Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Holman (* 1929)

• narozen 12. května 1929 v Oseku, přestěhování do Žebráku a nakonec do Prahy-Libně

• před válkou pobýval s rodiči v Orlických horách, kde otec pracoval na budování pohraničního opevnění

• v roce 1938 se aktivně účastnil všesokolského sletu

• válku prožil v Praze, zažil dramatické situace za Pražského povstání

• byl svědkem jak obsazení Prahy wehrmachtem 15. března 1939, tak jejího osvobození 9. května 1945

Vladimír Holman se narodil 12. května 1929 v Oseku v Brdech. Po dvou letech se s rodiči stěhoval do Žebráku a nakonec po dalších dvou letech do Prahy. Tatínek pracoval jako automechanik a později jako řidič. Byl typickým příkladem nadšeného budovatele sociálně spravedlivější společnosti. Brzy byl ovšem znechucen násilným sloučením sociální demokracie s komunisty natolik, že politickou angažovanost vyměnil za ústraní zahrádky.

Vladimír Holman trpěl ve třech letech poruchou řeči na následky šoku při úrazu, což ho však motivovalo k všestrannému rozvíjení jiných svých vloh. Bydleli v Praze-Libni, v Turnovské ulici, mezi Palmovkou a Balabenkou. Do školy chodil na Palmovku, mimo jiné i se spisovatelem Arnoštem Lustigem. Velkým zážitkem pro něho byla aktivní účast na všesokolském sletu v roce 1938.

Ťafka

Naopak bolestný zážitek znamenala nacistická okupace a příjezd wehrmachtu do Prahy 15. března 1939. „Úplně to vidím, jak přijeli Němci na těch sajdkárách. Na Palmovce, tam jak je ta koule, bývalý plynojem. Člověku bylo špatně na duši. Jako mladej kluk dostal člověk takovou ťafku.“

V pohraničí

Otec se začal živit jako řidič a roku 1937 byl poslán do Orlických hor, kde se stavělo pohraniční opevnění, na této výstavbě pracoval jako řidič nákladního automobilu. Vladimír Holman za ním s maminkou jezdili na prázdniny a krátce tam navštěvoval i školu.

„To byla veliká akce. Největší problém byl v tom, jak dostat střílny do těch bunkrů. To dělala Škodovka a vytvořila pro ně specielní železniční vagony i specielní auta. Ty bunkry byly na kopcích, ale ono to mělo nějaký kila. Takže Škodovka udělala zvláštní podvozek a nějaké zvláštní motory… Stavělo se to i ze zvláštního betonu. Bylo to velmi pevné. Když to Němci chtěli roztrhat, měli problém.“

Hitler je zblbnul

„Tenkrát jsme tam za otcem jeli. Bydleli jsme u Králík, Bořkovice se to jmenovalo. Nemohu říct, že by všichni Němci, které jsem tam poznal, byli nacisté. Samozřejmě, že ten Hitler je potom zblbnul. Vzpomínám, že jsem chodil do Králík i do houslí. Tak to bylo vždycky: Ein, zwei, drei… Pak zavolal kluka, aby mi to překládal. Ale to už tam skutečně byli lidé dost s těmi henleinovci. To znamená ty bílé ponožky, padací kalhoty, košile, kloboučky… Takže to se tam vytvářelo. Ale bylo to spíš ve městech, na vesnicích tolik ne. Bunkry se někdy stavěly přímo u některých sedláků na poli, ti se často prostě cítili být občany Československé republiky a nevnímali to jako problém. Tito lidé se navíc spíše starali o hospodaření než o cokoli jiného. Ve městech to bylo jiné. Zpočátku mělo příslušenství k henleinovcům charakter jakéhosi spolkového života, podobně jako u Čechů členství v Sokole. Někteří však s nimi drželi pouze proto, aby měli klid. Ke konci už to ale bylo špatné, to už tam bylo nebezpečno. My jsme s maminkou odjížděli dřív, ale za otcem, když odjížděl, už házeli kameny.“

S lukem u bunkru

Setkávali se tam samozřejmě i s československými vojáky. Zařizovali opevnění, budovali valy, „ježky“ proti tankům apod. Spali převážně přímo v bunkrech, které byly propojené, měli tam vodu, dynamo… Vojáci byli zcela soběstační. Našel se tam i lukostřelec, takže Vladimír měl luk, šípy a terč a bavil se střílením.

Za války v Praze

Za války chodil Vladimír Holman do měšťanky. Jeho otec rozvážel potraviny a matka jezdila do Letova, kde byla nasazena ve vojenské výrobě. „Samozřejmě, že tam byly také sabotáže. Třeba se tam dával písek, aby se to zadřelo.“

Učitele měli ve škole české, na žádného nacistu si tam Vladimír nevzpomíná. Zprávy ze světa měli samozřejmě pachuť nacistické propagandy, poslouchalo se třeba i BBC, ale to bylo nebezpečné. Jedinou myšlenkou bylo přežít. Po Stalingradu už byly vyhlídky přeci jen optimističtější. Na všechno byly potravinové lístky, včetně cigaret, ale i bot a šatů. V parcích se pěstovala zelenina. „Vím, že třeba na loukách u Libeňského zámečku se pěstovala zelenina.“

Deka

„Strašné bylo, když byl ten atentát na Heydricha. To obsadili prakticky celou Libeň. Dokonce se člověk bál stát u okna. V sousedství matka s kočárkem šla k oknu. Někdo na ni promluvil a tak naštěstí pohyb nedokončila, než přišla střela. Pak začali střílet lidi na střelnici v Kobylisích… Člověk se prostě nesmírně bál. Pokaždé byla nějaká vyhláška, kdo byl všechno popraven. Když potom člověk viděl ty Lidice, Ležáky… Prostě působilo to takový ten stav, jako když na sobě máte deku.“

Do sklepů

Jednou, když se Vladimír vracel domů z Karlína, přes Krejcárek a okolo plynojemu, spatřil svaz letadel a vzápětí viděl, jak bombardují ČKD. Když se šel později podívat, zjistil, že bomba padla i sto metrů od jeho domova. Od té chvíle, jakmile uviděli světla, sebrali věci a běželi do sklepů.

Prsk a bylo po policajtech

Potom přišlo povstání. Holmanovi bydleli u železniční trati mezi hlavním nádražím a Vysočany, poblíž Balabenky. Jednou uviděli na trati podivné monstrum. Po chvíli zjistili, že jde o německý pancéřový vlak. Ani se nenadáli a přišel výstřel. Střecha nad nimi byla prostřelena, jak později zjistili. Podařilo se jim ale včas se přemístit.

„Ještě si vzpomínám, jak jsme takhle šli a tam jeli čtyři četníci. Jeli na ten vlak, zneškodnit ho. Když je ale uviděli, udělali prsk, prsk a bylo po policajtech.“

Kvér v zádech

Vladimír poznal i to, jaké je cítit německou zbraň přímo na svých zádech. V Libni byly, stejně jako v celé Praze, barikády. Němci se snažili dostat přes město k Američanům. Věděli, že obyvatelstvo se ukrývá v protileteckých krytech, a namířenou zbraní je hnali barikády odstraňovat.

„Na ten okamžik nezapomenu. Ještě dnes cítím, jak přišel voják, dal mi kvér na záda, tátovi taky… Tak jsme vyšli ven. Vidím tu mámu, ustrašenou, jestli nás nezastřelej. Vyjdeme ven a proti nám leží za kulometem voják a míří na nás. Tak jsme šli, odklidili jsme to, oni prošli a dali pokoj.“

„Vodku“

Potom už bylo veseleji. „Vzpomínám na vítání Rusů 9. května. Jeden voják říká, že chce vodku. Tak paní přiběhla a přinesla mu kýbl vody.“

Po válce

Vladimír, a nebyl jistě jediný, po válce pookřál, chodil do Skautu i Sokola, učil se elektromechanikem. Republika se začala dávat dohromady, panovalo nadšení. Pak ovšem přišel únor 1948. „Vytáhl jsem lyže a šel jsem si k Palmovce zalyžovat. Uviděl jsem, jak tady chodí milice. A říkám: ,Ježišmarjá, z toho nekouká nic dobrýho!‘“

Sněhurka

Vladimír se dostal na průmyslovku, ještě chvíli se ho drželo i budovatelské nadšení. Jezdil do dolů na Kladno nebo na brambory. Kuriózním způsobem se mu nevědomky podařilo překročit s traktorem státní hranici, přišly i další bizarní příhody.

„Když zemřel Gottwald, protože byl i velitelem armády, byla udělána vojenská přehlídka. Ta rakev vyjížděla z Hradu, měla průhledné víko, takže tam bylo vidět. Šel jsem se podívat. A na Pohořelci jde takhle matka s holčičkou. Ta se na něho dívá a pak spráskne ruce a říká: ,Mami, Sněhurka tady jede!‘ Máma ji vzala a letěla… Protože okolo byl samozřejmě samý fízl…“

Vzdělání si Vladimír neustále doplňoval, vystřídal několik zaměstnání. Pracoval postupně jako technolog nebo konstruktér dopravních signalizačních zařízení, nevyhnul se ani propuštění z práce v důsledku tzv. nedostatečné ideové uvědomělosti. V roce 1989 zajásal nad pádem obskurního režimu. Může si tak nyní hojně dopřávat svého oblíbeného cestování, aktivně se věnuje i hudbě.