Anna Honová

„Já jsem korekci nezažila. U žen nevím, že byla korekce. Ale pamatuju si na strážmistra Františka Dvořáka ze skupiny z Hodonína, který byl popravený. My jako chodbařky jsme chodily věšet prádlo. Na chodbách byly takové ochozy a v nich sítě. Sítě tam byly z toho důvodu, aby nikdo nespáchal sebevraždu. V těch sítích se sušilo prádlo, které se pralo v prádelně. Čili my jako chodbařky jsme tam nosily sušit prádlo a pak suché jsme braly. To znamená, než jsme se dostaly do toho patra, už jsme viděly, kde jsou samotky, ten je tam, to nebo to. Jednou měla Lola Horníčková službu a my jsme žgráňaly: ‚Paní velitelko, jak vypadá ta korekce?‘ Ona byla dost tolerantní, otevřela celu a já jsem tam viděla tu korekci. Tam byla sklápěcí lůžka, okýnko tmavé až navrchu. A já jsem toho Dvořáka viděla, on musel chodit, protože tam nebylo kde si sednout. Svítilo ostré světlo, on měl takové černé oči, tak smutně se díval, a my mu nemohly nijak pomoct. Už jsme tušily, že bude popravený… Toto mě tak pronásledovalo kolik roků. Já jsem ty oči pořád ve snu viděla. Toto byl nejhroznější dojem, který jsem tam zažila… Jinak ženy korekci neměly, to ne. Nějaká ta facka byla. Vím, že Jarka Obrtlíková přišla zděšená, že ji bili na šlapky. Oni hrozně bili na šlapky, a to strašně bolelo.“

„To se dělo v Uherském Hradišti v roce 1950, ve vězeňské kapli. Tam byly zpovědnice ještě z éry, když tady byli Němci. Tady byl totiž silný partyzánský odboj a v Uherském Hradišti bylo popraveno moc těch nacistů, kteří měli samozřejmě možnost chodit do kostela. A oni [estébáci] se převlékali podle našeho liturgického kalendáře. Velikonoční doba má jiné roucho, vánoční doba má jiné roucho, ale to oni neznali, takže některé ženy, které nebyly ještě vyšetřené nebo rozdělané, tam šly, aby se od nich estébáci ještě něco dozvěděli. Byly tam několikrát, a až to poznaly, tak to rozhlásily, a estébáci už neměli úspěch, už se tam nechodilo. To bylo v padesátém roce, začátek roku 1950. Na Vánoce jsme dostávaly slanečky, protože po tom se chtělo hodně pít, a my jsme vody měly málo. Voda byla ve džbáně na umývání i na pití, muselo se s ní strašně šetřit. Pod sprchy nám dovolili jít až za několik měsíců, jinak jsme vůbec nechodily, s vodou se muselo šetřit, tak jsme se střídaly. Později byl i kus sekané. No a jinak my jsme si samy zpívaly na celách, jenže bachaři to neměli rádi, tak nám kopali do dveří. Nesměly jsme nějak moc, ale zpívaly jsme si. Tenkrát bylo milostivé léto, tak jsme se modlily to milostivé léto. Ale i v Brně, všude bachaři kopali do dveří. A Velikonoce, my jsme neměly noviny, my jsme ani nevěděly, jaký je čas.“

„Přijala jsem nabídku podnikatele pana Bruštíka, který měl v Brodě velkou potravinářskou firmu Raciola. Stavěl se tam velký podnik z dotace ministerstva výživy ve dvouletém plánu, takže tam jsem přijala místo účetní. Byla tam i sběrna léčivých bylin, která byla podstatným přísunem deviz pro tento stát. Tam byly moderní mlýny, sušily se tam byliny, řezaly a dodávaly se do několika západních států. Dodávaly se do Belgie do Bruselu, do Sankt Gallenu do Švýcarska, do New Yorku, do Johannesburgu. V kanceláři byli dva zahraniční korespondenti, kteří znali francouzsky, anglicky, německy a kteří to překládali. V každém státě byl nějaký reprezentant, který potom získával zákazníky pro odběr léčivých bylin. To se za pana Bruštíka dělalo, to se tam pytlovalo. Všecko to bylo proti režimu tak naladěné. My jsme mysleli, že se to převrátí, že to nemůže dlouho trvat, takže se tam vkládaly i letáky, takové informace, jak to tady vypadá s tou demokracií. Vím, že předseda závodního výboru dostal u soudu trest za to, že jeden ten leták našli. Jinak se to nenašlo, ale už bylo podezření, že se tam dávají nějaké zprávy. O tom já jsem věděla, ale nezúčastnila jsem se toho. V březnu 1948 bylo znárodnění a na začátku února 1950 přišla StB a zatkla pana Bruštíka.“

„Já sama jsem nezkusila nějakého bití asi z toho důvodu, že při dalším výslechu, při kterém zase začali s tím Chorvatem a že mě tady zřežou, jsem se ohradila proti Holubovi, který byl po Grebeníčkovi nejhorší vyšetřovatel, a říká mně: ‚Jak vám tu jednu střelím, tak se ani nezmožete!‘ A já jsem mu řekla: ‚Poslouchejte, vy jste muž, já jsem žena. To by bylo hrdinství, muž ženu. Vy jste zřejmě z dělnické rodiny, já taky. A nakonec, toto dělalo gestapo, pokud vím. Ale vy jste úředník nebo příslušník československé bezpečnosti, ta to přece nedělá jak gestapo.‘ On byl tak zaražený, že už mně nedal vůbec žádnou facku. Protože ti lidi se báli. Já jsem se nebála, ještě jsem nebyla tak obeznámena, jaké hrubosti oni dělají. Tak zase na mě zkoušeli, protože proti mně pořád nic neměli, nějaké jiné způsoby. Bylo po uzávěrce, uzávěrka byla ve čtyři nebo v pět hodin, bachařka otevřela celu, já jsem se jmenovala Krmenčíková, a ona říká: ‚Krmenčíková, špatně jste utřela prach. Marš, je tam hadra, utřete prach na strážnici.‘ Já si říkám: ‚Co já jsem utřela špatně prach…‘ My jsme vždycky hledaly, jestli tam není kousek novin nebo něčeho, co bychom se dozvěděly. Protože noviny, tužka, to tam nesmělo být. Říkám si: ‚Vyloučená věc, to je zase nějaký chyták.‘ Taky že ano. Přišel tam takový mladý muž a říká: ‚Ty, víš co, my tady máme ilegální hnutí, dostáváme vězně ven. Ty jsi taková šikovná, tebe dostaneme ven do zahraničí, neboj se.‘ A já mu na to říkám: ‚Prosím tě, jdi do háje, já tě tady nebudu ani poslouchat, já tu nemám co dělat.‘ A vyletěla jsem z té strážnice na chodbu, kde jsem viděla, jak z foyeru vystrčil hlavu, Čankajšek se mu říkalo. To byla služba StB nahoře na estébáckém oddělení, kde byly nejtěžší případy. No tak jsem věděla jasně, že to je zase další chyták.“