Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vít-Bohumil Homolka (* 1956)

• narozen 12. dubna 1956 ve Žďáru nad Sázavou

• dědeček Bohumil Mareš legionářem v první a odbojářem ve druhé světové válce

• od 70. let se aktivně zapojoval do undergroundového dění ve Žďáru

• zakladatel kapely Atomová mihule, autor samizdatů

• roku 1978 podepsal prohlášení Charty 77, následovaly výslechy a perzekuce

• v roce 1989 podepsal petici Několik vět

• během sametové revoluce se aktivně zapojil do společensko-politického dění ve Žďáru

• autor řady knih a výstav věnovaných undergroundu a samizdatové tvorbě

• laureát vyznamenání za třetí odboj (2016)

Formoval nás rock and roll a rok 1968

Vít Bohumil Homolka se narodil 12. dubna 1956 a celý život prožil ve Žďáru nad Sázavou. „Mou generaci formovaly významně dvě události, rock and roll a rok 1968.“ Po základní škole nastoupil do učení na číšníka u Restaurací a jídelen. Poté začal studovat hotelovou školu v Mariánských Lázních a ekonomickou školu v Brně, ani jednu však nakonec nedostudoval. „Nechali mě udělat část maturit, ale pak mě odvedli na vojnu.“

Vít od mládí psal básně a maloval. „Ve Žďáře byla spousta lidí, kteří psali básně, povídky nebo malovali – a já jsem tomu chtěl dát nějakou košilku.“ V březnu 1978 tedy založil kulturní spolek, který se jmenoval Atomová Mihule. V rámci spolku fungovala i kapela, která časem nesla název spolku, protože ten se po odjezdu části mladých lidí ze Žďáru za studiem rozpadl. „Měli jsme rádi rockovou hudbu a tehdy byla známá kapela Atomic roster, jako atomový kohout, a my jsme to chtěli po česku.“

Utíkali jsme před estébákama a podepsal jsem až na okraji Brna

Pro spolek Vít psal básně pod pseudonymem Jan Nepomuk Antonín Morava. Vydávali bulletin Počiny. „My jsme se tehdy seznámili se Zprávou o třetím hudebním obrození od Ivana Martina Jirouse, kterou napsal už v roce 1975, ale sem to došlo později. V ten moment nám to došlo, že proč dělat něco pro establishment, když to neocení, a že budeme dělat pro sebe.“

Vít a ostatní žďárští umělci se postupně napojili na underground především z Brna. „My jsme nechtěli bourat něco, jen jsme si chtěli dělat to svoje.“ V říjnu 1978 odjel Vít do Brna, aby tam podepsal prohlášení Charty 77. „Měl jsem to domluvený s Jaroslavem Šabatou, že u něj podepíšu Chartu. Jeho sledovali, a tak jsme utíkali a podepsal jsem to někde na okraji Brna.“

Přemýšlel jsem si o svých věcech

Ihned po podpisu Charty čekaly Víta velmi časté výslechy. „Tam bylo důležitý, že když člověku říkali, že to nesmí nikde vykládat, tak jít hned někam do restaurace a tam to všechno říct a oni si pak řekli, že s tímhle člověkem to nemá cenu.“ Některé výslechy trvaly i několik hodin. „Vytvořil jsem si takovej svůj styl, že když už mě to otravovalo, tak jsem je ignoroval a přemýšlel jsem si o svých věcech a ono je to taky za chvíli přestalo bavit.“

Jako na nejdrsnější perzekuci vzpomíná Vít na takzvanou akci Milovy, v jejímž rámci byl odvezen estébáky z Vysočiny až do Ostravy. „Na těch Milovech to bylo hodně drastický, to mě vezli do Ostravy a já jsem ani nevěděl proč.“ V ten moment se mu vyplatil zvyk, že nosil v botě schované peníze. „Tam se mi to zrovna hodilo, dostal jsem se díky tomu domů.“

Koncerty jsme někdy ani nenašli, jak byly utajený

Vítovi ještě přitížilo, když jeho bratr v roce 1982 emigroval do Austrálie. „Můj bratr měl soud za nedovolené opuštění republiky a teď chtěli, abychom tam s tátou vypovídali.“ Bratr byl v nepřítomnosti odsouzen k 18 měsícům vězení. „Tak to už byli ti moji policajti úplně bez sebe.“ Vít je vděčný za to, že měl v rodině podporu ve své činnosti. „Moje matka byla díky svému otci celkem zocelená. Otec to nesl hůř, ale když to položili tak, že by se mě měli zřeknout, tak to v žádném případě.“

Vít a ostatní žďárští umělci se zapojili do samizdatové tvorby. Přispívali například do legendárního Vokna nebo časopisů Kaluže na stropě a Smykláč. „Jezdili jsme na tajný koncerty. Někdy jsme je ani nenašli, jak byly utajený.“ Na jaře 1989 podepsal Vít prohlášení Několik vět. Ještě před revolucí se povedlo, že v Okarci vystoupila po mnoha letech veřejně kapela Atomová Mihule.

Jeden chtěl komunisty věšet, druhej všem odpustit

Vít se zapojil i do událostí sametové revoluce ve Žďáře nad Sázavou. Nejprve měli o událostech v Praze jen velmi kusé informace. „Pak začali jezdit hlavně brněnský studenti a vozili různý materiály ze Špalíčku.“ Vít spolu s ostatními zajistili, že se v místní hospodě Labuť pouštělo video se zásahem na Národní třídě. „Z oken Labutě jsme potom ozvučili náměstí, kde se začali scházet lidi. Pronášely se tam revoluční projevy. Jeden chtěl všechny komunisty věšet, druhej zas všem odpouštět.“

Vít Bohumil Homolka sepsal prohlášení Slovo k dnešku, které během dramatických listopadových dnů podepisovali občané Žďáru. Po revoluci založil další kulturní organizaci pod názvem Kruh nezávislé kultury. Jedno volební období působil v městském zastupitelstvu a další jako radní. Pět let také vedl městskou kroniku.

Uzavřel jsem rodinnou tradici

V roce 2016 obdržel Vít Bohumil Homolka ocenění za třetí odboj. „Obdržel jsem odznak od ministra národní obrany – odznak pamětníka třetího odboje. A tím jsem uzavřel rodinnou tradici, když můj děda měl první a druhý odboj.“ Jeho dědeček, po kterém si vzal Vít druhé jméno Bohumil, bojoval za první světové války v legiích a za druhé světové války v domácím odboji.

Po revoluci se Vít věnoval velkému množství kulturních akcí. Mimo jiné také spolupracoval s Akademií věd České republiky na heslech k československému samizdatu. Se svou dcerou vydal komiks o dědečkovi pod názvem Bohumil Mareš, legionář roty Nazdar. Ve Žďáře pořádal a pořádá celou řadu výstav. Jeho díla vydává především nakladatelství Moldánky. Vítovo životní motto je následující: „Pravda, láska a rock and roll zvítězí nad lží a nenávistí.“