Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Hora (* 1931)

• narozen 23. dubna 1931 v Malých Lážovicích

• studium na měšťanské škole v Osově a na střední průmyslové škole strojnické v Betlémské ulici v Praze – maturita 1951

• vzpomínka na Ing. Theodora Háchu

• práce v mírové konstrukci pražské pobočky Zbrojovky Brno

• práce na stavbě vodní nádrže Orlík a vodní nádrže Nechranice

• v letech 1963–1996 pracoval v Základně rozvoje uranového průmyslu (ZRUP) v Příbrami

Josef Hora se narodil 23. dubna 1931. Měl dvě starší sestry. Maminka vedla děti ke vzdělání a domácnost spravovala podle návyků, které si odnesla ze služby u panstva. Tatínek, vysloužilec československých legií, se staral o malé hospodářství a pracoval v pivovaru v Osově na Berounsku. V roce 1936 převzal v blízkých Lážovicích hospodářství po manželčiných rodičích a rodina se přestěhovala.

Poválečná tlačenice na školách

Josef chodil na obecnou školu v Osově a dále pokračoval na měšťanské škole v nedalekých Hostomicích. Učení mu šlo a celý život měl štěstí na učitele. Na ty dodnes rád vzpomíná, stejně jako na pěší několikakilometrové cesty do školy, někdy krásné a veselé, někdy – zvláště v zimě – krušné. Se třídou chodil každý rok na exkurzi do asijské sbírky Václava Stejskala, umístěné v jeho vilce, kterou spravovala v té době již vdova paní Stejskalová. Bydlela v přízemí a v patře měl byt inženýr Theodor Hácha, bratr prezidenta Emila Háchy. Oba se věnovali dětem a Josef se zaujetím poslouchal inženýrovo vyprávění o Thomasi Alvu Edisonovi a technických vynálezech. Měl to štěstí setkávat se s panem inženýrem a poslouchat jeho vyprávění o Americe a technických vynálezech častěji, maminka ve vilce uklízela a tatínek připravoval paní Stejskalové dřevo na otop.

Theodor Hácha chlapci doporučil, aby se vyučil nástrojařem, a slíbil, že mu přímluvou pomůže na střední školu, bude-li se ovšem dobře učit. Slovo dodržel, Josef se učil výborně a spolu s kamarádem Viktorem Kavkou se s přímluvou dostali na střední průmyslovou školu strojnickou v Betlémské ulici v Praze. O studium na této škole byl ohromný zájem a rozhodovaly prý nejen znalosti a dovednosti, ale i zásluhy během války. Odmaturoval v roce 1951.

Budování přehrady

Začal pracovat v mírové konstrukci pražské pobočky Zbrojovky Brno. Základní vojenskou službu v letech 1952–1954 absolvoval v Plzni a v Holýšově. Vzpomíná na tvrdé podmínky a náročný výcvik. V období okolo úmrtí J. V. Stalina a Klementa Gottwalda museli vojáci spát na kavalcích obutí pro případ útoku kapitalistického Německa. Po propuštění se vrátil do Zbrojovky.

V roce 1955 se oženil a za dva roky se narodila dcera Růžena. Manželé nemohli sehnat byt, a tak Josef na kamarádovu radu nastoupil jako brigádník na stavbě orlické přehrady. Záhy dostali byt a Josef začal vést strojní dílny s více než padesáti vysoce kvalifikovanými dělníky. Na toto období života vzpomíná nejraději – smysluplná práce, bezvadně vybavené dílny, kolegové odborníci na slovo vzatí, skvělý vedoucí stavby Ing. Kraus a krásné okolí. Zničení po přírodní i kulturně historické stránce jedinečného kaňonu řeky Vltavy pamětník během řeči dokumentuje krátkou zmínkou o stařence s kosou v ruce, která před bagristy marně bránila svoji prastarou roubenou chaloupku.

Studium a kontakty

Po šesti letech Josef dokončil svoji práci a spolu s dalšími ho přesunuli na stavbu vodní nádrže Nechranice. Zmáhalo ho složité dojíždění, našel za sebe náhradu a začal pracovat v Základně rozvoje uranového průmyslu v Příbrami (ZRUP). S rodinou se přestěhoval do nově postaveného bytového domu v Milíně. V hrubé neomítnuté stavbě tekla ze stěn voda a nebylo čím topit. Těžké začátky zvládli a pamětník v ZRUP pracoval třicet tři let až do svého odchodu do penze.

V roce 2000 ukončil po padesáti letech sbírání pohledů, vytvořil více než třicetitisícovou kolekci. Josef Hora se stále snaží studovat, neztratit přehled o světě svých vnuků a udržuje kontakty se svými spolužáky a kolegy.