských práv v Československu. Státní bezpečnost ji proto sledovala, odposlouchávala její telefonní hovory a několikrát ji zatkla a následně držela na své služebně.

Kořeny

Hana Holcnerová, rodným příjmením Ryšková, se narodila 18. listopadu 1960 v Brně jako jediné dítě rodičům Arnoštovi a Zdence Ryškovým. Její otec jako osmileté dítě strávil několik měsíců v internačním táboře. O tom ale pamětnice nic podrobnějšího neví, protože táta jí to nikdy nevyprávěl. V článku Vzpomínky na Grétu Ryškovou, rozenou Steinerovou, ve zpravodaji Židovské obce v Ostravě Kochav kachol jsou ale důvody jeho internace zaznamenány.

Otcova maminka Gréta Ryšková byla totiž židovského původu. V roce 1935 se provdala za Jana Ryšku, s nímž pak ještě před okupací měla syna Arnošta (otec pamětnice) a Jana. Za války se ale museli všichni skrývat ve sklepích a stodolách u známých, protože je z vlastního domu ve Václavovicích vykázal bratr manžela, aby jako Židé neohrozili jeho rodinu. Represe vůči Židům se stále stupňovaly a i lidé, kteří jim pomáhali, se obávali zatčení, a tak museli úkryt opustit. Nakonec krátce po narození dcery Věry musela v lednu 1945 Gréta Ryšková s dvěma syny a batoletem do internačního tábora Hagibor v Praze, kde zůstali až do osvobození. Protože se její manžel Jan odmítl rozvést, transportovali ho už v červenci 1944 do koncentračního tábora v Bystřici u Benešova. Válku všichni členové rodiny přežili, ale během kolektivizace je připravili o jejich hospodářství a Gréta Ryšková pak až do penze musela pracovat jako dojička a krmička krav v jednotném zemědělském družstvu (JZD). „Velmi hodná, tolerantní a pracovitá. Každý den vstávala ve dvě ve tři v noci do kravína. Mně to tehdy jako holce z Brna přišlo naprosto nepochopitelné,“ vypráví Helena Holcnerová jednu z mála vzpomínek na babičku.

Matčini rodiče pocházeli z Vranovské Vsi. Dědeček pamětnice Josef Sušil tam před druhou světovou válkou čtyři roky zastával funkci vrchního strážmistra na četnické stanici. Po válce se prý měl stát velitelem městské správy nově vzniklého Sboru národní bezpečnosti (SNB) v Brně, jenže odmítl podepsat vstup do komunistické strany a ve složkách SNB skončil.

Tajný rozvod

„Byla jsem strašně divoká, neposlušná a arogantní vůči autoritám,“ vypráví o svém dětství Hana Holcnerová, která už v páté třídě zorganizovala svou první petici. Tehdy totiž chtěli rozházet děti tří paralelních ročníků školy a v následujícím školním roce je do jednotlivých tříd poskládat podle abecedy. Pamětnice by tak přišla o spoustu kamarádů, a proto se peticí neúspěšně pokusila tyto změny zastavit.

Ještě z jiného důvodu si ale Hana Holcnerová vzpomíná na nástup do šesté třídy. Tehdy se totiž z ničeho nic dozvěděla o rozvodu rodičů. „Jak začal nový školní rok, tak se nás učitelé ptali, co se změnilo. Řekla jsem, že nic, a učitelka mně odpověděla: ‚Jak to, vždyť se tvoji rodiče rozvedli.‘ Já jsem to nevěděla, a tak jsem přišla domů, vytahala všechny šuplíky a v jednom jsem našla rozvodový list. Že jsem to tehdy našla, jsem až doteď nikdy nikomu neřekla.“

Po základní škole vystudovala gymnázium a pak stavební fakultu na VUT v Brně. Svou profesi ale nikdy nevykonávala. V dubnu 1984 se totiž vdala za Petra Holcnera a ještě tentýž rok se jim narodila dcera Veronika a o dva a půl roku později dcera Eva.

Matka disidentka

Rodiče Hany Holcnerové se nikdy nestali členy komunistické strany, ale také proti ní nijak nevystupovali. V pamětnici se však již od mládí rodil odpor vůči totalitě, a tak například odmítla vstoupit do Svazu socialistické mládeže (SSM). Na mateřské dovolené pak četla samizdatovou literaturu a poslouchala rozhlasové relace Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. „Poslouchala jsem to celé roky – a pak jsem jednou slyšela rozhovor Pavla Tigrida s Václavem Havlem. Tehdy jsem se rozhodla, že už to nejde, že Havel říká, co si léta myslím,“ vzpomíná Hana Holcnerová na okamžik, který jí změnil život. Našla si tehdy adresu Jaroslava Šabaty a na podzim roku 1988 k němu odjela podepsat Chartu 77 a domluvit se na zapojení do disentu. „Takový srandovní, přímočarý, jednoduchý. A tím to začalo,“ dodává pamětnice.

Jaroslav Šabata jí však podpis Charty 77 rozmluvil, protože by se okamžitě dostala do hledáčku StB. Místo toho ji přesvědčil o vstupu do Nezávislého mírového sdružení, které usilovalo o demilitarizaci společnosti. S Vladimírem Vyskočilem pak založila jeho pobočku v Brně. V lednu 1989 ale Hana Holcnerová u Petra Pospíchala Chartu 77 přece jen podepsala. Velmi aktivně pak působila v disentu. Podepsala prohlášení Hnutí za občanskou svobodu a pomáhala s tiskem samizdatu, jako například Infochu (Informace o Chartě) nebo bulletinu Nezávislého mírového sdružení. „Na takové tiskové blány v dřevěných rámečkách byl napsaný text. Natřelo se to černou barvou a přes to se pak jezdilo válečkem na malování stěn a tak se vyráběly kopie. Pro dnešní společnost něco naprosto nemyslitelného a přitom primitivně jednoduchého na práci,“ vzpomíná Hana Holcnerová.

V rámci Nezávislého mírového sdružení také uspořádala několik recesistických akcí. Jednou z nich byl protest proti dětským vojenským hračkám. „Sešly jsme se tři kamarádky. Měly jsme tančík na setrvačník a transparent s nápisem: ‚Ne vojenským hračkám.‘ Vzaly jsme svoje děti, které měly řehtačky a píšťalky. Po České jsme chvilku pouštěly tančík a pískaly a pak jsme šly pryč. S letáčkem jsem také obcházela hračkářství a bavila jsem se s prodavačkami a ony se mnou souhlasily, že se jim také nelíbí, že se tam prodávají tanky.“

Chodila ale také na schůze uličních výborů komunistické strany a místních organizací Svazu žen, aby se tam otevřeně vyjádřila k problémům. „V jídelně školy, kam jsem předtím chodila a kam potom chodily moje děti, jsem šla na schůzi komunistických žen. Poslouchala jsem to tam a pak jsem se přihlásila a zeptala se, proč nemají v samoobsluze už od čtyř hodin rohlíky. Taková blbost – a to bylo strašný. Vypadalo to, že mě zfackují jako nějakého spratka, co se jim do toho montuje. Nikdo asi v životě neřekl něco, co by zpochybňovalo jejich postoj. Pak jsem jednou šla na nějakou městskou schůzi a tam už mě vůbec nepustili ke slovu. Už asi věděli, že se budu na něco ptát,“ vypráví Hana Holcnerová.

Aktivně také působila v Brněnském fóru, založeném na podzim roku 1988, které se rozhodlo rozhýbat občanskou společnost. Pořádalo masové diskuse, na něž i díky komunikačním schopnostem Hany Holcnerové dorazili také zástupci oficiálních struktur města.

Pamětnice se stala nejaktivnější mladou disidentkou v Brně. Organizovala nespočet peticí a její jméno se objevovalo nejen v samizdatu, ale také ve vysílání západních rozhlasových stanic. Schůzky brněnských disidentů často probíhaly v jejím bytě, a když pak lidé z okruhu signatářů Charty 77 vypracovali petici Několik vět vybízející ke změně vlády jedné strany, její adresa figurovala jako brněnské kontaktní místo. Poštou k ní přicházely podepsané petice nebo je lidé podepisovali přímo u ní doma.

Stala se také brněnskou zpravodajkou Východoevropské informační agentury (VIA), v níž spolupracovali disidenti sovětského bloku a poskytovali pravdivé informace o dění v něm nejen do samizdatu, ale také do Hlasu Ameriky, Svobodné Evropy a BBC. Hana Holcnerová se tak například účastnila soudů s protirežimními aktivisty, jako například s Františkem Líznou, Petrem Cibulkou, Dušanem Skálou, Jaroslavem Popelkou nebo Stanislavem Devátým. Své zápisky ze soudních přelíčení pak telefonicky předávala do Vídně Ivanu Medkovi, který pracoval jako dopisovatel Hlasu Ameriky a spolupracoval s rozhlasovými stanicemi Svobodná Evropa, BBC, Deutche Welle a Rádio Vatikán.

Pod lupou StB

V té době byla Hana Holcnerová stále na mateřské dovolené a starala se o své dvě dcery. „Byla to bomba pro okolí, ale pro mě ne. S Petrem jsem se domluvila a učila jsem ho, kde mají děti všechny věci. Kdyby náhodou...“ Samozřejmě jí manžel pomáhal a podporoval ji a občas se také zapojil do některých aktivit. Později se dozvěděli, že už měl za to připravenou výpověď z VUT v Brně, kde vyučoval. Nedošlo k ní jen díky pádu komunismu.

Aktivity Hany Holcnerové nemohly uniknout Státní bezpečnosti. Sledovala ji i při vycházkách s dětmi, před domem neustále parkovalo auto a po pádu komunistického režimu zjistila, že jim odposlouchávali telefon. V jejich bytě proběhly dvě domovní prohlídky, ta první v březnu 1989. Opět totiž její byt figuroval jako kontaktní adresa, tentokrát k petici za propuštění Stanislava Devátého z vězení. StB také věděla o její spoluúčasti při výrobě samizdatu. „Zazvonil zvonek a my jsme zrovna s holčičkama umývaly podlahu. Měla jsem tam kýbl s vodou a teď jsem otevřela dveře a tam horda chlapů. Nějaká z dcer zacouvala, kýbl převrhla a předsíň byla plná vody. Řekla jsem jim, že musí počkat, než to vytřu. Tak to mělo takové hezké entrée. Pak jsem jim řekla, že dětem musím udělat jídlo. Oni ale nesměli bez člověka chodit bytem, tak zas čekali. Pak jsem si nalila červené víno a zeptala se, jestli si se mnou nedají,“ vzpomíná Hana Holcnerová a dodává, že ji po domovní prohlídce odvezli za bránu věznice, zabouchli za ní vrata a řekli, že je dlouho neotevřou. Šlo ale jen o zastrašování, a tak ji následně propustili.

Další domovní prohlídka proběhla v jednu hodinu v noci 22. srpna 1989. Krátce předtím totiž pamětnici zadrželi na náměstí Svobody, aby se nemohla zúčastnit demonstrace k výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy, a odvezli ji až do Jihlavy, kde ji následně drželi osmačtyřicet hodin. „V Jihlavě vůbec nechápali, proč tam jsem,“ vzpomíná Hana Holcnerová, kterou StB předtím i potom ještě několikrát zadržela.

Rozjížděla revoluci

Ve východní Evropě se komunistický režim hroutil, jen v několika zemích – mezi nimi i v Československu – stále odolával. Až demonstrace na Národní třídě 17. listopadu 1989 vyvolala události, které vedly k jeho pádu. Hana Holcnerová se o ní dozvěděla krátce po oslavě svých devětadvacátých narozenin. Jako zpravodajce Východoevropské informační agentury jí tehdy zavolal Petr Uhl, že podle jeho informací při zásahu proti demonstrantům zemřel Martin Šmíd. „V jednu ráno se mě ptal, jestli souhlasím, že to vyjde. Vysvětloval mi to a já souhlasila. Na to konto jsme se rozhodli, že v pondělí bude manifestace v Brně. Takže ráno jsme obvolali různé kamarády a vytiskli letáky s podpisy,“ vzpomíná Hana Holcnerová, jak společně s Tamarou Váňovou vyrobily první brněnské letáky, které pak s Janou Soukupovou roznášely po studentských kolejích. „Nikdo nevěděl, co se stalo v Praze, nikdo nevěděl, kdo je Havel. Prostě děcka nevěděly nic. Nejpozoruhodnější na tom je, že to StB nezastavila, protože mně odposlouchávala telefon. Všechno se dalo stopnout, ale oni to nestopli,“ dodává pamětnice.

A tichá demonstrace na náměstí Svobody se i díky studentskému stávkovému výboru následující den uskutečnila. Zúčastnily se jí desítky tisíc lidí, ale pamětnice mezi nimi nebyla, protože ji společně s Jaroslavem Šabatou v kavárně zatkla StB a odvezla ji na služebnu v Běhounské ulici poblíž centra. „My jsme tam seděli, kolem nás chodili lidi s helmama a štítama a my jsme vůbec nevěděli, co se na náměstí děje, takže to byl taky psychický teror.“

Po demonstraci je sice propustili, ale následující den ji opět zatkli a odvezli na policejní služebnu v Židenicích. Tehdy také dostala první a zároveň poslední facku od vyšetřujícího estébáka, který prý jinak působil velmi smířlivě a otevřeně se s ní bavil o tom, že je konec a on se vrátí ke své původní práci na letišti. „Nějak jsem ho naštvala a ruply mu nervy. Zařval jen, ať si sundám brýle.“

Následující den už Hana Holcnerová stála na tribuně na náměstí Svobody před davem tisíců lidí. Další den spolu s dalšími aktivisty spoluzakládala Občanské fórum. Vzpomíná, že to bylo období plné nadšení a shonu, kdy se s lidmi snažili komunikovat – ať už přímo v kanceláři Občanského fóra, nebo v divadlech a továrnách. Pamětnice pracovala na plný úvazek pro Občanské fórum, dokonce měla být kooptována do Federálního shromáždění, což však pro svůj nízký věk odmítla a místo ní se stal poslancem Jaroslav Mezník. „Samozřejmě mě občas napadne, jak by se můj život vyvíjel, kdybych na to kývla,“ dodává pamětnice.

Vadí jí šíření lží

Po revoluci se Haně Holcnerové narodil ještě syn Jonáš. Pracovala pak pro Občanské hnutí a v letech 1995–1996 jako tisková mluvčí nástupnické SD-LSNS a později v Hnutí DUHA, v Kanceláři veřejného ochránce práv a jako redaktorka domácího zpravodajství internetového Deníku Referendum. V roce 2017 žila se svým druhým manželem Václavem Pokorným v Jeseníku a nejvíc se tehdy pozastavovala nad lží šířící se všude kolem. „Vadí mně, jak se společnost polarizuje. Hodně za to můžou sociální sítě, které umožňují šířit lži. Nevím ale, jak to zastavit, protože ti přemýšlivější se stávají terčem posměchu, jako kdyby chtěli někomu něco vnucovat. Je to hrozné, protože s těmito lidmi se nedá vůbec nic dělat. Oni nechtějí nic slyšet.“

SOUKUPOVÁ, J. Nepoddajní aneb nešlo to jinak. Brno 2010.

http://kehila-ostrava.cz/wp-content/uploads/2011/11/Zpravodaj-%C4%8D.1-2012.pdf