Vlasta Holečková

„Přišel manžel, že ho vyhodili, a přišli ke mně – a hned od hodiny. A já jsem povídala: ,Ne, žádný od hodiny, já jsem tady zavřená, ke mně nikdo nesmí a já vám to jedině protokolárně předám, protože nechci jít do žaláře, protože vy pospícháte.‘ Tak jsem se takhle ohradila a milý soudruhy jsem vyhnala, zamkla jsem a řekla: ,Nepudu.‘ Hláška potom za pár dní přišla: ,Přijdete k nám nahoru do kanceláře.‘ Tak jsem šla do kanceláře, naštvaná. Takhle jsem si tam sedla, celá vnitřně pochroumaná, a koukala jsem na ně a myslela jsem si všecky věci, který by byli neradi slyšeli. A bylo v protokole potom, když jsem to předala, že jsem se chovala majestátně. Tak to byla celá moje uzávěrka v tý nemocnici.“

„Já jsem byla samorost, já jsem neměla vůbec trenéra, až ve třiceti třech letech. A to, když jsem byla jednička, tak ten náš doktor Rossler, který nás měl v klubu, říkal: ,Vlasto, musíš ke státnímu trenérovi. Musíš, jednou musíš na Klamovku, aby tě prostě dávali dál.‘ Tak jsem tam jela jednou a milej pan trenér si stoupnul do prostředka - a hraj. Jenomže já byla zvyklá honit, jo, tak jsem mu to šoupla do jednoho rohu, on říkal: ,Dobře, Vlasto, do druhýho rohu. Dobře, Vlasto.‘ Říkám: ,Di doprčic, já umím lajnovky a to umím všecko.‘ No, tak jsem tam byla poprvé, podruhý to bylo to samý, tak už jsem se potom naštvala a říkám mu: ,Ale, pane Síba, víte co, já jsem zvyklá hrát na strany, a to by pro mě nebylo dobrý takhle, když vy neběháte. Učte mě kraťasy.‘ Na to on mi pravil vztekle celkem: ,Každá, když stárnete, tak chcete, abych vás učil kraťasy.‘ Já jsem říkala: ,Pane Síba, ale já je umím, já jsem myslela, že vy jste nade mnou a že budete hrát ještě nějaký jiný fígle.‘ No, tak jsem si pana Síbu tak naštvala, že když k němu přišel Milan, tak to měl špatný, protože pan Síba byl malej, měl komplex a my byli holt veliký a Milan si nenechal taky všechno líbit, takže jsme to halt... ale musel ho brát, protože on to uměl, Milan uměl. A tak tohleto byl celej můj trénink v třiceti čtyřech letech.“