Růžena Homolková

„Naproti byla řada bohatých lidí a těch Židů. A na jedný straně Schnirchovy ulice, tam byli samí Češi, takže my jsme se dívali z okna, když je vyhnali. A lidi z našeho domu, to byli zase Holbenovi, tři holky. Jiřinka, po tý jsem dala jméno svý dceři. Moje dcera je Jiřina. Vlasta, tohle je Vlasta. Tak moje dcera je křtěná Jiřinka Vlasta.“

„Ta nejstarší sestra zůstala v protektorátu. Ta mladší... To už oni tenkrát používali, i z těch základních škol, že museli chodit do zemědělství na takový práce, protože nemohli ty malý děti, teda jako ještě v pubertě, nějak posílat někam. To právě všechno začalo ten 21. a 22. ročník a postupně. 24. ročník, to bylo masový nasazení, protože nám bylo právě těch devatenáct let, takže dokud my jsme se někde učili nebo někde chodili do škol, třeba do obchodní školy nebo nějaký jiný odvětví, tak teprve si dovolili nás támhle zavolat.“