Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Ladislav Homola (* 1927  †︎ 2020)

• narozen 26. ledna 1927 v Lavičkách na Vysočině

• v dubnu 1945 utekl z nasazení v továrně v Kuřimi a až do konce války se musel skrývat

• v době vysokoškolských pedagogických studií se stal členem studentské odbojové skupiny Skřel

• šířil letáky a texty s protikomunistickým zaměřením

• v listopadu 1949 byl odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody za úklady proti republice

• trest si odpykal v uranových dolech na Jáchymovsku - lágr Mariánská

• roku 1953 propuštěn

• až do odchodu do důchodu pracoval v dělnické profesi

• zemřel 21. září 2020

Při velkomeziříčské tragédii na konci druhé světové války zemřeli i mí dva spolužáci

„Nebyl jsem rád, že nebyli po sametové revoluci komunisté potrestáni, ale Václav Havel byl prostě demokrat a říkal, že to udělat nemůžeme. Vážil jsem si ho,“ říká dvaadevadesátiletý Ladislav Homola z Velkého Meziříčí. Za protistátní činnost po nástupu komunistické diktatury byl potrestán čtyřmi lety odnětí svobody v uranových dolech.

Ladislav Homola, narozený v roce 1927, vyrůstal spolu se čtyřmi dalšími sourozenci v Lavičkách na Vysočině. Rodiče vedli své děti zejména k práci a víře v Boha. Sami pak zajišťovali chod hospodářství o velikosti asi dvaceti hektarů. „Měli jsme i služku a pacholka.“ Druhá světová válka zastihla Ladislava na gymnáziu. Nacisté se po mnoha neúspěších rozhodli využít levnou pracovní sílu z obsazených území. Mnoho mladých středoškoláků tak bylo nuceně nasazeno. Ladislav se v rámci Technische Nothilfe dostal do továrny v Kuřimi. Když se v roce 1945 blížila fronta, rozhodl se s kamarády z nucených prací utéct. „Bylo to 14. dubna, měli jsme staré německé uniformy a vypadali jsme jako vojáci. Těch bylo na nádraží v Brně hrozně moc a díky tomu jsme hladce prošli kolem německých hlídek. Neměli jsme u sebe žádné doklady ani peníze. Nakonec jsem se ale zdárně dostal až domů,“ říká pamětník. V rodných Lavičkách se musel Ladislav až do konce války ukrývat. V době osvobozování zasáhla nedaleké Velké Meziříčí tragédie. Lidé už se radovali z konce války a bylo dovoleno vyvěšovat prapory, když tamní radnici obsadila německá jednotka. Mezi desítkami těch, kteří Němci postříleli, byli i dva pamětníkovi spolužáci. Velké Meziříčí si připomíná oběti této tragédie na několika místech.  

Dostal jsem čtyři roky natvrdo za úklady proti republice

Ladislav zamířil po válce do Brna na učitelský ústav. „Existencialismus nás tam učil filozof Jan Patočka, kterého komunisté posléze umučili. A také jsme tam měli dvě ruské profesorky, které před bolševismem utekly do Československa.“ S nástupem komunistů k moci po únoru 1948 se mezi studenty začala organizovat protikomunistická odbojová skupina Skřel. „Mě oslovil kolega Jarda Trněný. Souhlasil jsem, že budu roznášet protikomunistické letáky,“ vypráví Ladislav Homola.

Texty připravoval Jan Vomela, který v nich mimo jiné využil i informace získané ze zahraničí díky kontaktům básníka Zdeňka Rotrekla s novinářem a spisovatelem Pavlem Tigridem. Ladislav čekal na příchod balíku s letáky a byl připraven je roznést. „Nic mi ale nepřišlo, zato mě ovšem zatkli.“ Odvedli ho přímo z výuky na fakultě. Později se dozvěděl, že mu balík s letáky nepřišel proto, že kolega, který je kopíroval, měl problémy s cyklostylem. „Nejprve mě vyslýchali na Poříčí na StB a pak mě převezli na brněnský Cejl, kde jsem čekal na soud.“ Ladislava odsoudili na Mezinárodní den studentstva 17. listopadu 1949 ke čtyřem letům odnětí svobody za úklady proti republice.

Zastřelené zběhy nám ukazovali pro výstrahu

Trest si odpykával v lágru Mariánská v Jáchymově. „Bachaři měli všichni asi nějakou úchylku. Bylo nás na ubikaci pětadvacet a oni se vyžívali v tom, že dělali tzv. filcunky. Kontrolovali, kdo tam co má. Jednou jsem musel na jednu noc do korekce za to, že u mě našli katolický časopis.“ Ladislav pracoval v dolech jako zedník. Pracovní doba byla od pondělí do soboty na dvě směny. Neděle byla sice volná, ale bachaři odsouzené ani tak nenechávali v klidu. „Zažili jsme tam také pokusy o útěk. Zběhy chytili a bez pardonu všechny postříleli. Mrtvé nám ukazovali pro výstrahu. Museli jsme se na ně dívat a oni na nás řvali, že takhle dopadne každý, kdo se pokusí o útěk.“    

Měl jsem pořád pocit, že mě někdo sleduje

Ladislava z výkonu trestu propustili v roce 1953. Dalších deset let ho pravidelně kontrolovala StB. „Zjišťovali si, zda se chovám slušně a jakou mám morálku. V dokumentech jsem měl napsané, že pracovní výkon mám na sto dva procent, ale že jinak jsem nepřevychovatelný pro socialistické zřízení.“ Po propuštění měl také stále pocit, že ho někdo sleduje, začít žít normálním životem nebylo jednoduché. Chtěl dokončit studia na Učitelském ústavu v Brně. 

„Řekli mi ale, že to nejde, že jsem měl studium přerušené tři roky, a že musím tedy vše studovat znovu, dálkově.“ Pamětník se proto přihlásil na dálkové studium, ale u pohovoru mu sdělili, že když chodí do kostela, nemůže být nikdy učitelem. „Zeptal jsem se, jak to, že přece máme náboženskou svobodu. Ale bylo mi řečeno, že bude lepší, když půjdu dělat někam, kde to nebude tak problematické.“

Až do důchodu Ladislav působil v dělnické profesi. V roce 1956 se oženil. Do manželství se postupně narodili tři synové. Po úmrtí první ženy si pamětník vzal svou lásku z mládí, se kterou se musel kdysi bolestně rozloučit. Spolu s druhou ženou měl pak ještě čtvrtého syna.

Komunistický režim člověka pořád hlídal

„Za sametovou revoluci v listopadu 1989 jsem byl rád. Totalita byla hrozná ve všem. Režim člověka pořád dirigoval, nemohl uplatnit svobodnou vůli.“ Změnu roku 1989 prožil Ladislav už jako důchodce. Po roce 1989 také získal, stejně jako další vysokoškolští studenti, kterým režim zabránil v řádném ukončení studia, dodatečně čestný vysokoškolský titul. „Budoucí generace by si měly hlavně vážit toho, co musely pro svobodu vytrpět generace dřívější.“

Ladislav Homola v době natáčení v roce 2019 žil ve Velkém Meziříčí. Těšil se z rodiny a k jeho koníčkům patřilo včelaření. Za dobu věznění v padesátých letech se dočkal finančního odškodnění. Ocenění účastníka třetího odboje však nezískal. Důvodem je to, že nakonec shodou okolností neroznesl ani jeden protikomunistický leták.