Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Marie Homerová (* 1947)

• narozena 8. února 1947 v Jehličné na Sokolovsku

• v roce 1969 otec Jan Štojdl emigroval do Západního Německa

• v roce 1970 promovala na Filozofické fakultě UK

• v letech 1970 až 1973 pracovala jako učitelka v Sušici

• v letech 1989 až 1999 učitelkou na Gymnáziu Jana Keplera

• v roce 2023 žila v Praze

Historička, učitelka, metodička, překladatelka, průvodkyně. To všechno jsou role Marie Homerové, ve kterých se mohla naplno uplatnit až po sametové revoluci i díky spolupráci s kolegy ze Západu. O emigraci ze socialistického Československa uvažovala, i protože v šedesátých letech viděla, jak vypadá svoboda ve Velké Británii. Maminka jí zemřela, když jí bylo 12 let a otec v roce 1969 emigroval s novou ženou do Západního Německa. „Bydlely jsme se sestrou u prarodičů a neodvažovaly jsme se od nich v té době odejít,“ říká Marie k tomu, proč zůstala.

Na smrtelné posteli si zpívala německé písničky

Marie Homerová, rozená Štojdlová, se narodila 8. února 1947 v obci Jehličná na Sokolovsku. „Jehličná už neexistuje, místo ní je obrovský důl, který zničil tu vesnici i okolí na Sokolovsku,“ vypráví. Její rodina odsud nepocházela, otcova rodina žila v jižních Čechách v Trhových Svinách. „V každé generaci byl alespoň jeden katolický kněz,“ popisuje Marie.

Mezi příbuznými z matčiny strany byli Němci i Češi z Třeboňska. Mariin pradědeček musel kvůli své německé národnosti v roce 1945 do odsunu z Československa, a to i přesto, že byl válečný veterán, v první světové válce přišel o nohy. „Přesto byli vystěhováni, i když nebyli členy nacistické strany. Byli to rolníci, kteří museli dřít od rána do večera na polích,“ doplňuje Marie.

Během takzvaného divokého odsunu v roce 1945 do rodiny nečekaně přibyl další člen. Její prarodiče se ujali německé holčičky. „V tom chaosu během odsunu ji nechali na návsi, tak se jí babička s dědečkem ujali, to byla pak moje teta.“ Teta žila celý život v Čechách a mluvila česky. Na svůj rodný jazyk si teta vzpomněla, až když umírala. „Na té smrtelné posteli mluvila německy a zpívala si německé písničky,“ vzpomíná Marie.

Prožívali jsme to jako děti 

Za druhé světové války byli oba Mariini rodiče totálně nasazeni. Maminka byla poslána na práci do Vídně v pouhých 18 letech a otec pracoval v továrně nedaleko Českých Budějovic. Po válce se přestěhovali do Jehličné, protože se zde začaly hloubit uhelné doly a Mariin tatínek pracoval jako důlní technik.

Jehličná ležela v tradičně zemědělské krajině, ale pole rychle ustupovala uhelným dolům. Během Mariina dětství se začaly využívat velké důlní stroje a tím se ráz kraje výrazně měnil. Marie prožívala dětství se svou mladší sestrou. Když byl Marii rok, moc v zemi převzala komunistická strana. „Prožívali jsme to jako děti, o nějaké ideologii jsme neměli ponětí,“ uvědomuje si. Ve škole se ještě potkávala s německými dětmi, ale ty byly postupně odsunuty do Německa.

Dědeček nikdy nezapomněl na své koně

Když bylo Marii 12 let, trávila s rodinou prázdniny u prarodičů v jižních Čechách. Její mamince se udělalo špatně a odvezli ji do nemocnice v Českých Budějovicích. Brzy poté zemřela v pouhých 31 letech a dodnes nikdo přesně neví proč. „Odmala jsme se sestrou zvyklé pracovat a starat se o sebe,“ říká Marie. Po maminčině smrti zůstaly se sestrou nějakou dobu u prarodičů. Ti měli u domu zahradu a sad, takže jim dívky hodně pomáhaly. Před kolektivizací byli prarodiče rolníci, ale o pole přišli a museli vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). „Dědeček nikdy nezapomněl na své koně, o které se odmalička staral a potom byli odvedeni na jatka,“ doplňuje Marie.

Po nějaké době se musela vrátit do Sokolova na střední školu, kde v roce 1965 odmaturovala a složila zkoušky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze na obor historie a angličtina. „Byla jsem venkovská holka, bylo to úplně jiné než v Sokolově a potkala jsem tam přátele, se kterými se setkávám dodneška,“ vzpomíná. Marie od dětství milovala sport a i v Praze se věnovala závodně volejbalu a dalším sportům.

Tam se mluvilo, co kdo chtěl

Po polovině šedesátých let se začala atmosféra v zemi uvolňovat a Marie dostala v roce 1965 možnost vycestovat do Anglie. „Tam jsem byla v šoku, že v Hyde Parku se mluvilo, co kdo chtěl. Na to jsme my nebyli vůbec zvyklí,“ vypráví. Na vysoké škole v Praze studovala v době studentských oslav - Majálesu, na který v roce 1965 přijel i americký básník Allen Ginsberg. „Provolávala se hesla jako ,Život našim rudým bratřím, ale v jejich rezervaci,‘“ doplňuje Marie.

Ze studií vzpomíná hlavně na profesora Polišenského. „On už v šedesátých letech předvídal, že nás Sověti napadnou. My jsme mu nevěřili.“ Studentská léta v Praze si užívala a nadchly ji kulturní možnosti města, které byly zvlášť v šedesátých letech obrovské. „To byla doba rock´n´rollu a minisukní. Babička, když mě viděla v minisukni, tak se pokřižovala a začala se modlit,“ vypráví se smíchem Marie.

Budějovická StB asi neměla co dělat

V srpnu 1968 se Marie učila na zkoušku a odjela domů do Sokolova. Tam byla i 21. srpna, v den okupace země vojsky Varšavské smlouvy. „Tam už začaly jezdit tanky. Já jsem si myslela, že mají nějaké manévry. Odjela jsem do Prahy a tady jsem se dozvěděla, že to byly sovětské tanky,“ popisuje. V Praze zažila i střelbu na rozhlas, která si vyžádala oběti na životech. Ze situace byla pochopitelně v šoku, stejně jako naprostá většina obyvatel republiky. „Se sestrou jsme uvažovaly o emigraci, ale protože jsme byly u těch prarodičů, tak jsme se neodvažovaly od nich odejít v té době,“ vysvětluje Marie. Mnoho jejích spolužáků a profesorů po okupaci emigrovalo.

Mariin otec se tři roky po maminčině smrti znovu oženil a od té doby se zásadně změnily jeho vztahy s dcerami. „Když se můj otec podruhé oženil, tak jsme musely z domu,“ doplňuje. V roce 1969 otec s manželkou emigrovali do Západního Německa. „Budějovická StB [Státní bezpečnost] asi neměla co dělat, tam nebylo tolik disidentů. Tak jezdili za námi, za holkami, a snažili se zjistit něco o tátovi, ale my jsme nevěděly nic, my jsme samozřejmě nevěděly, že bude emigrovat,“ vysvětluje Marie.

Hrála jsem volejbal za muže

V roce 1970 dokončila Marie studia v Praze a dostala umístěnku na školu v Sušici. Na roky strávené na Šumavě vzpomíná ráda, protože zde byla velká hudební a divadelní tradice. Navíc se zde mohla věnovat sportu, hlavně lyžování a volejbalu. „Hrála jsem tam i volejbal za muže, protože neměli dost lidí,“ vzpomíná. Na škole v Sušici strávila tři roky a mezitím se vdala za Ivo Homera. V roce 1973 se Homerovým narodila dcera Klára.

Marie měla v plánu zůstat v jižních Čechách, ke kterým měla vztah z rodiny, ale nakonec se situace vyvinula tak, že dávalo smysl se přestěhovat do Prahy. „Můj manžel studoval v Praze strojařinu a staral se tady o starou paní a dostal takhle byt,“ vysvětluje. Po mateřské dovolené začala učit na oděvní průmyslovce v Holešovicích. „Byly tam módní přehlídky. Já jsem tehdy byla štíhlá, tak jsem si mohla koupit za levné peníze krásné šaty nebo kabáty,“ vzpomíná Marie.

Neměli jsme naději

V roce 1978 se manželům Homerovým narodil syn Pavel. V Praze bydlela rodina na Pohořelci, tedy v těsné blízkosti Pražského hradu. Mariiny děti chodily do školy na Malou Stranu. V oblasti, kde rodina bydlela, žilo i hodně alternativních umělců té doby, s těmi však Marie příliš do kontaktu nepřišla. Kromě práce a rodiny ještě ve volných chvílích doučovala, aby měli dost peněz. „Já jsem měla tolik práce, protože jsem neměla nikoho na hlídání, takže jsem nikam moc nechodila. My jsme byli generace, která si myslela, že v tomhle režimu dožije. Proto jsme se soustředili hlavně na svoje přátele. Neměli jsme naději,“ vzpomíná.

Kousek od jejich domu byla kasárna. „V kasárnách byli sovětští vojáci a říkalo se o nich, že prodávají zbraně místním občanům,“ doplňuje Marie. Na obyvatele Pohořelce se vztahovala i různá opatření v době důležitých státních návštěv. „Když měl přijet Leonid Brežněv, tak my jsme nesměli z domu, tam byli jenom vítači,“ vzpomíná.

Nevím, co je v Chartě, tak nemůžu podepsat

Během normalizace zemřel v Západním Německu Mariin otec. „To jsme mohly vyjet do toho Západního Německa, děti jsme musely nechat tady,“ vzpomíná Marie. Při cestě zpátky jim celníci prohledali kufry a našli boty zabalené v zakázaných Katolických novinách. „Za to jsem byla potrestaná, dostala jsem důtku ve škole a ještě mi nějak snížili plat,“ říká.

Na konci sedmdesátých let kolovala na škole, kde Marie učila, protestní petice k Chartě 77. „Já jsem řekla, že nevím, co je v té Chartě, tak to nemůžu podepsat,“ doplňuje. Na konci osmdesátých let s úžasem sledovala, jak se mění informace ze Sovětského svazu, který se náhle jevil jako demokratičtější než Československo. „Každá škola měla sovětské noviny a najednou se v době Gorbačova začalo všechno měnit,“ popisuje Marie.

Ukazovala jsem jim cestu, kudy mají jít přes Petřín

V létě a na podzim 1989 se na Pohořelci začalo objevovat čím dál víc uprchlíků z Východního Německa, kteří se přes Československo, kam mohli legálně cestovat, snažili dostat do Západního Německa. Na Malé Straně sídlilo západoněmecké velvyslanectví, kde se tisíce východních Němců snažily získat azyl. „Pamatuju si na stovky východoněmeckých občanů, co utíkali k německé ambasádě, a že jsem jim ukazovala cestu, kudy mají jít přes Petřín,“ vzpomíná Marie.

Pár měsíců poté se změna začala odehrávat i v Československu. Z takzvané sametové revoluce v listopadu 1989 byla Marie nadšená. „Bylo všude plno optimismu a nadějí a začali k nám jezdit i angličtí učitelé. Dostala jsem se i do zahraničí a navázala jsem docela prospěšné styky,“ vzpomíná. Brzy po revoluci přešla na Gymnázium Jana Keplera na Pohořelci, kde učila dalších deset let.

Každá doba má jinou psychologii

V devadesátých letech věnovala Marie hodně energie navázání kontaktů se zahraničím. Stala se součástí Asociace učitelů dějepisu a jezdila na konference, mimo jiné se podílela na projektech v Radě Evropy. „Začala jsem psát a překládat články do Učitelských novin na téma, jak přiblížit žákům historické události,“ popisuje. Dvakrát absolvovala studijní stáž v Americe a zasloužila se i o etablování programu Erasmus u nás.

Marie využila svojí znalosti angličtiny a začala poctivě objevovat zahraniční literaturu především o historii. Za komunismu se u nás například nevěnovala příliš pozornost holocaustu, a tak začala překládat literaturu a sama sepsala publikaci věnující se právě holocaustu, kde využívala i rozhovory s přeživšími.       

Další Mariinou vášní se stala práce průvodkyně po Praze. „Obor anglistika a historie jsou vhodné pro průvodcování,“ vysvětluje. Díky průvodcovství se nadchla pro historii měst a napsala knihu „Kapitoly z dějin evropského města“. „Každá doba je jiná a má jinou psychologii,“ doplňuje Marie. V roce 2001 odešla z Gymnázia Jana Keplera a učila na různých anglických školách v Praze. Mimo jiné učila i na škole pro bezpečnostní složky, což pro ni bylo asi nejtěžší. V roce 2023 učila Marie na střední škole a stále také prováděla turisty a studenty po Praze.