Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Holeková (* 1947)

• narozena 22. března 1947 v Praze

• otec Bohumil Procházka byl v době protektorátu zapojen do odboje

• v letech 1941 až 1945 otec vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen

• matka Lydie Pravda Procházková pocházela z rodiny kazatele Jednoty českobratrské Josefa Štiftera

• v době protektorátu její rodina pomáhala rodině židovského architekta Rudolfa Welse

• roku 1950 bylo knihkupectví Bohumila Procházky znárodněno

• Marta vystudovala gymnázium v Botičské ulici a knihovnickou nástavbu

• v letech 1967 a 1968 o prázdninách pracovala jako au pair ve Velké Británii

• po invazi vojsk Varšavské smlouvy pomáhala s distribucí křesťanské literatury v Československu

• spolupracovala s nizozemskou organizací Open Doors

• spolupodílela se na překladu Nového zákona pod názvem Slovo na cestu

„Za normalizace jsem se cítila jako ve vězení, jako v kleci. Přežívali jsme to díky tomu, že jsme svobodně konali pro dobro národa,“ říká Marta Holeková. Celých dvacet let, od roku 1969 do roku 1989, pomáhala v totalitním Československu distribuovat křesťanskou literaturu dovezenou ze zahraničí. Navázala tím na činnost svých rodičů a prarodičů, kteří své životy podřídili hodnotám slušnosti, lidskosti a víry. 

Přátelství v těžké době

Její maminka Lydie Pravda Procházková, rozená Štifterová, vyrůstala jako šestá z devíti dětí Josefa Štiftera. Ten působil jako kazatel Jednoty českobratrské na několika různých místech v Čechách a na Moravě, naposledy na pražských Vinohradech. Ve dvacátých letech se rodina usídlila v Olomouci, kde jedna z jeho dcer, Bohuslava, navštěvovala dívčí školu Pöttingeum. Její spolužačkou byla Gerta Figulusová, poslední přímý potomek Jana Amose Komenského. Narodila se v Jižní Africe, kam se její otec Jiří Viktor Figulus s manželkou vystěhoval. Tehdy dvanáctileté Gerty, kterou přivezl na studia do Čech, se na jeho žádost ujala rodina Štifterových. Přijali ji do rodiny jako desáté dítě a poskytli jí svou lásku a výchovu až do osmnácti let. V roce 1939, když si Gerta v Praze našla ženicha, je Josef Štifter oddával. 

Přijmout mezi sebe nové přátele a podat pomocnou ruku nebylo pro Štifterovy nic výjimečného. Znovu to prokázali na konci třicátých let za podstatně nepříznivějších a nebezpečnějších okolností. 

V polovině třicátých let byla maminka pamětnice, tehdy asi patnáctiletá Lydie, na výměnném pobytu v Karlových Varech v židovské rodině Wienových, aby se naučila dobře německy. Prostřednictvím Wienových se Štifterovi koncem třicátých let spřátelili s rodinou západočeského architekta židovského původu Rudolfa Welse, která se v roce 1933 přestěhovala z Karlových Varů do Prahy. „Jejich vztahy byly vřelé. Welsovi se zapojili i do života Jednoty českobratrské a stali se jejími členy. Martin, mladší syn Welsových, dokonce jezdil se sourozenci mé maminky na letní tábory křesťanské mládeže,“ popisuje Marta Holeková. 

Přátelství se Štifterovými bylo pro Welsovy o to cennější, že Židé byli po okupaci Sudet a později v protektorátu vystaveni čím dál silnější šikaně a mnoho lidí se jim ze strachu začalo vyhýbat. Rudolf Wels jako architekt brzy přišel o práci a na podnět své ženy Idy se začal věnovat editování vzpomínek svého otce Šimona Welse, později opakovaně vydaných knižně pod názvem U Bernatů. Vytvořil také mnoho kreseb pražské architektury – některé se dochovaly do současnosti. 

Welsovi v té době byli nuceně přestěhováni ze svého bytu v pražských Holešovicích do jedné místnosti velkého bytu v Mánesově ulici, kde bylo sestěhováno několik židovských rodin. Žádali o americké vízum, ale neúspěšně. Pouze staršímu synovi Tomášovi se v létě 1939 během cyklistického zájezdu podařilo dostat přes Polsko do Velké Británie. Utekl na poslední chvíli před vypuknutím druhé světové války. 

Vzpomínky na Welsovy provázejí rodinu dodnes

Welsovi dostali na podzim 1941 předvolání do transportu. Než v lednu 1942 odjeli do Terezína, schovali si své věci u Štifterových. Rodina je ukrývala nejprve na půdě, ale později, ve strachu z domovní prohlídky, je rozmístila přímo ve svém bytě. Mnoho věcí bylo ale později zničeno při náletu na Prahu 14. února 1945, kdy dům a byt, kde bydleli Štifterovi, dostal přímý zásah. 

Dokud byli Welsovi v Terezíně, Štifterovi s nimi udržovali kontakt, psali si a posílali balíčky. O jejich dalších osudech se dozvěděli až po válce: v září 1943 nacisté poslali Welsovy do Osvětimi, kde byli vězněni v tzv. rodinném táboře a spolu s ostatními vězni zavražděni v plynových komorách v noci z 8. na 9. března 1944. 

O tragickém osudu svých rodičů a bratra se po válce dozvěděl také Tomáš Wels, který přijel ke Štifterovým z Anglie. Řadu památek, jež se z pozůstalosti Welsových podařilo zachovat, si odvezl, mezi nimi také rukopis knihy U Bernatů. Po prožitých traumatech trvalo ale mnoho let, než se příběhem své rodiny začal znovu zabývat. „Vypadá to, že všechny dokumenty v Anglii zavřel do skříně a úplně je vytěsnil ze svého života. Svým dětem, které se mu v Anglii narodily, o svém původu vůbec nevyprávěl,“ říká Marta Holeková. Teprve v roce 1984 se rozhodl o osudech rodiny dětem říci, stihla ho však mozková mrtvice a on už nemohl mluvit. Jeho syn Colin se poté rozhodl podívat se na dokumenty, které jeho otec přivezl po válce z Prahy, což nakonec vedlo i k vydání knihy U Bernatů.  

Štifterovým zůstaly na památku po Welsových kresby pražské architektury Rudolfa Welse a černá váza, kterou Rudolf Wels navrhl pro sklárnu Moser. Marta Holeková ji později, po smrti své matky v roce 2013, spolu s kresbami věnovala Tomášovu synovi Colinu Welsovi. 

Přátelství obou rodin přetrvalo až do současnosti. „Vzpomínka na Welsovy provází mou rodinu velice silně. Já jsem se sice narodila až po válce, ale něco z toho válečného traumatu na mě také přešlo. Tomášovy potomky beru jako součást své rodiny, i když ani oni válečné události nezažili. Jsou to potomci vzácných lidí a našich přátel,“ vysvětluje pamětnice. „Celá jejich rodina měla otevřený přístup k životu, bez předsudků. Byli otevření a vnímaví vůči druhým. Snadno navázali kontakt s námi, křesťany, přestože tím nijak nepopřeli své židovství.“

Čtyři roky v koncentračním táboře

Otec pamětnice Bohumil Procházka se narodil v roce 1909 v Praze. Vystudoval odbornou knihkupeckou školu, pracoval jako účetní v nakladatelství Šolc a Šimáček a v roce 1938 si otevřel vlastní knihkupectví v Anglické ulici na Vinohradech. Vyrůstal jako katolík, ale v roce 1935 vstoupil do Jednoty českobratrské, v jejímž čele stál přítel a duchovní rádce T. G. Masaryka František Urbánek. Masaryk představoval pro Bohumila celoživotní oslovení. Byl aktivním členem Sokola a sdružení Akademická YMCA. Díky tamnímu přátelství s Rudolfem Marešem a Jaroslavem Valentou se v době protektorátu zapojil do odboje v rámci Petičního výboru Věrni zůstaneme. „Účastnil se schůzek odbojářů v bytě Anny Pollertové v tehdejší ulici V Pštrosce (dnes Anny Letenské). V jeho knihkupectví byla takzvaná přepážka, kde se předávaly zprávy pro exilovou vládu v Londýně,“ vysvětluje Marta Holeková. 

Zatčení Bohumila Procházky předcházelo uvěznění odbojáře Antonína Pešla 19. září 1940. Gestapo ho podrobilo tvrdým výslechům, při nichž vyšlo najevo, že právě v Procházkově knihkupectví funguje ona přepážka. Pro otce pamětnice si gestapo přišlo o jedenáct dní později. Osm měsíců byl ve vazbě na Pankráci, gestapem vyslýchán v Petschkově paláci, odsouzen za „přípravu k velezradě“ a poté od června 1941 vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. 

První tři týdny byl zařazen v tzv. stojícím oddílu. „Celé dny museli jenom nehybně stát,“ vysvětluje Marta Holeková. „Později byl v oddílu, kde rozšlapovali nové boty pro německé vojáky. Museli v nich běhat až čtyřicet kilometrů za den po úmyslně nerovném terénu. Pracoval také v knihařství, sedlářství či v továrně na výrobu dřeváků. Nakonec se dostal jako písař do zbrojovky za táborem.“ 

K jeho spoluvězňům patřili čeští studenti uvěznění po zavření vysokých škol, malíř Josef Dobeš, novinář Ivan Herben, houslista Bohumír Červinka či básník a překladatel Rudolf Mertlík. A také Josef Čapek, se kterým se však Bohumil Procházka osobně nesetkal, protože Josef Čapek byl vězněn ve speciální cele. 

Díky tomu, že od roku 1943 směli vězňové v Sachsenhausenu dostávat balíčky s potravinami, mu z domova poslali občas i české knihy, které ukrýval v krabici pod postelí a půjčoval spoluvězňům. 

Dne 21. dubna 1945 byli vězňové ze Sachsenhausenu vyhnáni na pochod smrti, kdy o hladu museli denně ujít třicet kilometrů. O jedenáct dní později, 2. května, je opustili jejich dozorci. Díky fotoaparátu, nalezenému v jednom z opuštěných domů, v té době vzniklo několik skupinových fotografií vězňů, na nichž je zachycen i Bohumil Procházka. 

Marta Holeková tyto fotografie objevila v archivu Sachsenhausenu v roce 2014, kdy se tam poprvé vydala. „Až do šedesátých let nebyl Sachsenhausen přístupný veřejnosti a nejela jsem tam ani mnoho let poté, protože myšlenka, že tam byl tatínek vězněn, pro mě představovala obrovské trauma,“ vysvětluje.

Znárodněné knihkupectví a bydlení ve skladu

Lydie Štifterová a Bohumil Procházka se vzali v roce 1946. Do začátku neměli téměř nic: byty obou rodin byly zdemolované během náletu 14. února 1945, při němž zahynula Procházkova maminka a malý synovec. Bohumil se s novou energií vrhl do řízení knihkupectví, které v době jeho věznění vedla sestra Milada. Mladí manželé však neměli kde bydlet, úřady jim nakonec přidělily prostory bývalého skladiště v Balbínově ulici, které si vlastními silami zrekonstruovali. 

Marta Holeková zde vyrůstala od narození 22. března 1947. Brzy poté přišla na svět ještě její mladší sestra Lydie. „Byly jsme vychovávány v masarykovsko-křesťanském duchu k pravdivosti, poctivosti a samostatnému myšlení,“ konstatuje. 

Do života rodiny záhy zasáhl nástup komunistického režimu. Rodiče ho nepodporovali, ale ani nebyli zapojeni v protikomunistických aktivitách. „Tatínek byl tak zdravotně oslaben dlouholetým vězněním v koncentračním táboře, že aktivně se do žádného odporu nestavěl,“ říká Marta Holeková. 

V roce 1950 mu nicméně komunisté jeho knihkupectví znárodnili. Ještě chvíli mu dovolili, aby v něm pracoval jako zaměstnanec, a později ho přemístili do knihkupectví v Žitné ulici. Maminka před svatbou pracovala jako úřednice ve švédské firmě SKF na výrobu kuličkových ložisek, po narození dětí zůstala doma. Rodina vedla materiálně skromný, ale duchovně a společensky bohatý život plný setkávání s přáteli ze Sokola či sdružení Akademická YMCA – alespoň s těmi, kteří nebyli popraveni v době nacistické okupace. Zvláště otce pojilo přátelství s nakladatelem a knihkupcem Františkem Laichterem, se kterým původně plánovali nakladatelskou činnost.

Bohumil Procházka zemřel ve čtyřiapadesáti letech, v roce 1963. Za svého života nedostal žádnou finanční odměnu či odškodnění za účast v odboji. 

Otevíraly se nové možnosti

Malá Marta začala chodit do školy v roce 1953 a už od čtvrté či páté třídy vnímala, že víra jí ve škole působí potíže: „Učitelé mluvili o náboženství s opovržením, ptali se nás: ‚Je tady vůbec někdo věřící?‘ A když jsem se přihlásila, nebylo to jednoduché.“ 

V prvním ročníku na gymnáziu zasáhla do jejího života tatínkova smrt. „Maminka byla naprosto zoufalá, paralyzovaná. Později nám řekla, že díky nám, svým dcerám, v sobě znovu objevila touhu udělat se svým životem něco pozitivního, a nesmírně se nám věnovala,“ říká Marta Holeková. 

Po gymnáziu toužila studovat biologii na přírodovědecké fakultě, ale vzhledem k tatínkovu odchodu to bylo finančně neúnosné. Nastoupila na knihovnickou nástavbu, kde podruhé maturovala v roce 1968. 

Pražské jaro ji tedy zastihlo ve věku, kdy byla otevřená všemožným kulturním vlivům. „Radovala jsem se, že se tady otevíraly nové možnosti získávat informace a cestovat,“ říká. „Byla jsem si ale vědomá, že komunismus samotný není reformovatelný. Šlo spíš jen o kosmetické úpravy. Určitě to byla dobrá snaha, ale základ toho myšlení dobrý není.“

Emigrovat? V žádném případě

O prázdninách v roce 1967 a 1968 Marta Holeková využila možnosti vycestovat do Velké Británie jako au pair. Pobývala v rodině v jednom menším městečku v Essexu, měla možnost jezdit na výlety do Londýna a okouzlovalo ji vše, co život na Západě přinášel: barvy, upravené ulice, zásobené obchody, ale zejména všudypřítomná svoboda. „Zaujalo mě i to, že v rodině, ve které jsem pobývala, měli rodiče k dětem partnerský vztah a vychovávali je laskavě. U nás se v té době pěstovala mnohem striktnější výchova,“ konstatuje. 

Při druhém pobytu v létě roku 1968 se měla v Cambridgi sejít se skupinou českých kamarádů. Datum setkání bylo shodou okolností stanoveno právě na 21. srpen 1968. „Ráno u snídaně mi můj hostitel řekl, že Rusové obsadili Československo. Já jsem úplně zalapala po dechu. Nebyla jsem schopná slova,“ vzpomíná.

V nadcházejících dnech jí hostitelé umožnili bez omezení telefonovat domů do Československa a nakonec pozvali do Velké Británie její maminku. Protože její sestra v té době také byla v Anglii, sešla se tu celá rodina. Martini hostitelé navrhli Lydii Procházkové, mamince obou dívek, pro všechny tři možnost emigrace. Nabízeli, že jim v začátcích se vším pomohou. Marta a její sestra to ale odmítly: „Řekly jsme, že to nepadá v úvahu. Chtěly jsme se vrátit domů. Čím víc jsem navštívila zemí, tím víc jsem si uvědomovala, že domov je nezaměnitelný. I když jsem v Anglii byla šťastná, nemohla bych žít jinde než tady.“ 

Ještě než se Marta vrátila domů, zapojila se v Cambridgi do studentské East European Prayer Group, skupiny křesťanských studentů solidarizujících se zeměmi sovětského bloku. „Ptali se, jak by mohli naší zemi pomoci, a dospěli jsme k tomu, že nejdůležitější je vzdělávání. Koupit si Bibli bylo v té době u nás skoro nemožné. Takže nás napadlo, že by bylo dobré dovážet nějaké Bible v češtině. Tehdy byla hranice ještě poměrně prostupná a řada dobrovolníků začala dovážet do Československa Bible kralické. Ty se rozdávaly mezi lidi. Myslím, že to byla úžasná služba. U nás převládala taková vyschlost, hlad po kvalitních morálních názorech a myšlení. Ty duchovní knihy napomáhaly k tomu, aby se národ udržel a povznesl.“ 

Tajné putování knih přes železnou oponu

Marta se vrátila do Československa před Vánocemi 1968 a krátce poté ji mocně zasáhl čin Jana Palacha. „To bylo další takové oslovení, které člověk nemohl brát na lehkou váhu,“ říká. „Uvažovala jsem o tom, jak důležité je pro svou zemi něco dělat, aby člověk byl platným občanem a nepodlehl tomu marasmu.“ Vedlo ji to k tomu, že v roce 1969 zareagovala na nabídku zapojit se do činnosti organizace Open Doors. Šlo o společnost zajišťující tisk a šíření křesťanské literatury s centrálou v Nizozemí. 

Marta Holeková několik měsíců pracovala přímo v Holandsku, kde pomáhala s překlady a dalšími činnostmi kolem výroby knih. I tam měla možnost zůstat natrvalo, ale znovu se v prosinci 1969 vrátila do Československa. S Open Doors potom spolupracovala až do roku 1989 a do činnosti zapojila i svého manžela Pavla Holeku. Podíleli se na distribuci knih dovezených ze zahraničí. Nešlo jenom o Bible, ale také o další křesťanskou literaturu, například knihy evangelického duchovního Waltera Trobische, který psal o lásce, manželství a vztazích. 

„Probíhalo to obvykle tak, že uprostřed noci u nás někdo zazvonil a řekl, že veze knihy. Za chvíli přinesli třeba deset kufrů literatury. Tu jsme vybalili, poseděli jsme u čaje, popovídali si a ti lidé zase odjeli, aniž bychom se dozvěděli jejich jména,“ vzpomíná Marta Holeková. Knihy se přivážely většinou z Nizozemí, ale někdy i z Rakouska a dalších zemí. Dodávky přicházely nepravidelně, někdy po čtrnácti dnech, jindy třeba po měsíci. Holekovi neměli auto, takže knihy dál roznášeli v nákupních taškách, s distribucí jim pomáhala Martina sestra i další lidé. 

„Snažili jsme se být velmi obezřetní a opatrní. Přesto jsme měli pocit určitého sledování,“ konstatuje Marta Holeková. „Když k nám v noci přijížděly návštěvy s dodávkami knih, vytahovali jsme telefon ze zdi.“ Dodnes neví s určitostí, jestli je StB sledovala. 

„Bylo to riskantní, ale docházelo i k humorným situacím,“ říká pamětnice. Jednou si jejich známý ze Slovenska přijel vyzvednout zásilku knih. Než odjel, auto naložené zakázanými křesťanskými knihami nechal zaparkované před domem a ještě si odskočil nahoru. Marta mezitím čekala v jeho autě za volantem. Najednou za ní zazářily reflektory – blížilo se policejní auto. Zaparkovalo přímo za ní u chodníku a vystoupili policisté. „Špatně parkujete,“ upozornili ji. Marta Holeková zaběhla nahoru pro řidiče a nechala policisty hlídat odemčené auto plné duchovní literatury. 

V normalizaci jako v kleci

Od roku 1975 byla Marta Holeková také členkou skupiny, která se podílela na moderním parafrázovaném překladu Nového zákona, nazvaném Slovo na cestu. Kromě členů Církve bratrské (původně Jednoty českobratrské) ve skupině byli i příslušníci dalších protestantských církví a jeden katolický duchovní. Již v roce 1989, ještě za minulého režimu, vyšel překlad poprvé knižně, později byl doplněn také o překlad Starého zákona.

V roce 1975 se pamětnice provdala za Pavla Holeku, který v té době pracoval jako úředník v Technomatu a po roce 1989 se věnoval umělecké tvorbě koláží. V roce 1977 se jim narodila dcera Noemi a o dva roky později přišel na svět syn Matouš. Marta Holeková v sedmdesátých letech pracovala jako knihovnice na katedře rusistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Přestože to bylo pracoviště plné angažovaných komunistů, našla tam i spřízněné duše, například docenta Václava Huňáčka. 

V době, kdy čekala dceru Noemi, bylo zveřejněno prohlášení Charty 77. „S manželem jsme vážně uvažovali o tom, že bychom ji podepsali. Ale cítili jsme, že naše činnost s knihami ze zahraničí je možná důležitější. Podpis Charty by k nám přitáhl pozornost, byli bychom sledovaní a tím bychom distribuci knih ohrozili,“ vysvětluje Marta Holeková. 

Současně ale musela odolávat tlaku svých nadřízených, aby podepsala Antichartu. „Moje vedoucí byla docentka Eva Fojtíková, manželka Jana Fojtíka (ideologického tajemníka ÚV KSČ, pozn. red.). Snažila se mě donutit, i když slušně, pomocí argumentů, abych to podepsala. Ale nakonec mi sdělila, že Anticharta se už podepsala a moje jméno tam není.“ 

S manželem se zapojovali do řady kulturních aktivit: byli členy Společnosti bratří Čapků, navštěvovali Daniela a Jiřího Reynkovy v usedlosti Petrkov.  

Minulost u nás zůstává živá 

„S maminkou jsme šly na Václavské náměstí. Studentky u sochy svatého Václava měly dlouhé stuhy-trikolory a nůžtičkami na nehty z nich ustřihovaly kousky, které se špendlíky rozdávaly lidem, aby si je mohli připnout na kabát. Byl to úžasný zážitek,“ vzpomíná Marta Holeková na dny bezprostředně následující po 17. listopadu 1989. 

Z vývoje v následujících letech však byla pamětnice poněkud rozčarovaná: „Dokud tady byl Václav Havel, věděla jsem, že je určitou zárukou demokracie. Ale když nastoupila ta ekonomická garnitura, už od počátku přibývaly různé korupční kauzy. To jsem těžce nesla.“ K současným politickým poměrům konstatuje: „Ze současného vývoje jsem poněkud otrávená, vadí mi, jakým populistickým způsobem se všechno odehrává. Ale v poslední době se zdá, že občanská společnost se znovu aktivizuje.“ 

Ona sama od roku 1990 učila angličtinu na základní škole, ale krátce poté vážně onemocněla. Do práce se vrátila až v roce 1996, kdy začala pracovat jako referentka v zahraničním oddělení rektorátu Univerzity Karlovy a poté jako knihovnice v Institutu pro kriminologii a sociální prevenci. 

Maminka Marty Holekové se dožila téměř dvaadevadesáti let. Poslední čtyři roky, když domácí péče o ni byla už příliš náročná, strávila v Domově pokojného stáří ve Vysokém Mýtě, kde žilo i několik jejích sourozenců. „Po tatínkově smrti v roce 1963 se už nikdy nevdala. Ta ztráta byla tak hrozná, že minulost u nás po léta letoucí zůstávala velice živá,“ konstatuje pamětnice. 

Na závěr se Marta Holeková vrací ke svým vzpomínkám jak na rodinu Welsových, tak na svého tatínka a se zobecněním dodává: „Stále bychom měli připomínat minulost i konkrétní lidi, co prožili a jak se zachovali. Vzpomínky mohou být jakýmisi živými pomníky. Kéž by se více mladých lidí obracelo ke svým předkům. Kéž bychom i my dokázali žít hrdinně ve své době. Pravdivě, čestně, bez předsudků, bez dvojakosti. K těmto vlastnostem bychom se měli vracet.“