Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plk. v. v. Ing. Oldřich Holub (* 1943)

• narozen 22. října 1943 v Praze

• na rodinu dopadla měnová reforma v roce 1953

• vyučil se elektromontérem – elektroinstalatérem v Mariánských lázních

• v letech 1961 – 1964 studoval vojenskou školu v Liptovském Mikuláši

• v období 1964 – 1974 sloužil v Přešticích jako technik naváděcího radiolokátoru

• v srpnu 1968 zažil ostrý bojový poplach

• roku 1974 vyhozen z armády

• do roku 1988 vedoucím prodejny Kovomat s elektrem

Oldřich Holub se narodil 22. října 1943 v Praze. Měl o šest let mladší sestru. Dětství neprožíval klidně, vnímal totiž, jak komunisté začali zabavovat lidem domy a podniky a jaký měl strach, když po měnové reformě v roce 1953 přišla maminka domů z banky. Nesla si 84 korun a nějaké drobné, plakala a říkala, že neví, jak je teď uživí.

Armáda se o mě postará

Maminka onemocněla a Oldřich se na školní rok přestěhoval k tetě do Třemošné u Plzně a od první do šesté třídy chodil na základní školu do Mariánských Lázní. Bavila ho technika a elektřina a doufal, že se mu povede vyučit v Tesle mechanikem. Poslední dva roky základní školy absolvoval v Praze, bydlel u maminčina bratrance v Roztokách u Prahy a dojížděl do školy na Strossmayerovo náměstí.

Do Tesly se ale nedostal. Vyučil se tedy v Mariánských lázních jako elektromontér – elektroinstalatér a rok v oboru pracoval. V podniku dělal kulturního referenta v rámci Československého svazu mládeže a jednou za ním přišli, zda by nechtěl jít do armády. „Říkali, že jsem takový uvědomělý a takové že tam potřebují. Radil jsem se s rodiči a ti mě podpořili, že mám ještě sestru, která bude chtít taky studovat a že armáda se o mě postará, budu mít bydlení, jídlo. Tak jsem souhlasil, odjel jsem do Liptovského Mikuláše, tam jsem úspěšně složil zkoušky a šel jsem do školy.“

V čase Kubánské krize studium zkrátili o polovinu

Psal se rok 1961, když Oldřich Holub do armády nastoupil. První ročník byl přípravný, dodělal si maturitu a pak začal studovat vysokou školu, kterou měl dokončit po čtyřech letech. Jenže na jaře 1962 přišla kubánská krize a všechno bylo jinak. „Nutně potřebovali vojáky, takže nám studium zkrátili o polovinu. Začali budovat nové raketové základny, a ačkoliv jsem začínal jako spojař, převeleli mě k raketovému oddílu. Začátky byly těžké, studovali jsme vysokou a zároveň absolvovali vojnu. Museli jsme samozřejmě podepsat mlčenlivost, říkali jsme tomu držhubné.“

Oldřich Holub úspěšně dokončil studium v roce 1964 a nakonec dosáhl hodnosti plukovníka. Závodně v armádě střílel a ještě pracoval jako vedoucí kin vojenské školy, v jednom z nich dokonce promítal. Po absolvování dostal povolávací rozkaz na základnu v Kralovicích u Plzně, odkud jej odvezli na takzvaný palpost v Přešticích. Tam měl jako technik na starost naváděcí radiolokátor raket země–vzduch, což byl vysokofrekvenční přijímač – vysílač. „Ta mašina měla v té době hodnotu jedenáct milionů korun. Naučila mě přesné práci, protože vám neodpustila žádnou chybu.“

Jednou ročně vojáci odjížděli na povinné ostré střelby do Sovětského svazu do pouště Kyzylkum. Až do Čopu jeli vojáci naším vlakem, tam museli přesednout, jelikož kolejnice měly jiný rozměr. Dál do Moskvy trvala cesta 29 hodin, Oldřich vzpomíná na výborný čaj, který ve vlaku připravovaly hostesky. Z Moskvy pak pokračovali do pouště, tam strávili deset dnů a jeli zase čtyři dny zpátky.

Oldřich Holub nikdy nevstoupil do komunistické strany. Vyhýbal se tomu, jak mohl. „V celé 7. armádě protivzdušné obrany státu jsme byli nekomunisté jen dva, jeden pilot na letišti v Líních a já. Byli jsme trochu diskriminovaní, nesměl jsem se třeba zúčastňovat některých porad. Ale vždycky, když se mě ptali, proč ve straně ještě nejsem, tak jsem odpovídal, že ji považuji za přísně výběrovou organizaci a až když si budou opravdu jisti, tak bych tam mohl vstoupit. Ve skutečnosti jsem se třásl strachy, aby k tomu nikdy nedošlo.“

Jediný ostrý poplach

Poklidná vojenská služba vzala za své 21. srpna 1968. Oldřich Holub byl ve službě, když ho ve dvě ráno vzbudili ostrým bojovým poplachem. „Ten jsem nikdy před tím, ale ani nikdy potom už nezažil. Měli jsme 30 minut na to přejet do kasáren, obsadit svoje místa na mašinách, udělali jsme takzvanou funkční kontrolu komplexu, stáhly se sítě z raket, rakety se natočily směrem, odkud byly dávané cíle, a čekali jsme na povel k palbě. Povel k palbě nepřišel, naopak přišel povel k tomu, abychom všechno vypnuli a stáhli se.

Okupace vojáky šokovala a vnímali ji jako zradu. Sověti podle slov pamětníka měli Československo dobře zmapované, ale netýkalo se to západního pohraničí, které v roce 1945 osvobodili Američané. „Takže jsme jim otáčeli cedule a oni vůbec netušili, kde jsou.“

Nepohodlné osoby vyhodili z armády záhy po okupaci, Oldřich Holub vydržel v armádě až do roku 1974, kdy ho potkalo totéž. Soudruzi to odůvodnili nespolehlivostí a právě sabotážemi po 21. srpnu 1968. V té době už měl Oldřich dvě děti a nedařilo se mu sehnat žádnou práci. Pak mu ale komunisté k zaměstnání paradoxně pomohli. Jeden kamarád ho poprosil, zda by nešel promítat do kina, když to umí. Tam se seznámil s pánem, co měl pod palcem prodejny Kovomatu a měl velmi dobré vztahy s komunisty. Nabídl mu pozici vedoucího jedné prodejny s elektrem a Oldřich tam vydržel až do roku 1988.

V té době se rozvedl a podruhé oženil a přestěhoval se se ženou do Podivína na jih Moravy. Po revoluci se snažil získat zpět diplom, který mu po vyhození z armády sebrali, ale neuspěl. „Už se mi to pak na Slovensku nepovedlo sehnat, byl s tím jen problém, tak jsem to vzdal a titul inženýr nepoužívám. Co mám v hlavě, mi ale nikdo nevezme.“