„Protože jsem pracoval jako tajemník na obecním úřadu a protože jsem pracoval svědomitě, tak za odměnu mě odvedli do Rudé armády a zařadili mě spolu s ostatními z jiných obcí do kurzu poddůstojníků. A já jsem se dostal k dělostřelectvu. Byl to pěší pluk, ale u toho pěšího pluku byl dělostřelecký prapor a já jsem se dostal do toho dělostřeleckého praporu.“
„A tam jsem dostal střepinu do hlavy. Zasekla se mi tam, tady to budete vidět, a já jsem ochrnul na pravou stranu, jazyk, všechno, já jsem nemohl hovořit, nemohl jsem [křičet – pozn. autora], ani hlas jsem nemohl vydat, všechno bylo nějak zastavený, hlasivky a všechno. Tak mě chlapci sebrali a na nosítkách mě přinesli do takové stodoly v tom Vyšným Komárníku. Tam bylo naše první obvaziště, tak zdravotnice, taky příslušnice armády, mně píchla injekci, protitetanovku asi, a fáčovala mi takhle, tady se mi řinula krev, a protože jsem nemluvil, tak měla za to, že jsem ohlušený, a říkala těm klukům: ,Ten už taky dodělává.‘ A já to slyšel…“
„Německo přepadlo Sovětský svaz a my jsme měli už devět měsíců služby, výcvik za sebou, takže jsme šli jako první do pole. Sloužil jsem v Kirovohradě na Ukrajině, pak nás přemístili do Záporoží a naposledy jsme byli v tom květnu v Nikopole, to bylo menší městečko, asi sto dva kilometrů od Záporoží. Ale v Záporoží jsme měli naši vyzbrojovací stanici. Takže když toho 22. června v neděli začala německá letadla bombardovat Sovětský svaz, tak my jsme hned odevzdali všecky zbytečné věci, ložní prádlo a co jsme měli, dostali jsme náboje, samozřejmě náboje do pušky, ale děla jsme měli tytéž, se kterými jsme byli na výcviku, a s těmi děly jsme táhli do boje.“
„Získali poměrně dost členů, takže nás bylo zatčeno pětašedesát, ale asi dvaceti neprokázali žádnou činnost. Prostě se tam dostali lidi, to jméno padlo někde, třeba jeden dal druhému pár litrů benzinu do motorky a ten jel někam na schůzku a při výslechu řekl, že mu dal benzin. Ten nevěděl vůbec o ničem. No ale taky ho sebrali. Takže po sedmi měsících vyšetřovací vazby je propustili, nás třiačtyřicet převezli do Prahy a tam nás odsoudili. A řada z nás měla trofejní zbraně, já jsem měl pistoli devítimilimetrové ráže. No a to bylo nepřípustné. Já jsem si ji také přivezl z fronty. Po jednom zabitém Němci jsem ji měl. Tak tu u mě taky našli, tak to mně ještě přitížilo.“
„Jmenuji se Josef Holec, narodil jsem se 28. listopadu 1918 na Volyni v české obci Český Straklov. Tam jsem vyrůstal do pěti let, pak se rodiče odstěhovali do další obce, Český Závidov, tak jsem chodil do základní školy do Mirotína. A po deseti letech se rodiče odstěhovali do obce České Noviny, tam otec koupil mlýn. To byl dřevěný mlýn na dřevoplyn a už na tehdejší dobu velmi moderní. Takže jsme mleli pšeničnou mouku, žitnou mouku, dělali jsme krupici, no krupici, kroupy, jáhly a samozřejmě šroťák, šrotovalo se.“
Plukovník v.v. Josef Holec se narodil 29. listopadu 1918 v obci Český Straklov na Volyni. Po obecné škole pracoval na hospodářství svých rodičů, ale počátek války mu změnil život. Již na jaře 1939 byl odveden do polské armády, přičemž nebyl 1. září mobilizován, ale po čtvrtém dělení Polska byl v roce 1940 odveden do sovětské armády, kde se po napadení SSSR nacistickým Německem postavil proti wehrmachtu jako dělostřelec. U města Záporoží a Kirovohrad bojoval několik měsíců, než se dostal do německého zajetí. Přestože se stal válečným zajatcem, bylo mu „dovoleno“, aby ve wehrmachtu sloužil v polní kuchyni a vařil. Nucená služba nakonec skončila uvězněním v Kyjevě, kde se mu dostalo zvláštního propuštění ze zajetí - jako Čech se tam setkal s českým „Volksdeutsche“, Čechem odvedeným do německé armády, který mu navzdory velkému riziku obstaral propustku domů. Josef Holec se tak vrátil do obce České Noviny ke své rodině. V letech 1941-1944 byl místním vedoucím ilegální organizace Blaník, odbojové skupiny volyňských Čechů. Po opětovném příchodu sovětské armády na Volyň se dobrovolně přihlásil do nově se tvořícího 1. československého armádního sboru a stal se ženistou. V československé armádě přežil boje u Krosna i masakr u Machnówky, ale osudným se mu stala Karpatsko-dukelská operace. Dne 17. 11. 1944 v jeho těsné blízkosti vybuchla mina a zasáhla ho do hlavy. Střepina způsobila ochrnutí, nemohl mluvit a hlavu měl celou od krve, zdravotní sestra v polní nemocni ho jen odbyla slovy: „Ten už stejně dodělává.“ Jako zázrakem nebylo ochrnutí trvalé a po vyléčení v sovětské nemocnici se mohl vrátit do armády, kterou zastihl dne 9. 2. 1945 v Liptovském Hrádku. Byl jmenován náčelníkem 3. ženijního praporu a v této funkci setrval až do konce války. Po válce se usadil ve vesnici Tvršice na Žatecku a krátce na to se zapojil do Judexovy odbojové protikomunistické organizace. Protože se organizace formovala protikomunisticky, byli její členové dne 18. 11.1948 pozatýkáni. Josef Holec byl odsouzen k 18 měsícům, jeho novým domovem se stal Jáchymov. Po propuštění dne 21. 5. 1950 pracoval jako závozník, mzdový referent a účetní. Josef Holec žil v žatci. Zemřel 18. března roku 2018 ve věku nedožitých sta let.
