Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Radkin Honzák CSc. (* 1939)

• narozen 30. března 1939 v Praze

• 14. února 1945 byl svědkem bombardování Prahy

• vystudoval medicínu a stal se psychiatrem

• roku 1968 spoluzakládal KAN

• během normalizace byl vyslýchán StB

V odraze okna viděl, jak padá barák

Radkin Honzák se narodil 30. března 1939 v Praze. „Nehnul jsem se z Prahy, a přesto žiji v šestém státním útvaru. Narodil jsem se v Protektorátu Čechy a Morava.“ Dětství prožíval Radkin se svými rodiči a sourozenci za druhé světové války. Oba jeho rodiče působili v domácím odboji. Jejich úkolem bylo pašovat penicilin, který se v Praze vyráběl, do terezínského ghetta. „Máma potom dostala metál za odboj. Táta to nechtěl, protože říkal, že dělal jenom to, co dělají slušní lidi.“

Honzákovi bydleli na Smíchově, takže ke konci války museli často utíkat do sklepa, když sirény ohlašovaly nálet spojeneckých letadel na město. „Když už byl konec války a houkali nálet, tak už nikdo nechodil do krytu. Akorát se otevřela okna, protože hlídky na to dávaly pozor. To by bylo děsných škod při tlakové vlně.“

Radkin Honzák si vzpomíná i na největší nálet 14. února 1945. „Tak jsme tak toho 14. února, to byl krásný zimní den, takový slunečný, jasný, seděli u oběda, měli jsme palačinky.“ Náhle se rozezněla siréna. Honzákovi už byli na ohlašování náletů zvyklí a nepřikládali tomu velkou váhu. „V tom odrazu v okně táta najednou uviděl, jak padá ten barák tam, kde dneska stojí Tančící dům, takže popadl sestřičku a pelášil s ní do sklepa. My jsme s mámou ty palačinky dojedli.“

Táta byl nesmírný frajer

Jejich dům na Smíchově vlastnila německá majitelka, která tam na konci války ubytovala svoje krajany, a Honzákovi se na nějakou dobu přestěhovali k dědečkovi do obce Čím nedaleko budoucí Slapské přehrady. „Táta si mezitím pronajal lékárnu v Dobříši. Náš táta byl nesmírný frajer jako mužský vzor.“

Osvobození v květnu 1945 prožívali Honzákovi u dědečka v Čími. „Táta vystrčil spojenecké prapory z oken a tam právě ustupovala ta divize SS ze Štěchovic. Sice pospíchali, aby se dostali včas k Američanům, ale nezaváhali, zastavili se a frkli nám do oken dva panzerfausty.“ V ten moment naštěstí nebyl nikdo v bytě, ale celý byt byl naprosto zdemolovaný. „Zbyl jenom koberec a z toho my jsme ještě dva roky vytřepávali takové drobné skleněné pilinky.“

Honzákovi byli příbuzní s tajemníkem prezidenta Edvarda Beneše Prokopem Drtinou. Byl to bratranec Radkinova dědečka. „My jsme ho znali spíš zdálky, protože se vrátili z Londýna a pak byl plně v politice.“ Za komunistického režimu byl Drtina dvanáct let vězněn a ve vězení se potkal i s budoucím prezidentem Gustávem Husákem, o kterém později rodině vypravoval. Honzákovi se během jeho věznění vídali s Drtinovou manželkou Lídou. „Říkali jsme o ní, že chodí rodinami středou, což byl takový starodávný zvyk, že sirotci se střídali u sousedů a přemisťovali se ve středu. Teta Lída v té své sociální situaci obcházela rodiny.“ Prokop Drtina během normalizace podepsal Chartu 77 a čelil výslechům na StB. Zemřel v roce 1980.

O čem Komenský snil, Nejedlý uskutečnil

Po konci války se Honzákovi přestěhovali do Prahy a začali bydlet v novém bytě na Letenské pláni. Radkinův otec byl lékárníkem a po válce působil nějakou dobu jako armádní zdravotník. Pamětník nastoupil do první třídy do francouzské obecné školy v Dejvicích v Bílé ulici. „Prošel jsem celou řadou školských reforem, z nichž jedna byla pitomější než druhá.“

Ve třetí třídě uměl Radkin Honzák už poměrně dobře francouzsky. V té době však převzali moc v zemi komunisté, tehdejší ministr školství Zdeněk Nejedlý provedl velkou reformu školství a vzniklo tzv. jednotné školství. Z francouzské školy musel tedy pamětník přejít na Letnou do školy, kde bylo čtyřicet šest dětí v jedné  třídě. „Nad tou školou byl takový obrovský transparent: ,O čem Komenský snil, Nejedlý uskutečnil.‘“

Na nové základní škole byly děti motivovány ke vstupu do pionýrské organizace. „Byl jsem trucovitý a do toho Pionýra jsem nešel, tak mě na první přijímačky nevzali na jedenáctiletku.“ Gymnázia byla na začátku komunistického režimu také zrušena a místo toho byly zavedeny tzv. jedenáctiletky, kde studium trvalo tři roky. Kvůli odmítnutí vstupu do Pionýra pamětníka přijali na jedenáctiletku až o rok později.

Jinak bych se tam absolutně nemohl dostat

Radkinův otec byl už od války členem komunistické strany, ale v roce 1953 se rozhodl z ní vystoupit. Kvůli tomu si musel hledat jiné povolání. Pamětník naštěstí i přesto mohl v roce 1956 odmaturovat. V tu dobu proběhl XX. sjezd Komunistické strany SSSR, kde Chruščov zpochybnil kult osobnosti J. V. Stalina. „Nastalo takové uvolnění, protože se čekalo, kdo se v Sovětském svazu dostane k lizu. Zrušili kádrový strop na přijímačky na vysokou školu, kam bych se já jinak absolutně nemohl dostat.“

V roce 1956 se tedy povedlo Radkinu Honzákovi dostat na lékařskou fakultu. V tom roce se tam dostalo mnoho dalších lidí se špatným kádrovým posudkem, i když některé za pár let vyhodili, protože se režim opět zpřísňoval. Na vysoké škole se pamětník rozhodl pracovat jako psychiatr a už od čtvrtého ročníku v oboru působil. „Už v šestém ročníku mě vzali do party, která léčila s pomocí LSD. My jsme si opravdu mysleli, že to urychluje léčbu, ale není to pravda.“

Byly tři způsoby, jak se z toho dostat

Po absolvování medicíny dostal Radkin umístěnku do psychiatrické léčebny v Kosmonosech. Jeho přítelkyně Eva dostudovala přírodovědeckou fakultu o rok dříve než on. „Tehdejší ministr školství Kahuda nařídil, že všichni absolventi musí nastoupit jako kantoři na měšťanky.“ Pamětníkova přítelkyně dostala tehdy umístěnku do školy do Perninku, což je městečko za Karlovými Vary. „Z těch umístěnek se člověk dostal třemi způsoby – úmrtím, přes konkurz nebo těhotenstvím. Takže jsme se vzali a otěhotněli.“

V roce 1961 se Radkin Honzák oženil a s manželkou se přestěhoval do Dejvic, odkud dojížděl do práce do Kosmonos. Po čtyřech letech se mu však podařilo vyhrát konkurz na pozici konsiliárního psychiatra v Ústavu pro výzkum výživy v pražské Krči. Zde působil jako psychiatr se zaměřením na psychosomatiku.

Kvůli Dvěma tisícům slov přijelo šest tisíc tanků

Na jaře 1968 vrcholilo postupné uvolňování komunistického režimu. Kromě kulturních a společenských změn se začínaly rýsovat i první pokusy o nějakou politickou opozici vůči již dvacet let vládnoucí komunistické straně. Nejvýraznějším nezávislým politickým projevem se tehdy stalo ustanovení Klubu angažovaných nestraníků (KAN). Radkin Honzák zakládal jednu z buněk KAN v krčské nemocnici. „Když jsme měli ty sedánky, tak tam přišel třeba Mlynář a říkal: ,Neblbněte, v Moskvě jsou z vás víc zděšený než z toho Dubčeka.‘“ KAN byl po invazi v srpnu 1968 okamžitě zakázán.

„Pak zjistili, že ústavy byly sídlem kontrarevoluce, protože na jednom z nich se zrodilo těch památných Dva tisíce slov, kvůli kterým přijelo těch šest tisíc tanků.“ Kvůli těmto aktivitám byla změněna struktura ústavů a vše spadlo pod hlavičku IKEM. Pamětník začal pracovat s lidmi, kterým selhávaly ledviny, a podílel se na transplantaci ledvin, a později dokonce na první transplantaci srdce.

Sami z nás sestavili protistátní skupinu

„V Krči ještě dlouho působil František Kriegel; primář Kriegel byl jediný, který nepodepsal Moskevské protokoly.“ Asi kvůli jeho přítomnosti v IKEM se na institut zaměřila StB. „Oni se usnesli, že my v té Krči chceme udělat spiknutí, a sestavili protistátní skupinu, ve které já jsem taky fungoval. Já jsem půlku lidí z té skupiny vůbec neznal.“

Radkina v tu dobu pozvali na technickou kontrolu jeho auta. „Oni mi sebrali řidičák s tím, že je poškozený. Auto vůbec neprohlíželi. Asi za čtyři dny mi volal nějaký chlapec, že mi ten řidičák dají v Bartolomějské.“ Následovaly výslechy na vyšetřovně StB v Bartolomějské ulici. Radkin na to zpětně vzpomíná s pobavením, i když přiznává, že měl velký strach. „Táhlo se to týden co týden. Potom už se ty schůzky odehrávaly v kavárně Slavia, kam oni si ty chudáky tahali.“

Pamětník musel chodit na výslechy pravidelně a během nich mu vyhrožovali například tím, že jeho dceru nepustí ke studiu na gymnázium, pokud s nimi nebude spolupracovat. „Skončilo to nějak před Vánocemi, kdy ten fízl, který si říkal Svoboda, přišel a říkal: ,Vy prý věříte v Boha?‘ A já říkám: ,No pochopitelně.‘ A on říká: ,Jak je to možný?‘“ Radkin vzpomíná, že následovala debata, během které nemohl příslušník StB pochopit, jak může někdo vědeckého zaměření věřit v Boha. „Oni měli takovou instrukci, že ti lidi, co jsou věřící, jsou hůře zlomitelní než ti, co nejsou.“ Po tomto rozhovoru už pamětníka StB nekontaktovala.

To byl oslňující moment

Ještě v roce 1969, než začalo v Československu naplno normalizační období, mohl Radkin Honzák vyjet na kongres do Hannoveru. Následujících deset let mu již úřady nepovolily žádnou cestu do zahraničí. Až v roce 1979 se mu s manželkou povedlo získat výjezdní doložku a do ciziny odjet. „Dostal jsem se do Francie, po čemž jsem toužil odmalička.“

Přes známé se jim podařilo půjčit si v Paříži na dva týdny garsonku. „Vystoupili jsme z toho metra na Champs-Élysées, jak je tam tříproudá silnice. A moje úzkostlivá žena z toho pocitu svobody šla tou ulicí přímo v jízdní dráze. To byl oslňující moment, když z toho zadrátovaného koncentráku poznáte dech té svobody.“

S dětmi jsme se váleli v penězích

V osmdesátých letech se Radkinu Honzákovi podařilo odjet do Ameriky za sestrou, která tam žila v emigraci. Bylo to v období po smrti generálního tajemníka Sovětského svazu Brežněva, kdy se zase trochu uvolnily poměry, než se vlády ujme někdo nový.

Radkin vzpomíná, jak se cestou chtěl stavit v západní Evropě na návštěvě u různých přátel, a tak vyřizoval na velvyslanectvích v Praze povolení. Během toho se mu začalo chtít na záchod, ale nemohl najít na Malé Straně žádné místo. Procházel okolo redakce časopisu Novinky v medicíně a říkal si, že tam určitě bude možné si odskočit. U vchodu ho však zastavila vrátná, která mu dala lísteček k potvrzení u návštěvy, za kterou jde.

Pamětníkovi tedy nezbývalo nic jiného než najít šéfredaktorku, aby mu lísteček potvrdila. Během toho se dali do řeči a domluvili se, že Radkin pro redakci napíše knížku o psychiatrických pacientech. Takto začala jeho spisovatelská kariéra. Redakci se líbilo, jak Radkin Honzák píše, a tak další kniha už byla populárně-naučná a jmenovala se I v nemoci si buď přítelem. Pamětník za ni tehdy dostal honorář šest tisíc korun, což byla na tehdejší poměry slušná částka. „Nechal jsem si to vyplatit v padesátikorunách, to jsme doma rozházeli po koberci a s dětmi jsme se váleli v penězích.“

Mojžíš věděl, proč tahal svůj lid čtyřicet let po poušti

V současnosti napsal Radkin Honzák již více než deset knih a pravidelně přispívá do různých časopisů a novin. Celkem třináct let dělal šéfredaktora časopisu Praktický lékař. Jeho nejúspěšnější kniha pojednává o vyhoření. Se svým bratrem Františkem napsal knihu nazvanou Čas psychopatů, která je také velmi oblíbená. Nyní se chystá napsat knihu o emocích. „Chci to napsat, aby to bylo pro studenty medicíny i pro normální lidi. To je těžké, aby to nebylo moc odborné, ale zase aby to nebylo jako nedělní příloha.“

Sametovou revoluci roku 1989 vnímal pamětník samozřejmě pozitivně. Brzy dostal prostor napsat k situaci něco do původně samizdatových, po čase plně obnovených Lidových novin. „Já jsem tam tehdy napsal, že Mojžíš dobře věděl, proč tahal svůj lid čtyřicet let po poušti, aby vymřeli ti pamětníci, kteří říkali, že faraon byl sice svině, ale každý večer jim dal fazole, takže nás čeká ještě čtyřicet let.“

Dvě třetiny lidí svobodu absolutně neunesou

Kromě práce v IKEM působil Radkin Honzák i na mnoha dalších místech. Po sametové revoluci v roce 1989 dostal práci jako ředitel oddělení lékařské psychologie, psychoterapie a psychosomatiky na lékařské fakultě, kde také vyučoval studenty. Na fakultě působil deset let, než odešel do důchodu. I v penzi pracoval dalších deset let v Ústavu postgraduálního vzdělávání. Do roku 2019 působil na malý úvazek v bohnické léčebně. V současnosti stále provozuje ambulanci v Nuslích a jeden den v týdnu pracuje v IKEM.

I dnes se vyjadřuje k aktuálnímu dění, a to negativně vzhledem k vládě Andreje Babiše. Promlouval i na demonstracích organizovaných spolkem Milion chvilek. „Ten pocit svobody je úžasný, ale lidi si toho neumí vážit a dvě třetiny našich lidí tu svobodu absolutně neunesou, to jsou lidi, kteří potřebují vůdce nebo jakoukoliv autoritu,“ domnívá se Radkin Honzák.