Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

P. Benedikt Vladimír Holota (* 1922)

• narozen 5. srpna 1922 v Nebřezinách

• 1942 maturoval na strojní průmyslovce

• byl ustanoven spojkou v odbojové skupině Obrana národa

• 1944 pokřtěn otcem Stanislavem Františkem Juříkem

• 1947 přijat do noviciátu řádu svatého Františka v Kadani

• 1948 začal studovat na pražské Katolické teologické fakultě

• 13. dubna 1950 zadržen a převezen do Bohosudova v rámci Akce K

• v srpnu 1951 konec internace, převezen do pracovního tábora na Klíčavu

• 8. prosince 1952 tajně vysvěcen biskupem Matouškem na kněze

• 1952–1969 tajným knězem

• koncem 1971 dokončil oficiálně studium na teologické fakultě

• březen 1972 nastoupil jako farář v Pečkách, kde působil do roku 1991 +v roce 1991 návrat do konventu Panny Marie Sněžné

Při rozhovoru pro Paměť národa se nechal bratr Benedikt slyšet, že by namísto svého obsáhlého životopisu rád uvedl báseň Jiřího Wolkera Žebráci. Proto dejme na úvod slovo básníkovi:

ŽEBRÁCI

Jiří Wolker

Pán Bůh jedenkrát přišel ke mně jak žebrák s mošnou a holí

Spal asi na seně, vonělo z něho jak z červnových polí,

na prahu stanul a prosil.

Tenkrát měl jsem mnoho zlých věcí, které dech úží,

černé šaty, límec, knihy vázané v kůži

a že jsem byl syt, tak vážně jsem přemýšlel,

zda lépe je zemřít, či žít.

Nic jsem mu nedal - neměl jsem rukou.

Jen jsem se styděl, když jsem jeho oči viděl,

modré od západu k východu.

Pán Bůh odešel. Dveře zůstaly otevřené

Ty jednou mě vytáhly bez límce a knih,

na cestu daly mi mošnu a chlapecký smích,

mnoho smutků a urážek do uzlíčku

a stříbrnou vzpomínku na matičku.

Teď chodím městem a Pána Boha hledám,

vím, že tu chodí s mošnou a holí, vím, že se jednou s ním shledám,

ale už mě to nezabolí, protože nemám žádných zlých věcí.

Vezme mě s sebou. Stoupnem si na nároží s čepicí v rukou, slunce nad hlavou:

„O lásku prosíme, lidé boží - otevřte srdce!“

Benedikt Vladimír Holota se narodil v Nebřezinách na svátek Panny Marie Sněžné, v sobotu 5. srpna 1922. Jeho rodná vesnice leží na staré zemské poštovní stezce vedoucí z Prahy do Plzně. V jeho raných vzpomínkách ještě chodí v noci ponocný, bubeník Beránek svolává ve dne ves k poslechu novinek a hokynář Páv s koníkem Karlem jezdí na trh do Plzně s úrodou ze svého políčka...

Maminka bratra Benedikta, Josefa, pocházela ze selského rodu Hynků, z chudé rodiny. Od dětství byla zvyklá pracovat. Tatínek Antonín se narodil z plaské větve rodu Holotů, který má kořeny na Moravě. Za první světové války bojoval na severní frontě Rakousko-Uherska. Později přeběhl se svým bratrem Václavem a bratrancem Františkem na ruskou stranu. S tamními legionáři se probojoval až do Vladivostoku, ale už jen sám, protože bratr s bratrancem padli. Po návratu do vlasti zůstal na vojně a dosáhl důstojnického stavu. Svobodná republika ho poctila deseti vojenskými řády. „Po mém narození jsme bydleli v Nebřezinách do mých čtyř let, pak byl tatínek přeložený do Plzně, kde jsme s ostatními vojenskými gážisty bydleli přímo v kasárnách do mých čtrnácti. V Plzni jsem vystudoval reálku a k vojenskému životu – tatínek si mě představoval jako budoucího generála – jsem získal nesympatii. Přivedla mě k tomu také situace politická, nastala druhá světová válka. Když došlo k záběru a vytvoření protektorátu, hrozilo mi, že budu muset do Německa jako člen ‚Technische Nothilfe’ vykopávat mrtvoly po bombardování...“

Během studií se u Vladimíra Holoty rozvíjela láska k výtvarnému umění. Jak s pobavením říká, do kvarty mu hrozilo z kreslení propadnutí, ale poté, co se stal jeho novým učitelem akademický malíř František Koliha, jeho vztah k výtvarnu nabral nový směr. Chtěl se stát malířem. Tatínek, který ho zpočátku směroval k vojenským sportům a přál si z něj mít generála, však trval na strojní průmyslovce. „Ta práce strojařská se mi z hloubi duše příčila.“ 

Boží režie a základy víry

Rodiče své děti, pamětníka a jeho mladší sestru Věru, ve víře nevychovávali. Nenechali je ani pokřtít, jak si to přála babička. Jediná katecheze, které se tak dětem dostalo, pocházela právě od ní, když svým malým vnoučatům jednou vyprávěla o Pánu Ježíši, jak byl ukřižovaný. Její slova i to, jak žila a očividně věřila, na Vladimíra Holotu silně působila. Babička v rodině držela atmosféru osobního vztahu k Pánu Bohu. Byla to její veliká důvěra, že Pán Bůh člověka neopouští. „Často si povzdechla: ‚Panebože, ty víš.‘ V tom jejím ‚ty víš‘ byla celá její oddanost do Boží režie... Nenechám dopustit na Boží režii. Člověk jí často vůbec nerozumí.“

Od rodičů se Vladimír Holota naučil smyslu pro hodnotu člověka. Ač víru nepraktikovali, přesto mu „grunt víry“ předali. „Asi tak, jako když Michelangelo viděl ten obrovský kus mramoru, podíval se na něj a řekl: ‚To je David.‘ Takovou měli víru. Tu jsem od nich odezíral, tu jsem od nich nasál... Tatínek se nestavěl proti Pánu Bohu, ale proti tradiční zbožnosti.“  

Pamětníkovu cestu k víře lemuje několik milníků. Tím prvním by mohla být Schillerova báseň, v níž se mluví o mnichovi: „‚Jeden z mnichů...‘ Ta slova mě pronásledovala tak, že jsem se musel začít bránit. Říkal jsem si: ‚Co mě to otravuje?! Vždyť jsem žádného živého mnicha jakživ neviděl!‘“ Tehdy se jako na objednávku v jeho životě objevil živý mnich: „...Cestou do školy najednou z rohu ulice proti nám vyrazil... v hábitu, vysoký, asketický, usebraný... na hlavě měl vystříhanou velkou tonzuru, jen tenký proužek vlasů okolo hlavy... vítr mu rozhodil pláštěnku a mihlo se cingulum se třema uzlama... a já jsem byl na mrtvici... snad do mě museli spolužáci strčit, abych šel dál... tak jsem byl z toho zničený. Pořád jsem si říkal: ‚A proč bych právě já měl být tím mnichem?‘ Strašně mě to trápilo. A ráno druhý den, když jsem se v koupelně připravoval... se podívám do zrcadla... já jsem se vám tak z hloubi srdce zaradoval, tak strašně pravdivě a tak strašně radostně: ‚Sláva, dyť nemusíš bejt mnich, dyť ti nerostou vlasy do kolečka, tak buď klidnej...‘ Stejně to bylo málo platný, protože matematicky přesně tentýž mnich mě za čtyři roky křtil, za dalších pět let byl mým magistrem v noviciátě, za další dva roky byl mým představeným tady v Praze u Panny Marie Sněžné v klášteře a za dalších dvacet let mi kázal na primici. A za dalších asi dvacet pět let jsem mu já kázal na jeho pohřbu. Tak mi to vysvětlete! Dožil se devadesáti šesti let.“

Major Metlický nevyzradil ani jedno jméno

S vypuknutím druhé světové války se pamětníkův otec Antonín dostal do odbojové skupiny Obrana národa[1] proti německé okupaci. V ní působil major Metlický. Byl v ní i Vladimír Holota jako spojka. Němci však skupinu brzy odhalili. Nejprve pošťáka Karla Metličku, který schovával ve stodole vysílačku. Zatkli i majora Metlického. Jeho žena pak schovala seznam jmen odbojářů do psí boudy. Pamětníkův otec, který mimo jiné ukrýval zbraně, odhalen nebyl. Dostal po válce od prezidenta Svobody uznání za účast v odboji. Po odhalení skupiny byli však ostatní její členové v neustálém napětí, kdy přijdou také pro ně. K dalším zatčením nedošlo, majora Metlického ale popravili.

Toto období mělo velký dopad na vztah Vladimíra Holoty k životu a Bohu.

Ve strachu ze zatčení a hrozby blízké smrti si uvědomil, že jeho život stojí na vodě. „Hledal jsem nějakou jistotu. Svět mi ji dát nemohl. Práce teprve ne, protože jsem dělal v dělovce. Kde jsem mohl hledat než v tom duchovním? Chtěl jsem se setkat s Kristem, který mi z krátkého vyprávění babičky o jeho ukřižování zůstal od raného dětství úhelným kamenem mého bytí. Věděl jsem, že potřebuji křest. Nechtěl jsem být katolíkem, ale domníval jsem se, že křtí jenom oni.“

Tak jsem se šel s nelibostí přihlásit ke křtu do katolické církve

Vladimír Holota z hloubi duše toužil po tom, setkat se s Bohem, s Kristem Pánem. Zamířil na malířskou akademii, protože v malbě viděl možnost přiblížit se absolutní kráse. Uzavření vysokých škol nacisty a následná heydrichiáda ale jeho výtvarné ambice utnuly. Zrála však jeho konverze. Sílící touha ho přivedla k sestrám františkánkám na první přípravu ke křtu. Skeptický konstruktér ze Škodovky byl zvědavý, jak se sestře Běle podaří světlem pouhého rozumu přesvědčit škodováka o Boží existenci. Povedlo se. „A děkuju právě tomu technickému vzdělání, protože já jsem potřeboval na tu svoji povahu jistotu od jistoty, protože jsem sangvinik. Sangvinik má prudkou reakci, ale nemá výdrž.“

Hned po křtu chtěl Vladimír Holota utéct do kláštera. Naštěstí tehdejší církevní právo nepovolovalo vstup do řádu dospělým konvertitům dříve než tři roky po křtu. Šlo o čas velmi těžkého dozrávání, kdy pamětník odsouval na spodní příčky dosud vyznávané hodnoty a místo nich dosazoval ty, o které se zatím nestaral. „To bylo utrpení. Byly chvíle, kdy jsem myslel, že umřu. Chtěl jsem se za každou cenu s Kristem Pánem setkat. Trvalo to tři roky. A ještě doznívalo. Protože ty první vjemy, které duše přijme, jdou do hloubky, a než se z té hloubky špičky nesprávných kořínků vyškrábou, než vyhnijí, trvá to dlouho.“

Dalším podstatným motivem postavit svůj život na pevnějších základech bylo zatčení otce a následné uvěznění v Terezíně. Důvodem byla podpora vdov po popravených vojácích. Otázkou však zůstávalo, zda se nepřijde i na jeho účast v odboji. Hrozbu smrti umocňoval otcův výhled z cely na terezínské popraviště. Rodina s ním měla kontakt pouze skrze balíčky, které mu posílala. Hlavně mast na vši: ve skutečnosti šlo o sádlo smíchané s živočišným uhlím. Každodenní strach z odhalení se podepsal i na Vladimíru Holotovi a přivedl ho k poznání, že bez Boha je jeho život „úplně napsaný do vody“.

Dopoledne na směnu nechoď

Poslední kapkou v pamětníkově konverzi bylo bombardování plzeňské dělovky. V té době, kdy tu byl konstruktérem, zde fungovala odbojová skupina vedená Františkem Hrubým. Vladimíru Holotovi nabídli, ať se k nimi připojí. Jak kvůli účasti ve skupině s otcem, tak pro silné vnitřní hnutí, že to dělat nemá, odmítl. Za pár měsíců skupinu odhalili a všechny její aktéry popravili.

Pamětník byl před nálety ve zbrojovce nasazen jako asistent výroby zodpovědný za kvalitu jednotlivých dílů pro výzbroj wehrmachtu. Na cestě součástek z jednoho stroje na druhý docházelo k poškození obroubených částí, což bylo hodnoceno jako sabotáž. V duchu si říkal: „‚Pane Bože, jestli ti Angličani nepřiletí a nesrovnají to se zemí, tak je se mnou konec.‘ Ale chodit jsem tam musel. Chodil jsem jenom na ranní směnu. Vstával jsem asi v půl páté. Jednou jsem se ráno probudil, a že půjdu do továrny – ale najednou mě v srdci zachvátila taková krásně pokojná vlna, jednoznačná: ‚Dneska nechoď do fabriky, vždyť ti běží také druhá směna...‘ V deset hodin to srovnali se zemí. Z dělovky zůstala jen vysoká hromada cihel.“

Vím, komu jsem uvěřil

„V tom okamžiku mi bylo všechno jasné. Takže jsem dožil konce války. Zabalil jsem svou konstruktérskou kariéru a řekl jsem si: ‚Se světem konec.‘ Protože jsem věděl, že svět mě nemůže naplnit. Nemůžeme světem pohrdat, to by byla hrubá chyba. Ale když Pán Bůh jednou někomu něco dává nebo někoho k něčemu povolává, je to neodvolatelné.“

Po uplynutí tří let od křtu vstoupil Vladimír Holota do noviciátu svatého Františka a přijal jméno Benedikt – Il-Moro.[2] Nejvíce úsilí ho stálo rozhodnutí opustit malování. Byl totiž přesvědčený, že v dnešní době může člověk dělat jenom jedno. To jedno našel v Bohu – absolutní kráse, jejímž nejvlastnějším prostředím je liturgie. Po roce v noviciátu začal studovat teologickou fakultu.

Akce K

Když za sebou měl bezmála čtyři semestry, 13. dubna 1950 v noci odpočíval po velkopátečních obřadech ve své cele v pražském konventu Panny Marie Sněžné. Náhle se otevřely dveře, vstoupil představený otec kvardián Stanislav Juřík a rázně řekl: „‚Vstaň a sprav se!‘ Za ním civil.“ Další stál na chodbě s pistolí v ruce. „Sotva odešli, vstoupil do cely uniformovaný esenbák, který držel samopal. Stál tam a já jsem se oblékal. My jsme spali v našich nočních hábitech. Tak jsem vlít bosejma nohama do sandálů a ten esenbák, když to viděl, řekl: ‚Člověče, oblečte se pořádně, vždyť nevíte, kam jdete.‘ Tak jsem si vzal boty a svetr a chtěl jsem si vzít nějaké knížky, ale on řekl: ‚Jenom dvě!‘ Brevíř měl dva díly, tak jsem si chtěl vzít brevíř a Písmo. On: ‚Ne, jenom dvě.‘ Tak jsem si vzal jeden díl brevíře, ten, který jsme se právě modlili, a Písmo svaté.“

Příslušníci Státní bezpečnosti shromáždili celý konvent v refektáři. Předtím františkány důkladně prohlédli a odvedli do připraveného autobusu. Při přechodu nádvoří pamětník vnímal noční oblohu posetou hvězdami. „Jeden z těch estébáků vykřikl: ‚A držet hubu, nebo vám jí rozbiju‘ a další ho okřikl: ‚Nech toho, buď zticha.‘ Autobusem nás vzali do Hejnic. My mladí jsme v autobuse obsadili zadní sedadla a začali jsme zpívat: ‚Všeci sa starajú o moju chudobu a já sa nestarám, chvála Pánu Bohu‘... Členové bezpečnosti po nás loupali očima, věděli, že s námi zatočí. No, stalo se.“

Čisté svědomí a Boží pokoj v srdci

Pamětníkova dva roky trvající internace začala v Hejnicích. Likvidace řádů padla nejdříve na jezuity a františkány. Postupně sváželi františkány z mimopražských klášterů. V hejnické cele jich spalo šest. Odtud rozváželi kněží k soudu, do věznic a centralizačních klášterů, konaly se „monstrprocesy“. Šířily se zprávy o hrozbě Sibiře. „Rusáci by to byli s námi udělali. Naši komunisti byli ale mírnější, i když Rusové tlačili.“ Duchovní učitel Vladimíra Holoty, zpovědník a rádce, otec Jan Evangelista Urban, byl odsouzen v procesu Machalka a spol. na čtrnáct let za velezradu a vyzvědačství.[3] Otec Stanislav Juřík, první františkán, kterého pamětník viděl, křtil ho a přišel pro něj do klášterní cely v onu „bartolomějskou noc českých klášterů“, byl odsouzen na stejný počet let v procesu Juřík a spol.[4]

Právě čisté svědomí a pokoj ze srdce si bratři františkáni nesměli nechat vzít. To jim navzdory věznění pomáhalo i nadále si zachovat vnitřní svobodu.

Bohosudov

Pod dohledem ozbrojených složek SNB byli bratři převezeni do Bohosudova, jezuitského kláštera přeměněného na internační.

S jezuity se bratři stýkat nesměli, ale potřeba hostií a mešního vína byla jasným impulzem k porušování takového zákazu. Pašovalo se.

„Představený jezuitů, přímý vládní zmocněnec, byl malý a ostrý. Říkali jsme mu Vokurka. Ten náš byl dlouhý a trošku mírnější. Říkali jsme mu Bidlo. Jednou přišel Bidlo rozčilený, že františkáni mluvili s jezuity, že u něj byl vládní zmocněnec od jezuitů a že z toho musí vyvodit důsledky. A řádil. Otec Inocenc mu na to řekl: ‚Pane zmocněnče, to vůbec není pravda, že my jsme mluvili s nima. Oni mluvili s náma!‘ ‚Tak takhle to je?!‘ Ukončil nástup, sebral se a šel křičet na toho Vokurku.“

Někteří bratři pracovali v továrně na keramiku, jiní dostávali nejrůznější provizorní práce v místě kláštera. Patřilo mezi ně například rovnání starých rezavých hřebíků. Výhodnou prací byl chov králíků, protože klerikům dovoloval v králíkárně tajně studovat. Jeden bratr měl u vchodu do králíkáren hlídku, aby ostatní včas varoval, kdyby se ukázal zmocněnec. Bratr se natolik zabral do krájení králičí krmě, že si včas nevšiml Bidla a začal křičet: „‚Ó, hrůzo, Bidlo je tady...!‘ A Bidlo se otočil a odešel. V něm bylo něco lidského. Později jsme se dozvěděli, že jeho maminka byla věřící.“

Králíky

Začátkem září 1950 čekal pamětníka s ostatními bratry další přesun, tentokrát do Králíků, kde se na Hoře Matky Boží nacházelo poutní místo redemptoristů. Režim tu soustředil řeholníky z různých řádů: jezuity, františkány, dominikány, kapucíny a další členy církevních kongregací. Denně všichni absolvovali desetiminutovku převýchovy: „Museli jsme číst noviny... ze strany bratří ze sebe někteří dělali hrdiny, že číst noviny nebudou. Ti to měli potom horší. Šli do přísnějšího kláštera. My jsme si zase říkali: ‚No vždyť ty noviny jsem čet, i když jsem byl na svobodě, tak co bych je nepřečet teďko.‘ Ale zase jsme se drželi, abychom neudělali nějaké uklouznutí. Jednou přišli jejich kulturáci a přesvědčovali nás, abychom šli do nového semináře, který byl v Litoměřicích.“ Tehdy se pamětník se dvěma spolubratry-studenty přihlásil, že nikam nepůjdou. „Tak ven! Vyrazili nás a už jsme od nich měli nadobro pokoj.“ Pamětník však nadále tajně studoval a zkoušky skládal u spoluinternovaných kněží.

Pracoval jako kovář, ostřil štůlny do koňských podkov, oral. V zimě protahoval s bratrem Bedřichem cestu od kláštera do Králíků s pluhem taženým koňmi. Samozřejmě v doprovodu ostrahy.

Osek

Dalším místem proměněným pro potřeby internace byl klášter Osek. Sešly se tu vedle františkánů mnohé řády: „Žádný církevní sněm nedal dohromady všechny řády, akorát ‚bratří‘ komunisti. To jsme si libovali. Nejkrásnější Vánoce jsem prožil právě v takovémhle shromáždění. Byli tam kapucíni, minorité, redemptoristi, jezuiti i ti, kterých bylo jenom pár. To bylo úžasné, to bylo něco.“ Nejvíce tu bylo salesiánů, ještě dominikáni, premonstráti, petrini, benediktini a milosrdní bratři. Práci dostal pamětník tentokrát v zahradě. V Oseku také tajně složil 17. června 1951 slavné sliby. Přísnějšího režimu, který později nastal, se nedočkal: spolu s dalšími byl převezen dál.

Klíčava

Internace pro pamětníka a řadu spolubratrů skončila 31. srpna 1951 převozem na Klíčavu, přehradu u Zbečna, která se mu stala po dobu budování dalším dočasným domovem. Podmínky pracovního tábora byly o něco mírnější. Odtud mohli odcházet i si brát dovolenou. Bratr Benedikt začínal prací v lomu a časem přešel do údržby, kde opravoval „středověké“mašinky dovážející kámen přes mlýn do betonárky.

Poté, co byl uvězněn kardinál Josef Beran, pověřil Řím administrací opuštěného arcibiskupství tajného apoštolského administrátora biskupa Kajetána Matouška, který dostal za úkol vytvořit tajnou rezervu kněží. Byl mezi nimi i bratr Benedikt. Ve volných chvílích rozjímal v lese, intenzivně studoval teologii a směřoval k tajnému svěcení, které se uskutečnilo 8. prosince 1952. První mši svatou sloužil týden nato úplně sám. Jako tajný kněz žil zavázán k mlčenlivosti přísahou dalších osmnáct let.

Hledání substanciálních forem

Po dokončení klíčavské přehrady pokračovali někteří bratři na stavbě dalších přehrad. Pamětník zamířil do Roztok, kde se stavěla ochranná hráz na Vltavě kolem penicilinky. V té době mu byl blízkým člověkem i zpovědníkem otec Jiří Reinsberg z Týnského chrámu. Po nějakém čase se začalo zdraví bratra Benedikta zhoršovat. Rozhodl se pro návrat k profesi konstruktéra a našel si práci v Ústavu pro výzkum a využití paliv v Běchovicích. Ředitel ho přijal vlídně a s ujištěním, že jeho „nedostudované bohoslovectví“ není překážkou přijetí. Za necelý rok přišly prověrky výzkumných ústavů. Bratr Benedikt dostal výpověď. „Vyhodili mě tak šťastně, že mě vyhodili až do Chrudimi, do vývojového střediska plynáren, kde jsem byl jenom konstruktér-detailista za dvanáct stovek... Ale celkem jsem tam udělal technickou kariéru... Já jsem si tak trochu studoval základy technického myšlení, filozofii techniky, a zjistil jsem, že není ničím jiným než filozofií selského rozumu... tak jsem na ty konstrukce šel principy filozofickými.“ Pamětník zkoumal vlastnosti železa a to, jak dát beztvaré hmotě takovou principiální formu, aby se z ní uvolnila vlastnost, která je v daný okamžik potřebná pro konstrukci. Stal se samostatným projektantem. Zpočátku čelil předsudkům o levorukých bohoslovcích a provokacím týkajícím se žen, ale uměl se tomu jasně postavit a brzy si získal respekt, když na takové invektivy odpověděl: „Co kdo je, tak se projevuje.“

Musel se však mít na pozoru před snahami tajných dostat ho do kriminálu. Měl projektovat sušárnu s infračerveným zářením pro využití při stavbě ropovodu. Výroba nabrala půlroční zpoždění a za vinu to dostal právě pamětník. Neprávem. Při velké schůzi, na níž byli i zástupci prokuratury, estébáci a technici, byl obviněn, že pozdě dodal dokumentaci. Dokázal však, že ji odevzdal s dvouměsíčním předstihem. A dodal: „‚Teď chci vidět, kdo poslal sdělení, že dokumentace nebyla včas dodaná...‘ Nastalo naprosté ticho.“ Na konci schůze se postavil do dveří, každému z odcházejících se podíval zpříma do očí a pevně stiskl ruku. Dva šli s očima dolů.

To mu nebylo ze strany státní moci zapomenuto. Byl předvolán k výslechu do Hradce Králové. Naštěstí neměli žádné indicie, aby se ptali na jeho tajné kněžství. Ptali se na druhé, chtěli ho získat pro spolupráci, aby promluvil s různými lidmi... Odpovídal: „‚Prosím vás, Bedřich je dost starej, aby moh mluvit sám za sebe.‘ A byl klid.“ Násilí nikdy nepoužívali. „Nemůžu říct, že by se mnou jednali hrubým způsobem. Spíš to bylo: ‚Když ptáčka lapají, hezky mu zpívají.‘“

Na slavnostní uvedení sušárny do provozu ho nepozvali. Když po spuštění nefungovala, za viníka byl opět označen bratr Benedikt. V nouzi se ozval ředitel z výzkumného ústavu v Běchovicích. Dal mu čtyři techniky a během dvou týdnů odhalili, že hořáky nehořely, protože do nich šel plyn úplně jiné kvality, než na jaký byly vyrobeny. „A najednou jsem měl zase plno přátel... Tak jsem si řek: ‚Tak a šlus...‘ Odešel jsem z konstrukce a chtěl jsem také od podniku. Oni mě ale pustit nechtěli. Když jsem dal výpověď, tak ten výzkumák, ze kterého mě tehdy vyhodili, mi sám nabídl, že důvody, pro které jsem byl vyhozený, padly a že by mě přijali zpátky.“ Pomohl i stávající ředitel závodu plynáren, v jehož rodině pamětník působil několik let jako domácí učitel. Jeho výpověď nechal dva týdny ve stole, aby nabyla platnosti. Následujících sedm let patřilo výzkumné práci v Běchovicích.

Farářem v Pečkách

Pražské jaro a „socialismus s lidskou tváří“ přinesly bratru Benediktovi možnost dostudovat při stávající práci ve výzkumu teologickou fakultu. Studium ukončil roku 1971 a do diecéze ho přivítal kardinál Tomášek. Měl se stát kaplanem na řadě míst v Čechách, ale nakonec v Pečkách zemřel farář a bylo nutné za něj rychle najít náhradu. V den výročí svého křtu bratr Benedikt nastoupil bez kaplanské zkušenosti jako administrátor Peček.

„Byla normalizace. Svým způsobem byla horší než totalita, protože byla sugestivnější, méně drastická čili méně pravdivá. Skutečná represe si jen nasadila rukavičky.“

Ale Státní bezpečnost nového kněze dále ostře sledovala. Pravidelně, když jezdil do Nespek navštěvovat otce Urbana v jeho domácím vězení. Cestou se zastavoval v lese, na hrázi rybníčku za Českým Brodem, kde se modlil a rozjímal. O kus dál stejně pravidelně stálo na odiv auto s tichou posádkou, která všechno sledovala. Stejně ho „vítali“ i v Nespekách: „To bylo takové brnkání na nervíčky. Snášel jsem to těžko. Nebyl jsem hrdina.“ 

K výkonu duchovenské služby dostal Benedikt auto Fiat 500. Když jel jednou svým „broučkem“ časnou zimní tmou, objevilo se v protisměru velké auto a jelo přímo na něj. „Já jsem jezdil z Peček do Bylan zpovídat sestry, které měly na starost děti s vysokou debilitou. Když jsem odbočoval z hlavní silnice do Bylan, najednou proti mně stálo neosvětlené auto. V protisměru. Já už věděl, že jsou to oni. Tak jsem zmírnil, ale pořád jel. Oni už měli strach, že do nich vrazím, začali trochu couvat. Zastavil jsem. Oni také. Jejich vůz najel těsně vedle mého broučka, ve voze seděly tři sfingy, tři muži jako tři sochy. Stáhnul jsem okýnko, vystrčil hlavu a říkám: ‚Potřebujete něco?‘ Ticho. ‚Nepotřebujete někam odtáhnout?‘ Ticho. Najednou šlápli na plyn a zmizeli.“

Na základě několika zážitků pamětník pochopil, že ho odposlouchávají, že má na faře štěnice. V přízemí byla školní družina. Jednou tu u horlivé straničky-vychovatelky zahlédl na okně malou černou krabičku. Den poté, co se na ni zeptal, tam nebyla. Podle přítomnosti „tichých aut“ v blízkosti destinací, kam se vypravoval, bylo však zjevné, že mají dobré informace o jeho programu. Zažil několik výslechů a návštěv tajných, kteří ho přemlouvali ke spolupráci.

Po roce 1990

Řeholní život, ke kterému bratr Benedikt po celý život směřoval a čekal na něj, se mu opět otevřel po roce 1989. Tehdy se vrátil do konventu Panny Marie Sněžné v Praze a spolu s ostatními bratry se začal věnovat službě duchovní i obnově totalitou roky huntovaného kláštera. Veškeré zkušenosti s tím, co je to nevěřit, konvertovat, svou víru opatrovat i o ni bojovat, zkušenost s nejrůznějšími profesemi, poznání života z mnoha úhlů, to vše se mu stalo důkladnou přípravou pro službu kněze, kterou vykonává dodnes. Bratr Benedikt naslouchá a radí lidem při duchovních rozhovorech a svátostech smíření, píše knihy a vydává svědectví o své životní cestě, osobní i té sdílené s ostatními, kdy svoji víru museli chránit navzdory věznění a zákazu duchovní činnosti.

Jak sám několikrát při rozhovoru zmínil, i to zlé bylo pro mnoho dobré. Téměř se před Akcí K bál, že všechno, co se týkalo jeho víry, jde nějak moc hladce. Obával se, aby mu víra nezevšedněla. Nečekaně ale přišla totalita, která ho takové starosti zbavila. „Velké tlaky a vysoké teploty“ vedly k tomu, že se držel ve víře toho podstatného. Neopustil ani nezanedbával základy života víry i života přirozeného. Nemělo to vždy kladnou odezvu. „Když je člověk v tlaku, drží se základních kamenů. Když je volno a někdo se pořád drží těch základů, tak je konzerva, protože nejde dopředu.‘ Ale kdo jde dopředu rychle, tak už ani ty základy skoro nevidí a těžko pak stojí pevně ve své víře. Já jsem známá superkonzerva, tady v pražské arcidiecézi. Tak se o mně mluví, tak se o mně smýšlí, protože se držím základů. Já ale vím, co to je ty základy si vybolet.“

[1] http://zasvobodu-plz.cz/kniha/odbojorg/skaut.html

[2] Benedikt Il-Moro byl první světec tmavé pleti, který byl řádným kanonizačním procesem církve prohlášen za svatého.

[3] http://www.ustrcr.cz/cs/urban-jan-evangelista-josef-20-2-1901

[4] http://www.ustrcr.cz/cs/statistiky-seznamy-rimskokatolicka-cirkev#frantiskani

Redaklční poznámka: text příběhu pamětníka byl pamětníkem upraven a autorizován