„No a vozil nás tam takovej sympatickej velitel. Kolem byl samozřejmě les a borůvky, tak nás vždycky zavolal: ,Pojďte sem, pojďte sem, pojďte se mnou.‘ Tak my jsme říkali: ,Hergot co…‘ - ,Tady si sedněte a sbírejte borůvky a nedělejte blbosti, ať nemám průser.‘ Takže jsme tam půl, tři čtvrtě hodiny seděli, sbírali borůvky a tenhleten Bonifác začal jako diskutovat a on říkal: ,Já vám řeknu, já jsem tak nešťastnej, že ty blbci mě dali sem. Já bych vodtaď nejradši zdrhnul.‘“
„Tam chodili Rusové, jo, prohlíželi si nás, každýho omakali, jestli má svaly. No, prostě jak za deportací. My jsme se dohodli, že pokud někoho vyberou na ty lágry kolem dokola, který byly do tý doby obsazený válečnejma zajatcema německejma, tak ty už museli nějak pustit, takže nás jako na jejich místo nabírali, tak jsme se dohodli, že když vyberou jednoho, takže se přihlásíme všichni, abychom byli pohromadě.“
„Tak druhej den na Kladno. Přijeli jsme tam, kádrový oddělení, zaklepu. Vlezu tam a řikám: ,Zdařbůh!‘ Ten blbec, co tam seděl, neodpověděl, takhle zvednul ruku a ukázal na plakát. Tam byl soudruh a tam nápis, velkej: Říkáme si soudruhu a zdravíme se Čest práci. Tak jsem to přečet a povídám: ,No, já proti tomu nic nemám, tak se zdravte čest práci a říkejte si soudruhu. Já soudruh nejsem, tak nevím, proč bych… A kromě toho, na těch dolech, když někdo fáral, řekl: Čest práci. Tam i ten soudruh řekne zdařbůh.‘ - ,Tak vo co ti jde?‘ Já povídám: ,Tak zaprvé: já vám vykám, tak mně vykejte taky.‘ To už byl namíchnutej.“
„Dali nám každýmu pouta Měli takovej dvacetimetrovej řetěz, to druhý pouto připojili k tomu řetězu, nastrkali nás na nákladní auto a odvezli do Jáchymova. V Jáchymově byl dole pod Jáchymovem lágr Vykmanov, tak se to jmenovalo. Dvojitej plot, že jo. A teď, když jsme tam jeli, tak to bylo otřesný, poněvadž z těch baráků se čoudilo a ono to vypadalo jak ty lágry v Německu, jak krematorium.“
„Říkal: ,No, tak teď tě povolaj k odvodům, na to vem jed.‘ Já povídám: ,Tak to bych taky nechtěl.‘ Poněvadž to znamenalo k pétépákům, že jo. Když by mě odvedli, tak bych šel z jedný šachty uranový na uhlí. ,Tak heleď se, když budeš u toho odvodu, tak voni ti tam řeknou, abys udělal klik, abys udělal dřepy. Tak já ti teda řeknu, jak se budeš chovat. Když budeš dělat ten dřep, tak ho uděláš jednou, a když ho budeš dělat podruhý, tak spadneš na zadek a natáhneš se nebo, když chceš, tak spadni na hubu. Když ti řeknou, že máš udělat klik, tak ho jednou uděláš a podruhý sebou sekni.‘ Dobrý, udělal jsem…později.“
Pavel Holý se narodil 11. června 1927 v Plzni, s rodiči pak bydleli v Holešovicích. Otec pracoval jako konstruktér v továrně. V roce 1933 továrna zkrachovala. Rodina se přestěhovala do Chocně a Pavel tam začal chodit do školy. V roce 1938 vstoupil do skautského oddílu. Za války studoval na Vyšší průmyslové škole strojnické v Pardubicích, maturoval na počátku roku 1948. V květnu 1949 byl zatčen za přípravu skautského protistátního spiknutí a odsouzen ve skupině Dagmar Skálové na čtyři roky v uranových dolech v Jáchymově. Mezi odsouzenými byli: Jiří Řehák, František Falerski, Jiří Navrátil, Záviš Bozděch, Richard Nebeský, Erik Bülow, Pavel Holý, Jiří Ulrich, Karel Čečka a Pavel Jánský. Trest zpočátku vykonával v lágru Vykmanov, posléze v lágru Rovnost. Skupina odsouzených skautů zůstala po celou dobu výkonu trestu víceméně pohromadě. Z lágru skauti pašovali umělecké předměty vlastní výroby. Nejslavnější z nich je Přadénko z drátů, vázaná kniha básní s ilustracemi. Předměty schovávali na šachtách. Po propuštění v roce 1953 musel Pavel ještě rok pracovat ve stavební firmě Armabeton. Nejprve nastoupil na stavbu mrazíren v Suchdole, posléze pracoval v závodě Chladící věže. Nakonec přešel do podniku Drupol, kde setrval až do odchodu do důchodu. V roce 1968 se mu narodil syn Pavel. Skautingu se věnoval celý život. Hned po válce se účastnil jako instruktor lesní školy, jeho specializací byla a je práce se dřevem a kůží. V té době již zastával funkci zástupce vedoucího střediska. V roce 1968 se aktivně podílel na krátké obnově činnosti hnutí. Po revoluci 1989 se až do roku 2007 účastnil každé léto několika lesních škol, například Selešky. Působil jako tajemník odboru lesních škol. Stal se rovněž členem Svojsíkova oddílu, oddílu Velena Fanderlíka a skautské skupiny Baribalů. Po roce 1989 byl Pavlu Holému zpětně udělen titul Ing., protože ČVUT nemohl dostudovat z politických důvodů. Pavel Holý je členem Konfederace politických vězňů. Za práci a celoživotní neměnné postoje byl vyznamenán Medailí díků (1970); Řádem Stříbrného vlka (1995); Řádem čestné lilie v trojlístku zlatého stupně (1996); Pamětním křížem 3. odboje (1999); Stříbrnou medailí třetího odboje (2006).
