Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Otakar Holec (* 1948)

• narodil se 14. září 1948 v Brně

• dědeček Petr Holec založil firmu na zpracování kamene, která byla po únorovém převratu znárodněna

• matka v dětství chodila do skauta

• bratr matky Sláva Šulc byl válečným veteránem

• 1968 se Otakar Holec s matkou a bratrem účastnili obnovy Junáka

• v létě 1968 pobýval na brigádě ve Velké Británii, kde zažil invazi vojsk Varšavské smlouvy

• po návratu do Československa se znovu ujal vedení oddílu

• v letech 1967 - 1972 vystudoval Elektrotechnickou fakultu VUT

• 1972 - 1979 pracoval v Ústavu pro mezinárodní biologický program na Lesnické fakultě VŠZ

• 1979 - 1990 pracoval v závodě na výrobu počítačových externích pamětí Zbrojovky Brno

• je jednou ze zakládajících osobností Prázdninové školy Lipnice

• od roku 1995 působil ve vedení restituované rodinné firmy Granit Holec

„Teprve po letech, dá se říci, že až po listopadu 1989 jsem začal objevovat podrobnosti životních příběhů obou mých rodičů,“ říká Otakar Holec. Hledání vlastních kořenů ho přivedlo až k tomu, že v devadesátých letech převzal jednu z vůdčích rolí v rodinné firmě, kterou kdysi založil jeho dědeček. 

Otakar Holec se narodil 14. září 1948 v Brně, do deseti let však vyrůstal v Kroměříži. Jeho matka Jaroslava, za svobodna Šulcová, pocházela z Napajedel. V dětství byla členkou skautského oddílu, což později výrazně ovlivnilo Otakarovu výchovu. Matčin bratr Sláva Šulc, Otakarův strýc, před druhou světovou válkou studoval brněnskou techniku a zapojil se do studentského hnutí. Po vzniku protektorátu pro něj bylo nebezpečné zůstávat v Československu, protože nacisté studentské aktivisty pronásledovali. Přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a střední Východ se dostal do Velké Británie, kde vstoupil do armády, do dělostřeleckého pluku. Současně nadále zůstával činný ve studentském hnutí, stal se generálním sekretářem Ústředního svazu československých studentů v exilu. Komunikoval se členy exilové vlády a bylo i jeho zásluhou, že už rok po nacistickém potlačení studentské demonstrace na pohřbu Jana Opletala byl 17. listopad vyhlášen Mezinárodním dnem studentstva. 

Na konci války se strýc Sláva vrátil do Československa i se svou britskou novomanželkou, se kterou měl již dvě dcery. Záhy po únoru 1948 však celá rodina znovu odešla do Velké Británie, sám Sláva prchal jako poslední přes „zelenou hranici“ do Německa. 

Příběh rodinné firmy se vytratil 

Otec Otakara Holce pracoval se svými třemi bratry v rodinné firmě v Kroměříži, kterou založil dědeček Petr Holec. Firma se věnovala těžbě a zpracování kamene. Jednalo se o poměrně velkou společnost s několika sty zaměstnanci, která vlastnila i několik kamenolomů. V roce 1948 byla firma znárodněna a bratři se rozešli do různých profesí na různých místech Československa. Otakar Holec, který se narodil právě v tomto období, vzpomíná, že doma se o rodinné firmě téměř nemluvilo: „Ten příběh žil tiše, věděli jsme, že taková firma existovala, ale v širších souvislostech se na to nevzpomínalo. Až v dospělosti jsem pochopil, co všechno tehdy vstupovalo lidem do života. V dětství jsem to nevnímal.“ 

Rodinnou minulost nicméně připomínala firemní korespondence, ze které Otakar a jeho bratr, nadšení filatelisté, s oblibou získávali historické známky s podobiznou prezidentů Masaryka a Beneše, posléze Adolfa Hitlera. „Další věc, kterou se podařilo zachránit, byly firemní tužky. Ty byly velmi elegantní, s nádechem stříbrné barvy a s potiskem s názvem firmy: Ing. Petr Holec, Kameny - pomníky,“ vzpomíná Otakar Holec. Krásné firemní tužky ale nemohl používat ve škole jen tak: „Jednou za čas se koupila plechovka bílého laku, do které se nořila spodní část tužek, aby se zakryl firemní nápis. Pak se tužky sušily připevněné kolíčky na šňůrách na prádlo.“ 

Otakar Holec nicméně na své dětství vzpomíná jako na šťastné období, strávené za ochrannou bariérou péče rodičů, zejména maminky, která zůstala v domácnosti. Rodiče mu umožnili učit se hře na klavír, sportovat, se skupinou dalších rodin jezdili na sportovní dovolené. „Hrozně si toho vážím, protože rodiče mi nabídli azimut pro můj budoucí život,“ říká. Maminka, bývalá skautka, navíc bděla nad tím, aby oba synové dodržovali skautské zásady. Později se i sama zapojila do mimoškolních aktivit jako jedna z vedoucích turistického kroužku, což oba bratry Holcovy dále nasměrovalo ke skautingu.

Rodiče Holcovi měli tři děti, vedle Otakara a jeho bratra ještě dceru, která však ve dvanácti letech zemřela na leukémii. To se stalo důvodem, proč se v roce 1958 celá rodina přestěhovala do Brna: „V Kroměříži maminku tížily vzpomínky na sestru,“ vysvětluje Otakar Holec. V témže roce otec po politických čistkách přišel o práci v podniku Kramoprojekt, musel jít manuálně pracovat a jen kvůli špatnému zdravotnímu stavu se mu podařilo získat práci v kanceláři. „Poznamenalo ho to na zdraví, nedožil se ani šedesáti let,“ konstatuje Otakar Holec. 

Nevracej se tam, to nemá naději 

Po ukončení základní školy nastoupil Otakar Holec na gymnázium. Když se blížila maturita, nevěděl, jakou vysokou školu si vybrat. A protože měl rád matematiku a naopak neholdoval chemii, rozhodl se jít ve stopách svého bratra a nastoupil na brněnské Vysoké učení technické, fakultu elektrotechniky. 

Jeho bratr mu byl vzorem i v jiné věci: v roce 1967 se stal vedoucím turistického oddílu v rámci Domu pionýrů a mládeže a v roce 1968 se už oba bratři Holcovi zapojili do obnovy Junáka. Do vedení oddílů se zapojila také matčina sestra a její manžel. 

O prázdninách 1968 po skončení skautského tábora odcestoval Otakar Holec na brigádu do Velké Británie. Původně tam měl sbírat jahody, strýc Sláva Šulc, který zde žil už od roku 1948, mu ale zařídil jinou práci u svého známého. Otakar zjistil, že školní znalosti angličtiny jsou mu v praxi téměř k ničemu, rychle ale sbíral nové zkušenosti. Právě v Anglii ho také zastihl 21. srpen 1968. 

„Když jsem ráno 21. srpna vytáhl noviny ze schránky, bylo to na první stránce jako hlavní zpráva,“ říká pamětník se slzami v očích. „První, co jsem udělal, bylo, že jsem telefonoval strýci. Od té chvíle jsem sledoval, co je nového a jak se to vyvíjí. Utkat se s angličtinou ve zprávách nebylo jednoduché, ale samotné obrazy, které jsem v televizi viděl, byly dostatečně čitelné.“ 

Když se dozvěděl, že matčina sestra se svým mužem, kteří se předtím stali vedoucími skautských oddílů, se chystají emigrovat, bylo to pro něj motivací k návratu: cítil zodpovědnost a chtěl převzít vedení jejich oddílu. Samozřejmě, že důležitou roli hrála také jeho rodina, která zůstala v Československu, a přítelkyně Hana Navrátilová. Rozhodování ovšem bylo velmi tíživé a ovlivňovalo ho více faktorů.

„Nebylo to snadné, protože jsem se potkával s lidmi, kteří v té době odcházeli opačným směrem, z Československa do Británie. Ti říkali: ,Vůbec se tam nevracej. Tam to nemá žádnou naději, je to zlomené. Pražské jaro je pryč.’“ K návratu ho podnítilo nejspíš i to, že jeho strýc Sláva Šulc ho nijak nepřemlouval, aby zůstal: „Kdyby mi jednoznačně řekl: ,Zůstaň tady, postarám se o tebe, pomůžu ti,’ možná bych se rozhodl jinak. Ale nic takového nezaznělo.“ Po návratu převzal chlapeckou část junáckého oddílu a jeho přítelkyně, budoucí manželka Hana, se ujala vedení dívčí části. 

Ve vedení Prázdninové školy Lipnice

Po dokončení vysoké školy nastoupil Otakar Holec do zaměstnání jako odborný asistent v Ústavu pro mezinárodní biologický program na Lesnické fakultě Vysoké školy zemědělské. Šlo o pracoviště, kde lidé nejrůznějších profesí studovali les jako ekosystém. Otakarovým úkolem jakožto elektroinženýra bylo měřit proudění mízy v dospělých stromech. 

Ke konci sedmdesátých let si ovšem uvědomil, že mu ujíždí vlak v oboru počítačů. Nové zaměstnání si proto našel v závodu na výrobu externích počítačových pamětí pod brněnskou Zbrojovkou. Úroveň počítačů, vyráběných v zemích RVHP, ovšem v té době byla zhruba o deset let pozadu ve srovnání se západem. I to bylo důvodem, proč dal na jaře roku 1990 výpověď. „Bylo zřejmé, že jakmile se otevřely hranice, tento výrobní program nemá šanci.“ 

Současně s prací v zaměstnání se Otakar Holec i jeho žena Hana věnovali vedení bývalých skautských oddílů a také vzdělávání instruktorů - vedoucích menších družin. Dostali se do společenství lidí, kteří se scházeli na Slunečné pasece pod Křemešníkem a později v Lipnici nad Sázavou, kde byla vybudována legendární Prázdninová škola Lipnice. Byl zde provozován instruktorský program táborů pro středoškoláky, vysokoškoláky i mladé dospělé.

„V rámci SSM byl tento program rozprášen, ale ti lidé se scházeli dál,“ říká Otakar Holec. Přijížděl sem každé prázdniny a v rámci programu se věnoval zejména výuce softballu. Ve vedení Prázdninové školy Lipnice pokračoval i po listopadu 1989 a účastnil se její přeměny na občanské sdružení, užívající metod zážitkové pedagogiky. Prázdninová škola Lipnice se v té době stala členem mezinárodní organizace Outward Bound. Otakar Holec odešel z vedení Prázdninové školy Lipnice roku 1999, protože od poloviny devadesátých let se naplno věnoval vedení rodinné firmy. 

Nebylo možné nad tím mávnout rukou 

Po roce 1990 začali potomci zakladatele rodinné firmy Petra Holce usilovat o navrácení podniku. Firmu získali zpět roku 1993 a jejího vedení se ujal Otakar Holec spolu se svým bratrancem. „Velmi zásadní motivací, proč jsem kývl, že do firmy nastoupím, byl příběh mého dědečka. Cítil jsem do určité míry dluh a povinnost vůči odkazu generace našich otců, kteří firmě věnovali svůj život, dokud mohli. Nebylo jednoduché nad tím mávnout rukou,“ říká Otakar Holec. Firma, dnes provozovaná pod názvem Granit Holec, se v nové éře svého fungování zaměřila na žulové desky do interiérů, například kuchyní a koupelen. Podle Otakara Holce přispělo rodinné podnikání i k tomu, že rodina z otcovy strany se po desetiletích mlčení znovu začala scházet a vyprávět si příběhy svých předků.