Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. RNDr., Csc. Jiří Holenda (* 1933  †︎ 2023)

• narozen 7. června 1933 v Písku

• byl svědkem osvobození Písku sovětskou a americkou armádou v roce 1945

• v letech 1949 – 1952 vystudoval vyšší hospodářskou školu v Písku

• po maturitě nastoupil na Vysokou školu politicko-hospodářských věd do Prahy, kterou brzy opustil

• v letech 1953 - 1959 studoval na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy

• od roku 1958 působil jako učitel v Sušici a v Kašperských horách

• od roku 1961 působil na katedře matematiky Vysoké školy strojní a elektrotechnické (VŠSE) v Plzni

• v listopadu 1989 vystoupil na plzeňském náměstí Republiky na podporu stávkujících studentů

• stál u zrodu Občanského fóra na Vysoké škole strojní a elektrotechnické

• po vzniku Západočeské univerzity v Plzni byl po dvě období jejím rektorem

• od roku 1990 byl po dvě volební období členem Zastupitelstva města Plzně

• držitelem řady plzeňských ocenění

• zemřel 28. srpna 2023

Jiří Holenda se narodil 7. června[1] 1933 v Písku. Jeho otec Josef Holenda pocházel z Ledče nad Sázavou. Pracoval jako strojní zámečník a vynikal obdivuhodnou manuální zručností. Jak sám jeho syn vypráví: „Uměl pracovat skutečně se vším. Se sklem, s kamenem, se dřevem. Hodně nám pomohl při výstavbě naší horolezecké klubovny v Písku. To byla původně stáj bankéře Jaroslava Šimka, takže já si pamatuji ještě na pronásledovanou Martu Šimkovou[2].“

Maminka Marta Holendová, dívčím jménem Volfová, pocházela z deseti dětí. Z těch si Jiří ještě jako malý chlapec nejvíce oblíbil strýčka Václava, který pracoval jako řidič autobusu ČSAD. Celá rodina se pak jen těžko vyrovnávala z nečekané tragédie. Strýc Václav byl totiž v květnu 1945 zastřelen příslušníky SS u Dobříše, když vezl z Písku dárce krve do revoluční Prahy. Všichni tehdy padli. „Máma, která měla strýce Vaška nejradši, byla hrozně smutná,“ vzpomíná Jiří.

Na své dětství však Jiří vzpomíná s jiskrou v očích a s láskou. Rodinu, do které se narodil, vnímá jako obrovské štěstí. Dodnes se všech dosud žijících osmnáct členů rodiny stýká alespoň dvakrát do roka. Také v současné době shledává Jiří právě v rodině jako takové největší potenciál. Byl by rád, kdyby si všichni „více vážili rodiny a rodinných klanů, protože to je podhoubí, ze kterého vzniká síla národa.“

 

Američani a Sověti v Písku

Jiří jako dvanáctiletý chlapec prožil osvobozování rodného města. „V Písku byla demarkační čára. Z jedné strany tam dojeli Američani a z druhé strany přijeli Rusové,“ popisuje Jiří. Měl tak vzácnou možnost poznat zblízka obě armády. Podotýká k tomu: „Bylo mi líto těch Rusů, protože ten první slet, to byli mužici. Ti byli hned vyměněni a po nich už přišli vojáci. Mužici, ti byli za Stalina takzvaně na odstřel, a vyměnila je řádná vojska.“ Američané tehdy do Písku přijeli už 6. května, kdežto Sověti až 10. května. „S Američany to bylo dobré, protože potřebovali čerstvá vajíčka, takže ta se měnila za to, co nepotřebovali. Měli breakfast, lunch a supper v konzervách.“ A tak i Jiří často dostal výměnou nějaké konzervy a také oblíbenou oříškovou pastu, ze které se vyráběla zmrzlina.

 

Na školu mě vyslali rodiče, ne komunistická strana

V letech 1940-1948 studoval Jiří na obecné a měšťanské škole v Písku. Roku 1949 zde nastoupil na vyšší hospodářskou školu, která původně fungovala pod názvem obchodní akademie[3]. Na této škole složil roku 1952 maturitu s vyznamenáním a ještě téhož roku nastoupil do Prahy na Vysokou školu politicko-hospodářských věd[4]. Pro její nízkou úroveň ji však po dvou měsících opustil. Své rozhodnutí vysvětluje slovy: „Vyučoval se tam hospodářský zeměpis Sovětského svazu, dějiny VKSP[5]. Tenkrát tam byl pan děkan Oliva - a ten mi říkal: ‚Na vysokou školu vás vyslala komunistická strana.‘ A já jsem byl velice překvapen, tak jsem mu řekl: „Promiňte, ale já jsem myslel, že mě vyslali rodiče. A já se studiem na této škole nejsem spokojen.“

Po předčasném odchodu z této školy se psal rok 1953. Jiří se tehdy s nadšením pustil do studií na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy, na které si zvolil obor matematická statistika. Ke svým začátkům na této škole s úsměvem podotýká: „Byl jsem upozorněn, abych se neodvážil pozdravit pana vrátného pozdravem ‚Čest práci‘, protože bych se se zlou potázal.“ Studium na Karlově univerzitě jej obohatilo i po stránce poznání celé řady výtečných profesorů, kteří vynikali nejen bohatými vědomostmi, ale také ryzím charakterem. „Obzvlášť vzpomínám na pana doktora Bílého, který měl takový lidský vztah, a myslím si, že od něho jsem ten vztah ke studentům převzal,“ dodává Jiří. Studia na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy úspěšně dokončil v roce 1959.

 

Léta za katedrou v Sušici a Kašperských horách

Jiří se v matematickém oboru našel především díky Jednotě českých matematiků a fyziků, jejímž členem se stal roku 1952 a zůstal jím až dodnes. Po absolutoriu na Karlově univerzitě odešel podobně jako řada dalších pracovat do školy „na umístěnku“. Ještě před absolvováním došlo totiž v centralizovaném plánovaném systému ke zjištění, že střední školy trpí nedostatkem matematiků a fyziků. Jiří se tak roku 1958 za dalšími životními zkušenostmi vydal na dobu jednoho roku do Sušice. Vedle matematiky a fyziky zde učil také deskriptivní geometrii, které se ale sám nikdy předtím nevěnoval. Poté následovala další roční učitelská štace v učňovské škole v Kašperských horách, po níž nastoupil na základní vojenskou službu. Od roku 1960 následovalo roční působení na pedagogické škole v Sušici.

O rok později se Jiří oženil s Jitkou Řeháčkovou, učitelkou na gymnáziu na Mikulášském náměstí v Plzni, se kterou se poznal v horolezeckém oddíle. Právě zdolávání skal bylo jejich velkým koníčkem. V roce 1962 se jim narodil syn Tomáš, rok nato Michael a v roce 1977 dcera Petra.

 

Na ČVUT bych byl nýmand, v Plzni jsem byl králem

Po předchozích učitelských štacích se v záběru objevila i osudová Plzeň. Z Jiřího působení na ČVUT v Praze totiž sešlo, a tak si na radu druhých vybral jako místo svého dalšího působení právě Plzeň. „Přijal jsem to strašně rád, protože zatímco na ČVUT bych byl nýmand, tedy pan Nikdo, tak v Plzni jsem začal být králem,“ říká Jiří.

Ten zde roku 1961 začíná jakožto asistent působit na katedře matematiky Vysoké školy strojní a elektrotechnické (VŠSE). Rok 1964 začíná coby odborný asistent KMA a rok 1990 zakončil už jako docent. „Já jsem totiž byl syn dělníka. Tatínek byl dělník, námezdní síla. A já jsem byl kádrová rezerva na docenta, takže jsem se dostal na půl roku, respektive na semestr, do National Physical Laboratory v Londýně,“ vypráví. Tam si Jiří pod vedením profesora Jamese Hardy Wilkinsona doplňoval vzdělání nejen při psaní semestrové práce. „A to byl zajímavý člověk, protože ten za války pracoval na vývoji radarů pro Velkou Británii,“ dodává Jiří. Mimo jiné ho učil i anglicky.

S hrdostí v hlase Jiří přiznává, že nikdy nebyl členem komunistické strany. Jednou si jej však spolu s kolegyní zavolal vedoucí katedry s tím, že se spolu s dalšími soudruhy rozhodli je oba navrhnout na kandidáty členství ve straně. Nakonec je však oba zachránila spontánnost a odvaha této kolegyně, která mezi slzami spustila: „Pane profesore, pane profesore, dělejte si se mnou, co chcete, ale do komunistické strany já nemůžu, to bych nemohla domů, protože u nás ve vsi co komunista, to zloděj.“ Znechucený pan profesor pak kolegyni odstrčil a Jiřího také propustil. A tak skončilo jeho přijímání do strany. „A dodnes jsem vděčný, že jsem nebyl do této zločinecké organizace přijat,“ dodává.

 

Jako bych se znova narodil

Pokud si Jiří dodnes cení nějaké osobnosti jako životního vzoru, pak je to Václav Havel. Sám k tomu říká: „To byl vynikající člověk a vynikající prezident. Ten nás dostal do NATO a nasměroval k Evropské unii. A to jsou dvě věci, pro které na něho vždycky rád vzpomínám. Protože tam se objevilo jakési světlo na konci tunelu. A znamenalo to, že moje děti a moji vnuci budou mít lepší, radostnější život než já.“ Právě prezident Václav Havel jej jmenoval rektorem, a to hned třikrát. Poprvé se tak stalo ještě na Vysoké škole strojní a elektrotechnické, podruhé a potřetí pak už na Západočeské univerzitě v Plzni.

Když se v roce 1989 na Vysoké škole strojní a elektrotechnické zakládalo Občanské fórum, dělo se tak z iniciativy Jiřího a jeho kolegy. Jiří byl navíc prvním vysokoškolským pedagogem, který v listopadu roku 1989 vystoupil jako řečník s naprosto spontánním projevem na podporu stávkujících studentů na plzeňském náměstí Republiky. „Podle toho, co mi pak kolegové říkali, tak jsem mluvil dobře a k věci,“ vzpomíná Jiří. Na pódiu tehdy byli přítomni i další čtyři kantoři z různých kateder. „Já jsem měl o studenty obrovský strach, protože jsem se dozvěděl, že je v mobilizaci vojsko. A pokoutně jsem se dozvěděl, že je připraveno tu stávku studentů udusit. Díky bohu k tomu nedošlo,“ vypráví Jiří. Když pak po napjatém očekávání přišli studenty podpořit také dělníci ze Škodovky, Jiří už věděl, že „je vyhráno“. „Jakmile přišli Škodováci, tak žádný režim by si nemohl dovolit rozehnat takové. To byla masa,“ vzpomíná Jiří a dodává: „V roce 1989 jako bych se znovu narodil, protože přede mnou se otevřely takové možnosti… Mohl jsem jet do celého světa. Předtím jsem jel do NDR a do Sovětského svazu. Ale neříkám, že to bylo špatné.“

 

Založení Západočeské univerzity

Jiří se roku 1990 stal rektorem Západočeské univerzity v Plzni, na jejímž vzniku se významným způsobem podílel, a zůstal jím až do roku 1998. S ostatními spolupracovníky začal vznik samostatné školy připravovat už v roce 1989. Západočeská univerzita tak vznikla 28. září 1991 spojením již existující Vysoké školy strojní a elektrotechnické a Pedagogické fakulty. Jiří stál i za založením dvou nových fakult na VŠSE – roku 1990 tak vznikla fakulta aplikovaných věd a fakulta ekonomická. O tři roky později pak právnická fakulta. Mezi lety 1996-97 stál i za přípravami založení fakulty humanitních studií. K celé této náročné práci mu velice pomohla desetiletá zkušenost z účasti v týmu expertů při Asociaci evropských univerzit, v jejímž rámci dvoufázově navštívil dvanáct univerzit evropských zemí.

Vedle své učitelské práce se Jiří významně zasloužil o vznik celé řady odborných projektů. „Když už jsem byl rektorem, tak jsem zřídil Mezinárodní letní jazykovou školu,“ vypráví Jiří. Škola byla založena v roce 1990. O rok později započal i s prvními kroky vedoucími k založení Inovačního centra v Plzni. Roku 1997 založil rovněž centrum výměny české a německé mládeže v Plzni. „Tehdy za mnou přišel Ivan Pilip, což byl svého času ministr školství. Zajímavé je, že já jsem měl sedm ministrů školství za osm let svého rektorování. A on se mi zmínil o této potřebě a já jsem okamžitě souhlasil,“ vzpomíná Jiří. Dlouhou dobu byl také garantem Univerzity třetího věku a odborným garantem Interdisciplinárního semináře. Rovněž se spolu s ostatními zasloužil o vznik Techmanie, o vznik Dnů vědy a techniky a dalších vzdělávacích institucí.

 

Rektorské Hovory H

Do známosti vešly také Hovory H pojmenované podle oblíbeného pořadu Miroslava Horníčka. V tomto případě se však jednalo o rektorské hovory. Mezi sebou totiž polemizovali rektoři Jiří Holenda s Miroslavem Holečkem. Na nápad pořádat Hovory H tehdy přišel Josef Klimt, předseda prestižního klubu podnikatelů Becher klubu (jehož byli rektoři členy), zakladatel Divadla Miroslava Horníčka a dlouhá léta i vedoucí plzeňského Domu kultury.

Jiří byl od roku 1991 po dvě volební období členem Zastupitelstva města Plzně. Roku 1998 obdržel Pečeť města Plzně. Díky obdržení největšího počtu hlasů[6] od diváků se roku 2011 stal také Plzeňskou ikonou. V počtu hlasů přeskočil například i biskupa Františka Radkovského. „Vlastně jsme o tu přízeň soupeřili dva matematici. Radkovský byl matematik, než byl vysvěcen na kněze,“ vysvětluje Jiří. Na Brunel University v Londýně mu byl udělen čestný titul Degree of Doctor of Science Honoris Causa. V roce 2016 vstoupil do Dvorany slávy hejtmana Plzeňského kraje. Za práci v Jednotě českých matematiků a fyziků obdržel Bolzanovu medaili a také titul Zasloužilý člen.

 

[1] „A kluk už je tady – jako já! Tedy tam v Písku 7. června – snad těsně po půlnoci. Proč po půlnoci? Odůvodnění prosté. Všichni o mně říkali ‚Medardovo kápě‘.“ (Z knihy osobních vzpomínek Jiřího Holendy pod názvem Jak jsem potkal lidi…!?, Plzeň, 2015)

[2] „V případě sester Šimkových musely být sudičky ‚nametené pod obraz‘. Přitom skoupé rozhodně nebyly. Daly jim přitažlivý zevnějšek, ušlechtilou povahu, smysl pro humor, vysokou inteligenci a vložily je do zlaté kolébky v přepychovém sídle bankéře. Plavovlásku Martu v červnu 1921, černovlásku Dášu v květnu 1929. Jenže jim k žití přidělily dobu absolutně nevhodnou pro honosné vily, zlaté kolébky a ušlechtilé charaktery.“ (Šimková, Dagmar: Byly jsme tam taky. Sixty-Eight Publishers, 1980)

[3] „Ve školním roce 1949-50 byl změněn dosavadní název obchodní akademie na vyšší hospodářská škola pro čtyřleté a hospodářská škola pro dvouleté studium. V roce 1954 byl zaveden jednotný název ‚hospodářská škola‘.“ (http://oa-pisek.cz/o-skole/historie)

[4] „Nemaje kádrových problémů (i když ani otec ani matka nebyli členy KSČ), neměl jsem potíže s přijetím. Ty nastaly za dva měsíce, kdy jsem se rozhodl tuto vysokou školu opustit. Vyvázat se nebylo tak jednoduché, jak se dnes může zdát. Téměř rok práce v polabském lesním průmyslu pak bohatě stačil, abych ‚pochopil‘ importovaný chozrasčot. V roce 1953 nastupuji na matematicko-fyzikální fakultu s tím, že matematika je z politického hlediska neovlivnitelná a že se tedy budu učit něco, co má trvalou hodnotu. Nezmýlil jsem se.“ (Z knihy osobních vzpomínek Jiřího Holendy pod názvem Jak jsem potkal lidi…!?, Plzeň, 2015)

[5] Dějiny Všesvazové komunistické strany, které měly za úkol „pomoci osvojit si bolševismus a zvyšovat politickou ostražitost proti všem nepřátelům pracujícího lidu“. (http://www.sds.cz/docs/prectete/eknihy/dvks.htm)

[6] „‘Mám z toho samozřejmě velkou radost, protože je příjemné se dozvědět, že o mně lidé i v mých 78 letech stále vědí,‘“ podotkl Holenda s úsměvem. Překvapilo jej, že lidé jako plzeňský biskup, hokejista Martin Straka nebo profesor Jaroslav Slípka skončili až za ním. ‚Velice si jich vážím a právě k profesoru Slípkovi mám velkou úctu,‘ dodal Holenda s tím, že sám je známý hlavně v pedagogických kruzích a je stále zván na nejrůznější odborné i jiné akce v oboru, v němž dlouhá léta úspěšně působil.“ (https://plzensky.denik.cz/zpravy_region/muzskou-ikonou-je-jiri-holenda20110715.html)