Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumil Homola (* 1929  †︎ 2023)

• narozen 23. března v Českých Budějovicích

• měl tři sourozence, dvě starší sestry a mladšího bratra

• po základní škole pracoval v továrně ve Velešíně, kde se učil strojním zámečníkem

• vystudoval strojní průmyslovku v Písku, maturoval v roce 1948

• otec Bohumil byl po komunistickém převratu odsouzen a tři roky vězněn v Kaplici

• V roce 1949 nastoupil jako konstruktér do podniku Tesla Hloubětín, kde zůstal až do důchodu v roce 1989

• v roce 1950 se oženil, o rok později se mu narodila dcera

• dálkově vystudoval strojní inženýrství, promoval v roce 1964

• zemřel 9. října 2023

Otec Bohumila Homoly byl v roce 1948 zatčen lidovou gardou za údajný převod mladých lidí k Američanům. Tři měsíce strávil ve vězení v Kaplici. Nic špatného neprovedl. Změnil se režim a na jeho místo v lihovaru se tlačil jeden komunistický funkcionář, který ho ho udal za smyšlené přečiny a otce ve vykonstruovaném procesu odsoudili. Tato událost byla stěžejní i pro mladého Bohumila. V roce 1949 byl kvůli otci předvolán na výslech do Bartolomějské ulice v Praze. Nic neřekl, nic nevěděl. Po dvou dnech ho pustili. Ale ten svíravý pocit z výslechové místnosti ze sebe už nikdy nedostal. Řekl si, že se v životě bude chovat slušně, ale nebude se nikdy pouštět do nějakých větších akcí. Bude se hlavně soustředit na práci a na rodinu, bude mlčícím proudem davu.

V zimě jedny boty, v létě bos

Bohumil Homola se narodil 23. března 1929 v obci Sv. Jan nad Malší jako třetí ze čtyř dětí. Měl starší sestry Miladu a Drahomilu a mladšího bratra Oldřicha. Jeho otec Bohumil Homola starší byl lihovarník. Maminka Božena, rozená Dziergasová, poprvé otěhotněla již v šestnácti letech a musela být zplnoletněna, aby se mohla vdát. Celý život byla v domácnosti. V roce 1928 získal otec do správy malý lihovar ve Svachově (Sv.Jan nad Malší). Tam se tedy rodina přestěhovala a tam se malý Bohumil narodil. Na předválečné dětství vzpomíná jen v tom nejlepším. „My jsme sice nic moc neměli, taky kvůli tomu, že otec radši trávil večery v hospodě s kamarády a domů moc peněz nenosil. Každý den jsme také museli chodit pět kilometrů do školy ve Velešíně. Nám to ale nevadilo. Byly jsme svobodné děti, které si užívaly krásné přírody a opravdového kamarádství. Pamatuju si taky, že jsme všichni měli jedny kalhoty, boty, dokud jsme z toho nevyrostli. A v létě jsme chodili bosi,” vypráví Bohumil Homola.

Bohumil Homola nikdy nechtěl mít problémy, a tak se snažil přizpůsobit každé situaci. Díky tomu, že byl nekonfliktní a pracovitý, dařilo se mu i v nelehkých dobách. Za druhé světové války byly jižní Čechy pod správou nacistického Německa. Bohumil Homola chtěl po základní škole studovat, ale otec řekl, že ho nebude živit. Nakonec nastoupil do továrny ve Velešíně, kde se vyráběly bojové součástky pro německou armádu. Tam zjistil, že je velmi technicky zručný. Chtěl tedy studovat, ale nevěděl kde a jak. Ředitel továrny, který si ho velmi oblíbil, mu doporučil, ať si podá přihlášku na nově otevřenou strojní průmyslovou školu v Písku. Prý tam půjde studovat i jeho syn, který tam má už zařízené ubytování, a tak by mohl bydlet s ním. Bohumil Homola se tajně přihlásil a v roce 1944 ho přijali. „Otec to prostě nějak musel přijmout. Když viděl, že to nebude muset platit, tak mu to nevadilo. V Písku pak na konci války byla základna americké armády a my jsme je s radostí vítali. Byl jsem mladý, celý život před sebou, a hlavně byl konec té hrozné války. To bylo krásné období,” vypráví pamětník.

Výslech? Už nikdy více

Studium strojní průmyslové školy Bohumila Homolu velmi bavilo a dosahoval výborných výsledků. Soustředil se na školu, poznával slečny, zkrátka by se to dalo označit za idylické období. Úspěšně odmaturoval v roce 1948. Ředitel školy mu doporučil, ať se jede podívat do Prahy do nového podniku Tesla Hloubětín, který se zaměřuje na vývoj a výrobu vysílací techniky. Bohumila Homolu přijali, v podniku pracoval do roku 1951, poté nastoupil do tehdy leteckého podniku Avia Letňany jako konstruktér a kontrolor leteckých motorů. Tam vydržel až do odchodu do důchodu v roce 1989.

V roce 1948 se k moci se dostali komunisté. Poměry v zemi se rapidně změnily k horšímu. Bohužel se to dotklo i rodiny Homolových. Otec Bohumil Homola starší stále vedl lihovar ve Svachově, ale na jeho místo se tlačil jistý komunistický funkcionář. „Otec byl horká krev. Když se naštval, tak bylo lepší někam zmizet. No a jednou byl zase v hospodě a dostal se do potyčky s tím komunistou. Dal mu myslím pár facek. No a ten se samozřejmě naštval a postěžoval si nahoře. Tak byl otec nesmyslně odveden lidovou gardou a na tři měsíce zavřen do vězení v Kaplici. Pracoval v místním kamenolomu. Vrátil se úplně zlomený a brzy na to po třetí mrtvici zemřel,” popisuje Bohumil Homola.

V roce 1949 mladého Bohumila předvolali k výslechu v Bartolomějské ulici v Praze, aby vysvětlil otcovo chování. Tady se teprve dozvěděl důvod zatčení otce – údajný převod mladých lidí k Američanům v Kaplici. „Co já jsem asi tak mohl vědět? Studoval jsem v Písku a otec se stejně nikdy nesvěřoval. Tak mě tam dusili asi dva dny a pak mě pustili, že teda můžu jít. Ale ať si dám moc dobrý pozor na to, co budu kde říkat a jak se budu v budoucnu chovat. Když jsem odcházel, tak jsem si přísahal, že už nikdy v životě nechci nic podobného zažít,” vzpomíná pamětník.

Tchyni si nebereš, naštěstí

V roce 1949 tedy nastoupil jako konstruktér do podniku Tesla Hloubětín. Brzy nato v práci potkal osudovou ženu, kterou si v roce 1950 vzal. Svatba se uskutečnila tak trochu natruc rodičům manželky, pro které Bohumil Homola prý nic neznamenal. To ho celý život motivovalo, aby něco v životě dokázal. Naopak vztah s manželkou Evou byl harmonický a plný lásky. V roce 1952 se jim narodila jediná dcera Eva. V té době už byl půl roku na vojně v Horšovském Týně v jihozápadních Čechách. Stýskalo se mu a přemýšlel, jak by se dostal blíž k Praze. „V té době jsme taky ještě bydleli u manželčiných rodičů, což nebylo vůbec příjemný. Tchyně mě nemohla vystát a já to měl dost podobně. Ale tchyni si nebereš, naštěstí. Nakonec mi pomohl jeden důstojník. Viděl, že jsem technicky zdatný, že mě zajímají letadla a tak. Měl mě prostě rád, tak mi zařídil převelení do Krhanic, kde byla škola pro důstojníky v záloze. Měl jsem to půl hodinky do Prahy, což bylo fajn,” vypráví Bohumil Homola.

Bohumil Homola nesnášel zelenou kousavou kopřivovou uniformu. Ještě víc nesnášel se v ní potit, to ho málem stálo život. V létě se chodilo i čtyřicet kilometrů denně a Bohumil Homola se nechtěl moc potit, tak vůbec nepil. Kvůli dehydrataci a vyčerpání organismu si uhnal ledvinovou koliku. Doktoři na vojně dlouho nemohli přijít na to, co mu je. Dokonce ho poslali zpátky do Horšovského Týna, kde měl vojenskou službu ukončit. Měl neustálé silné bolesti. Při cestě vlakem zkolaboval a jen díky přítomným cestujícím přežil. V Praze zavolali sanitku a jel rovnou do střešovické vojenské nemocnice. Tam naštěstí okamžitě odhalili, co mu přesně je. Po třech týdnech se mohl vrátit do Horšovského Týna a vojenskou službu dokončil. „Po vojně jsem chtěl hlavně vyřešit už konečně bydlení. Chtěli jsme být s manželkou a dcerou sami. Tak mi bylo nabídnuto, že když zůstanu ve vojenské službě, tak byt dostanu. Dostali jsme byt v Lužické ulici v Čakovicích, kde bydlím dodnes,” popisuje pamětník.

Konečně jsem byl alespoň trošku někdo

Bohumil do Komunistické strany Československa (KSČ) nikdy nevstoupil. Uvažoval o tom jen jednou. Od dětství bylo jeho snem stát se pilotem. Dostal podmínku, že pokud se o to chce pokusit, tak do KSČ vstoupit musí. V té době pilotem nestraník být nemohl. Tak se Bohumil Homola rozhodl, že mu to za to nestojí. Nikdy se nepovažoval za hrdinu a vždy stál tak trochu v tichosti stranou. Ale při vzpomínce na svého otce, jemuž komunisti zničili život, bylo rozhodnutí vlastně jednoduché. 

Nakonec mohl dálkově studovat vysokou školu. Přihlásil se na strojní inženýrství v Praze. Po prvním roce studia přestoupil na VUT v Brně, kde školu úspěšně dokončil, promoval s titulem inženýr v roce 1964. „Konečně jsem pro tchyni aspoň něco znamenal,” dodává s úsměvem pamětník.

V srpnu roku 1968 proběhla invaze vojsk Varšavské smlouvy a po uvolněnějších šedesátých letech režim znovu utáhl šrouby. Naštěstí měl Bohumil Homola svou práci a rodinu, které nadevše miloval. „Víte, manželka mi celý život říkala, ať se hlavně do ničeho nepletu. Ať si nedělám problémy. Tak jsem ji poslouchal. Samozřejmě si vzpomínám, když nám v srpnu 68‘ létaly ruský letadla nad hlavou. Byla to hrůza a bylo nám jasný, že to bude nadlouho. Ale prostě jsem řešil jen práci a rodinu a nějak jsme to přežili,” vypráví Bohumil Homola.

V roce 1989 skončil po čtyřiceti letech v Avii Letňany a odešel do důchodu. Po revoluci trávili s manželkou většinu času na chatě v Káraném. 

Bohumil Homola zemřel 9. října 2023.