Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Hora (* 1937)

• narozen 10. prosince 1937 v Plzni

• roku 1946 rodina přesídlila do Chebu

• v Chebu chodil vypomáhat do knihovny

• vystudoval Střední knihovnickou školu v Praze

• po vojenské službě dálkově studoval knihovnictví na FF UK

• pracoval jako metodik Kulturního a společenského střediska KASS v Chebu

• provozoval zde filmový klub

• 30. srpna 1968 odešel do Frankfurtu nad Mohanem

• v listopadu 1968 se ale vrátil, aby v Československu dostudoval

• definitivně emigroval v září 1969

• v letech 1974 až 1976 ve Frankfurtu vydával emigrantský časopis Frankfurtský kurýr

• roku 1976 založil exilové knihkupectví Dialog

• knihkupectví fungovalo do roku 1988, poté jako zásilkový obchod

• do roku 2002 pracoval v univerzitní knihovně ve Frankfurtu

• po odchodu do důchodu postupně přesídlil do Česka

Václav Hora zasvětil celý svůj život knihám a časopisům v mnoha různých rolích – jako knihovník, autor a vydavatel samizdatových periodik, a především jako zakladatel exilového knihkupectví. 

Narodil se 10. prosince 1937 v Plzni, v rodině, která byla, pokud jde o politické postoje a poválečné osudy, velmi různorodá. Jeho otec Václav Hora pocházel ze tří bratrů z chodské vesnice Oprechtice na Šumavě. 

Nejstarší bratr Petr zdědil po otci rodný statek a později se stal předsedou místního JZD. Jeho syn Ladislav sloužil na vojně u Pohraniční stráže, během vojenské služby utekl za hranice, ale vrátil se domů a nějaký čas strávil ve vězení. 

Nejmladší bratr Eduard podnikal jako řezník a po roce 1948 mu Státní bezpečnost údajně do řeznictví nastražila maso, aby ho mohli zavřít a odsoudit. Byl vězněn u Příbrami v lágru Vojna, ale po propuštění na amnestii dále vedl řeznictví a v rámci možností své doby nashromáždil značný majetek.  

Prostřední bratr, Václavův otec, se vyučil zámečníkem a za války pracoval v plzeňském cukrovaru. „Balil čokolády pro wehrmacht a vždycky tam něco ukradl,“ říká Václav Hora. 

Na stadion vodili nejdříve Rusy, potom Němce

Jeho první vzpomínky pocházejí z doby druhé světové války. „Přes Plzeň letělo snad tisíc letadel naráz a rozsypávala kolem sebe staniolové proužky, aby rušila radiolokátory,“ popisuje scenerii, která předcházela bombardování. „To s námi pak ve sklepě takhle houpalo, ty detonace.“ Jen kousek od jejich domu na Palackého náměstí stál hotel Continental, který dostal 20. prosince 1944 zásah bombou a zahynulo v něm sedm desítek lidí.

V květnu 1945 se Plzeň radovala z příjezdu amerických vojáků. „Máma ve sklepě tajně pálila slivovici na prodej, ale Američani jí to vypili,“ směje se Václav Hora. Na Američany si uchoval hezké vzpomínky a v Plzni podle něj zůstaly proamerické nálady i v nadcházejících letech, přestože americká účast na osvobození Československa se po roce 1948 nesměla připomínat. 

V Plzni žilo za války poměrně dost německých obyvatel, kteří se těsně po válce – tak jako v jiných městech – často stávali oběťmi násilností jen kvůli své německé národnosti. Byli internováni na stadionu Dělnické tělocvičné jednoty, kde za války Němci naopak věznili ruské zajatce. „Revoluční gardy je vyváděly z bytů a vodily je na stadion. I matky s kočárky. Viděl jsem, jak nějaká žena vytáhla jedné Němce dítě z kočárku a praštila s ním o chodník,“ popisuje Václav Hora. 

Nové začátky v Chebu

Bydlení Horových v Plzni bylo neutěšené, a tak v roce 1946 s povděkem přijali možnost přestěhovat se do pohraničí – v Chebu dostali přidělený dvoupokojový byt po odsunutých sudetských Němcích. 

Část německých obyvatel nicméně v Chebu ještě v té době zůstávala. „Čekali u nádraží se žebřiňáky a nabízeli nám, že nám odvezou zavazadla. Neměli potravinové lístky a tohle byl pro ně způsob, jak si přivydělat. Jeli s námi tím žebřiňákem až do těch přidělených bytů,“ vypráví Václav Hora. „Jim se tam nedařilo moc dobře.“ 

Horovi se usadili v Riegrově ulici, ve skromné novostavbě vybudované na konci války pro německé uprchlíky z Pruska. „Nábytek a zařízení z německých bytů se shromažďoval na městském úřadě u divadla, kde si z něj noví usedlíci mohli vybírat,“ dodává Václav Hora. 

V Chebu začal jako devítiletý chlapec chodit do Skauta, jezdil s oddílem na tábory poblíž Lázní Kynžvart. Už v té době byl velkým fanouškem veškerých tiskovin: s trafikantem z kiosku u chebského nádraží měl dohodu a dostával od něj balík Lidových novin a regionálních novin Chebsko, které prodával v okolí svého bydliště. Ale krátce po únoru 1948 byl s jeho přivýdělkem konec: „Jednoho dne se objevili esenbáci a všechny noviny mi sebrali.“ 

Otec, který v Chebu pracoval jako garážmistr v ČSAD, vstoupil ze strachu do KSČ: „Před válkou byl v agrární straně, na Chodsku na vsi byli všichni agrárníci. Bál se, aby se to nakonec neprozradilo. Ale myslím, že v KSČ nezůstal dlouho.“ 

Poklady v Památníku národního písemnictví

Přestože nepocházel ze vzdělané rodiny, velmi brzy si pamětník našel cestu ke knihám – zpočátku to byly hlavně foglarovky. Chodil vypomáhat do chebské knihovny, spřátelil se s místním knihovníkem Douchou a díky němu už v dětství trochu nahlédl za oponu totalitní cenzury. „Pan Doucha nemohl snést, když přicházely seznamy knih, které se mají z knihoven vyřadit a zničit. V kotelně schovával například knihy od T. G. Masaryka a Karla Maye. Pomáhal jsem mu je skládat do beden,“ vzpomíná. V té době také probíhala akce „české knihy do pohraničí“: ve vnitrozemí se dělaly sbírky knih a posílaly se do knihoven v pohraničí, kde do té doby převažovaly knihy německé. „Každá taková kniha měla na papírovém obalu razítko: ,Jsem česká kniha. Pomáhala jsem českému národu v těžkých dobách. Proto mě šetři. Děkuji,‘“ vzpomíná Václav Hora.  

Po základní škole na rok nastoupil do Vyšší rolnické školy v Kadani, ale k zemědělství neměl žádný vztah a po roce se mu podařilo dostat se do Osvětové školy v Praze, kde se začal učit knihovníkem. Se spolužáky chodili na brigádu do Památníku národního písemnictví, kam v té době sváželi zakázané knihy z celé republiky. Knihy se zatloukaly do beden z neohoblovaného dřeva a potom se odvážely snad do Sokolova, kde měly být zničeny. Mladí studenti přemýšleli, jak by mohli aspoň některé zachránit. „Přijedu z Chebu a půjdu do Památníku národního písemnictví s velkým kufrem. Řeknu, že jsem si zapomněl klíč od internátu,“ navrhl Václav Hora. „Spolužáci mi pak ten kufr naplnili knihami, byl tak těžký, že jsem ho přes kontrolu těch dědků nemohl unést,“ vzpomíná. „Hodně knih jsme z těch svozů ukradli a později jsme si to rozebrali na internátu v Pobřežní ulici.“  

Ze školy ho vyhodili v roce 1956, protože propadal z matematiky, nakonec se mu ale podařilo dostudovat dálkově a odmaturovat. 

Posadili umělce do autobusu a šup do Chebu

Po maturitě krátce pracoval jako vychovatel na internátu zemědělského učiliště, ale brzy musel nastoupit v Brně. I tam ho čekala práce s knihami – dostal funkci knihovníka, která mu pomáhala vyhnout se plnění většiny běžných vojenských povinností, jako jsou nástupy a rozcvičky. Později dokonce dostal za úkol provozovat stánek s knihami z nakladatelství Naše vojsko, které prodával důstojníkům. „Kupovali to, aby vypadali inteligentně,“ směje se pamětník. A protože nakladatelství mu dávalo provizi z každé prodané knížky, dokonce si mohl trochu přivydělat ke svému žoldu. 

Po vojně v roce 1959 začal pracovat v Chebu, v Kulturním a společenském středisku KASS. Jeho hlavním úkolem bylo pořádat estrády – zábavná vystoupení „umělců z Prahy“. „Sestavili různé umělce, prskli je do autobusu a šup do Chebu. Nějaké scénky, písničky, taková všehochuť. Byla tam snad i Pilarová,“ vzpomíná Václav Hora. „Já jsem ty estrády nenáviděl. To byla taková otrava, shánět na to diváky. Kolikrát tam nahnali dělníky z Esky, z továrny na kola, kteří dostávali vstupenky zadarmo.“ 

Na druhou stranu měl možnost v rámci KASS provozovat filmový klub, kde promítal filmy podle vlastního výběru, nejen hrané, ale také přírodopisné a zeměpisné dokumenty, které si jezdil půjčovat na americké, japonské či francouzské velvyslanectví. Tato jeho aktivita samozřejmě přitahovala pozornost Státní bezpečnosti. „Jednou za mnou šel fízl až na Wilsoňák (na pražské hlavní nádraží, pozn. red.), když viděl, že vycházím z velvyslanectví Spojených států,“ říká Václav Hora. Jindy přišla StB na kontrolu přímo do klubovny KASS. „Drželi za šňůru od promítačky a ptali se, jestli je to vysílačka,“ poznamenává. 

Díky své činnosti v Kulturním a společenském středisku měl pamětník možnost ještě před svou emigrací dvakrát vyjet na Západ: v roce 1967 byl na semináři ve filmovém klubu v Cáchách a v roce 1968 ve Francii. 

Kogo jest ta mašina? 

Při zaměstnání Václav Hora dálkově studoval knihovnictví na FF UK. Státnice složil v roce 1968, promoval nakonec v roce 1969. 

Mezitím ale i do jeho života vstoupila okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. 

„Já jsem o tom moc nepřemýšlel, byl jsem rád, že v novinách se píše otevřeněji, ale to je tak všechno,“ poznamenává ohledně Pražského jara. O to více ho zaskočila srpnová invaze. V předvečer vstupu vojsk se se svým kamarádem, chebským spisovatelem Luďkem Šneppem, opili v restauraci a šli spát. Ve dvě hodiny v noci ho Luděk Šnepp přišel vzbudit: „Vstávej, jedeme na Západ! Jsou tu Rusáci!“ 

Václav Hora asi ve čtyři hodiny ráno vytáhl z garáže skútr a vydal se na něm k německým hranicím. Neměl v úmyslu hned emigrovat, chtěl jenom zjistit, jestli pohraničníci pouštějí lidi přes hranici. „Byla jasná srpnová noc. Dolů před Pomezím stáli v uniformách ruští vojáci u protitankových střel, namířených na Západ. Zvuk mého skútru byl v nočním tichu dobře slyšet a vojáci se za ním otočili. Lekl jsem se, že by na mě mohli začít střílet, a ujížděl jsem do Pomezí.“ 

Během následujících asi sedmi dnů Václav Hora vydával a šířil cyklostylovaný samizdatový časopis Současník, který měl obyvatele Chebska informovat o aktuální situaci – kde se momentálně sovětští vojáci pohybují a podobně. Časopis rozváželi s přáteli v autě oblečení v bílých pláštích, takže Rusové je mylně považovali za zdravotníky a propouštěli je se slovy: „Eto sanitarnaja mašina.“ 

Jindy se ale při rozvážení časopisu dostali do potíží. Jednou Václav Hora s kamarádem přivezli časopis pohraničníkům, kteří sloužili na přechodu do NDR. „Oni tu službu bojkotovali, otevřeli to a nechali lidi volně chodit tam a zpátky,“ říká Václav Hora. Místo u závory seděli v místní restauraci. „Rozdával jsem jim výtisky a protiruské letáky. Najednou kantýnská povídá: ,Pane Hora, za vámi stojí Rusák.‘ A opravdu, stál za mnou s pistolí, v koženém kabátu. ,Kogo jest ta mašina?’ ptal se a já jsem dělal, že nerozumím. Vyběhl k hranici a bylo jasné, že jde pro posily.“ 

Následovala dramatická honička: Václav Hora s kolegou vyrazili ve svém autě pryč a ruský gazík, z něhož trčely samopaly, jel za nimi. Nakonec mu unikli, když ve vesnici Vojtanov zajeli do úzké uličky mezi stavení, řidič gazíku to nepostřehl a pokračoval dál. 

První roky ve Frankfurtu

Václav Hora ale v té době měl už o své budoucnosti jasno. Byl rozvedený, jeho pětiletá dcera žila se svou matkou, jeho matka nedávno zemřela, a tak ho ve vlasti nic nedrželo. Chtěl emigrovat. Poprvé odešel už 30. srpna 1968 do Frankfurtu nad Mohanem, kde díky svým kontaktům z filmového klubu v Cáchách získal ubytování v internátu pedagogického institutu. Pracoval v místní univerzitní knihovně. V listopadu 1968 se ale do Československa vrátil, aby mohl formálně ukončit své studium na FF UK, a definitivně emigroval v září 1969, jen pár dní před uzavřením hranic. 

Našel si práci knihovníka z Deutsche Bibliothek s platem 600 marek, který mu stačil na živobytí díky tomu, že měl opět zdarma ubytování v pedagogickém institutu. 

Znovu se projevila jeho vášeň pro tištěné slovo a začal vydávat cyklostylovaný časopis Frankfurtský kurýr, který měl sloužit hlavně jako vodítko pro nové emigranty. Časopis, který vycházel do roku 1974, ale vydával i historické přílohy, například o maďarské revoluci roku 1956, o Sovětském svazu či o vlasovcích. Měl okolo čtyř set pravidelných odběratelů, ale časopis mohl vycházet jen díky tomu, že přátelé z ruského exilu ho nechávali zdarma používat jejich cyklostyl. 

Největším trhákem byl Tankový prapor

V roce 1976 se Václav Hora pustil do toho, co lze nyní považovat za jeho největší životní projekt: založil ve Frankfurtu exilové knihkupectví Dialog. Nejprve jen jako zásilkovou firmu, později i kamenný obchod, pro který si pronajal prostor v Gutleutstraße poblíž nádraží. 

Nabízel zejména literaturu z exilových nakladatelství – torontského ’68 Publishers manželů Škvoreckých, Indexu z Kolína nad Rýnem, z curyšského nakladatelství Konfrontace a dalších. Největším trhákem podle něj byly knihy Josefa Škvoreckého. „Tankový prapor chtěli všichni. Velmi populární byla také autobiografie Adiny Mandlové Dneska už se tomu směju. I životopis Lídy Baarové. Starší generace vyhledávala tyhle herečky,“ vzpomíná. 

Důležitým doplněním knižního sortimentu nicméně byla také oficiální knižní produkce z tehdejšího Československa. Václav Hora pochopitelně nemohl knihy z československých státních nakladatelství kupovat přímo. Získával je od českých krajanů v jugoslávském Daruvaru, kteří si je objednávali z Čech, a Václav Hora si pro ně jezdil se svým mikrobusem značky Mitsubishi. 

Nabízel také exilové knihy v polštině a ruštině a později přibylo i oddělení filmové literatury v němčině. Prodával také exilové časopisy, jako například Listy, Pater noster či České slovo, a především Svědectví, publikované v Paříži Pavlem Tigridem. Dialog také vydal reprinty prvních devíti ročníků Svědectví. „Zařídili jsme si malou ofsetovou tiskárnu, každý ročník jsme rozřezali, stránky se ofotily na kovolisty, vytiskli jsme to a znovu svázali.“ Pořizovali také reprinty čtenářsky žádaných knih, jako byla například Škvoreckého Prima sezóna nebo Kája Mařík. 

V Dialogu bylo možné sehnat i gramodesky s českou hudbou. Mimo produkce českého hudebního vydavatelství Šafrán 78, které sídlilo ve švédské Uppsale, to byla především oficiální produkce z Československa. A jak Václav Hora dodává, nejvíce šly na odbyt desky Karla Gotta, který byl oblíbený jak u emigrantů, tak u rodilých Němců. 

Exilové knihy z nabídky Dialogu byly pochopitelně středem zájmu českých turistů, kteří přijížděli do Frankfurtu. Někteří si je jen prohlíželi a báli se je převážet do Československa. Václav Hora vzpomíná, že často turistům i zdarma rozdával letáky a časopisy, ale ti je venku naházeli do odpadkových košů, protože se báli, aby je u nich při prohlídce na hranicích nenašli. Byly ale i jiné případy: „Pamatuju se na jednu turistku z Čech, byla to mladá holka s ruksakem, která do něj nabrala spoustu knih. Ptal jsem se jí, jak to dostane do Čech? Prý měla svou trasu, jezdila přes východní Německo. Na hranicích mezi západním a východním Německem prošla snadno, protože knihy psané česky východoněmecké pohraničníky nezajímaly. A odtamtud pak už snadno projela do Čech.“ Pravidelným odběratelem byl také kajakář Milan Svoboda, který exilové knihy převážel přes hranice schované ve svých lodích. 

Autorská čtení a české plesy

Knihkupectví Dialog po komerční stránce nikdy neprosperovalo tak dobře, aby Václav Hora mohl opustit své zaměstnání knihovníka. Nedostávalo ani žádnou státní podporu.

Přesto se mu dařilo oživovat činnost knihkupectví celou řadou akcí. Se svým mikrobusem vyjížděl za čtenáři do okolních měst i sousedních zemí: „Nejméně dvakrát do roka jsme jezdili do Curychu, Mnichova, Basileje nebo do Haagu. Vždy jsem s sebou vzal nějakou známou osobnost, například Karla Kryla, Karla Hvížďalu nebo Pavla Landovského. Jenom do Vídně jsem nejezdil, protože tam provozoval české knihkupectví Petr Pastrňák.“ 

V období frankfurtského knižního veletrhu, Frankfurter Buchmesse, pořádal Dialog autorská čtení Pavla Kohouta a dalších autorů, jindy se v knihkupectví konalo promítání českých filmů z videokazet. Velmi úspěšné bývaly každoroční české plesy. „Jeden rok jsme si najali veliký sál restaurace Zeppelin u frankfurtského letiště, jindy se ples konal v botanické zahradě Palmengarten,“ vypráví Václav Hora. „Vždycky jsem měl strach, že prodělám, protože jsem si prostory pronajímal pod podmínkou, že lidé udělají vysokou útratu. Naštěstí na plesy chodilo hodně lidí a hodně konzumovali. Když si chtěli dát svíčkovou, museli jsme objednat českého kuchaře.“ Hudbu na plesech zajišťovaly orchestry přijíždějící z Československa, pro které byla možnost zahrát si na Západě velmi atraktivní, a režim jim v tom nebránil – zřejmě musely státu odevzdávat značnou provizi. 

Dialog si přivydělával ještě jedním kuriózním způsobem: zasílal do Čech na objednávku potraviny, například čokoládu, kávu nebo kakao. Šlo o dárky, které emigranti posílali domů svým příbuzným. „Nakoupili jsme, co si lidé objednali, zabalili jsme to a posílali vlakem jako spěšninu, druhý den to bylo v Československu.“ 

V hledáčku StB i CIA

Dialog jakožto centrum setkávání emigrantů pochopitelně přitahoval pozornost tajných služeb. „Jednou si obchod někdo fotografoval z protějšího chodníku. Vyběhl jsem na něj. Ten člověk popadl stativ a běžel pryč,“ říká Václav Hora a dodává, že podle jeho názoru šlo o příslušníka československé rozvědky. Jindy ho varovali němečtí úředníci z Úřadu na ochranu ústavy, ať si dá pozor, že ho československá rozvědka sleduje. Přímý kontakt s rozvědkou ale neměl nebo o něm neví. 

Jindy ho nicméně vyhledal Američan, který byl zřejmě agentem CIA. „Zazvonil menší podsaditý chlap a mluvil německy. Říkal, že dělá průzkum obyvatelstva. Vyptával se, ale nedělal si žádné poznámky,“ popisuje pamětník první setkání. „Potom mi často telefonoval a zval mě do restaurací. Pak říkal, že musím jít na detektor lži. To jsem odmítl. Řekl jsem, že Američany jsem měl vždycky rád, ale… Pak už se neozval. Zřejmě mě nějak prověřovali, jestli nejsem ve spojení s StB.“ 

Jezdili jsme se dívat na české hranice

Po sedmi letech pobytu ve Frankfurtu dostal Václav Hora německé občanství, ale jet na návštěvu do Československa se nikdy nepokusil – po svém odchodu byl odsouzen na čtrnáct měsíců nepodmíněně za nedovolené opuštění republiky. „Necítil jsem žádnou nostalgii,“ říká o svém vztahu k Československu během let emigrace. „Občas jsme nicméně dělali takové hlouposti, jako že jsme se jeli podívat na české hranice. Jeli jsme někam do Bavorska. Bylo tam napsáno ‚Staatsgrenze‘, šli jsme dál, tam byly závory a vzadu za nimi už bylo Československo. Objevili se tam pohraničníci. Jeden z nich měl u sebe signální pistoli. Ale nechoval se nepřátelsky, pokynul nám na pozdrav,“ vzpomíná.  

Na sklonku osmdesátých let knihkupectví Dialog komerčně příliš neprosperovalo a v roce 1988 byl Václav Hora nucen kamenný obchod uzavřít. Ponechal si pouze sklad a provozoval Dialog jako zásilkové knihkupectví, které postupně omezovalo svůj provoz. 

Právě v té době ho zastihly listopadové události roku 1989 v Československu. „Denně jsme seděli u televize,“ vzpomíná. „Němci o tom informovali pravidelně. Československé televizi zato trvalo tři dny, než vzala na vědomí, že se v Praze něco děje.“ 

Vánoce roku 1989 oslavili už v Čechách. „Jel jsem nejdřív k sestře do Chebu. Všechno tam bylo takové smutné, působilo to depresivně,“ popisuje atmosféru tehdejšího Československa z pohledu někoho, kdo strávil posledních dvacet let na Západě. V následujících dnech se vydal do Prahy a všude rozdával exilové knihy a gramodesky ze zásob svého knihkupectví. 

Loučení s Dialogem

Nějakou dobu pamětník uvažoval o tom, že by knihkupectví Dialog přesunul do Prahy. Spojil se s vydavatelem Pavlem Primusem, který si pronajal obchod ve Vězeňské ulici na Starém Městě. Ale praktické okolnosti tomu zabránily. „Kdo by ten obchod dělal? Já jsem musel chodit ve Frankfurtu do práce, jinak bych se neuživil,“ říká Václav Hora. V univerzitní knihovně ve Frankfurtu pracoval až do roku 2002, kdy odešel do důchodu. 

Svůj rozsáhlý sklad knih poté přesunul do Čech – nejdříve do pronajaté budovy venkovské školy na Vysočině a později do Maškova mlýna v Davli. Archiv knihkupectví je nyní uložen v knihovně samizdatové a exilové literatury Libri prohibiti, jejímž zakladatelem je Jiří Gruntorád.