Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Horáček (* 1933)

• narozen 26. října 1933 v Hlubočince u Prahy

• během povinné vojenské služby v Kralovicích u Plzně členem vojenské swingové kapely

• celý život pracoval v podniku Totex (Elitex) jako konstruktér textilních strojů

• jako školitel techniků vyjel v 50. letech do Taškentu

• v roce 1968 vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ), odešel po vpádu vojsk Varšavské smlouvy

• od 70. let působil v Klubu českých turistů v Chrastavě

• v roce 1974 spoluzakládal pochod Chrastavské šlápoty

Jan Horáček prožil druhou světovou válku i celých čtyřicet let komunistického režimu, přesto se jeho příběh neubírá dramatickými zákrutami československého 20. století. Zavede nás do tichých lesů Jizerských hor na Chrastavsku i pod strmé svahy slovenských Tater. Jan Horáček je totiž Turista s velkým „T“.

Jan Horáček se narodil 26. října 1933 v Hlubočince nedaleko Prahy. „V té vesničce bylo jen jedenáct domků. Z toho byl v jednom stavení mlýn, v jednom hospoda a v jednom řezník. Ten řezník, to byl můj otec,“ vypráví pamětník o svém dětství, které provázely porážky zvířat i zpracování masa. Za druhé světové války se rodině otcovo povolání vyplatilo – Jan Horáček si nevzpomíná, že by trpěli velkým nedostatkem, ba naopak si vybavuje, jak tatínek z každé domácí zabijačky přinesl buchty. Na konci války pak osvobozovala Hlubočinku vojska Rudé armády, která se u Horáčků na nějakou dobu ubytovala. „Vojáci přijeli a nastěhovali se do baráku. A kde se jim co hodilo, to si přivlastnili, protože co je moje, je i tvoje,“ podotýká pamětník, že soužití se sovětskými vojáky nebylo vždy nejsnazší. Poukazuje také na to, že mezi příslušníky různých jednotek vznikaly často konflikty, které rychle eskalovaly. Osvoboditelé odešli zhruba po půl roce.

V té době se musel Jan Horáček pomalu začít rozhodovat, jakou profesní dráhu si zvolí. A i když řeznické kořeny rodiny Horáčků byly skutečně hluboké, sahaly až do 18. století, on se ve stopách svého otce nevydal. Po měšťanské škole ho zlákala technika a začal se v Praze učit na nástrojaře. Rodiče mu v tom ale nijak nebránili:  „Od táty vím, že než se dal na řezničinu, tak měl taky choutky zkusit nějakou strojařinu. Jenže děda mu nařídil: ‚Budeš řezníkem‘, a tím to bylo vyřešené.“ Otec pak musel svou řeznickou živnost zavřít po převratu v roce 1948.

Z Chrastavy až do Taškentu a zase zpátky

Nedlouho poté přišel obrat i v životě mladého Jana Horáčka. Po zdárném ukončení nástrojařské školy podniku Koh-i-noor v roce 1951 se mu podařilo získat podnikové stipendium, aby mohl studovat pokračovací průmyslovku. Vybrat si ale mohl jen ze dvou škol – jedna sídlila v Liberci a druhá až v Lutíně u Olomouce. „Logicky jsme zvolili Liberec, protože to bylo blíž,“ vysvětluje Jan Horáček rozhodnutí, které ho zavedlo do severních Čech, s nimiž pak spojil zbytek svého života. Tehdy si to ale ještě nemyslel. Jak podotýká, z Prahy odcházel jako podnikový pracovník s podmínkou, že se do své domovské fabriky po maturitě zase vrátí. Ve třetím ročníku se ale podnikové stipendium zrušilo a Jan Horáček mohl nastoupit na novou specializaci, textilní strojírenství. Jeho učiteli se stali zkušení praktici z textilek v Liberci, Tanvaldu i Chrastavě, a právě tam po maturitě v roce 1955 zamířil. Nastoupil do podniku Totex (později Elitex), kde se vyráběly textilní stroje. „Já konkrétně jsem byl v konstrukci. Konstruktéři zajišťovali podmínky pro to, aby tisíce zaměstnanců mohly pracovat u strojů,“ vypráví Jan Horáček o takzvané vědeckotechnické skupině, kde mohl s kolegy vyvíjet nové modely textilních strojů. Jak vzpomíná, konstruktérská práce ho naplňovala po všech stránkách, a i proto v ní vydržel až do roku 1999, kdy nastoupil do důchodu. „Začínali jsme u rýsovacího prkna a postupně jsme se dostali až k počítačům,“ směje se pamětník. Mezi jeho největší úspěchy patřila spolupráce na konstrukci soukacího stroje prodávaného do různých zemí světa pod značkou AUTOSUK.

Jan Horáček také podotýká, že značná část výrobků z podniku Totex byla určena na export: „Zaměřené to bylo samozřejmě na východní země – většina šla do [východního] Německa, Polska, Ruska. Také [to bylo] Maďarsko, Bulharsko nebo Jugoslávie. A kam bylo potřeba, tam jsme vyjeli za servisem nebo školením.“ On sám byl v padesátých letech vyslán až do Taškentu, hlavního města tehdejší Uzbecké sovětské socialistické republiky. Měl školit místní montéry, jak s textilními stroji značky Totex zacházet. „To byl podnik, kde za jednou branou pracovalo padesát tisíc lidí,“ vybavuje si velikost tamní fabriky. Právě ohromné rozměry všeho mu v paměti utkvěly nejvíce – vzpomíná tak na trhy s „metrovými vrstvami melounů a zeleniny“ i letištní a nádražní haly už připravené na to, že cestující budou muset na spojení čekat. „Protože vlak nejede dnes, ale pojede pozítří. […] V čekárně na letišti čekali lidé i tři dny, než se přepravy dočkali. A pro ně to bylo normální,“ pozastavuje se nad sovětskou realitou Jan Horáček i po letech, která od jeho návštěvy uplynula.

Vojna v rytmu swingu

Kromě dobrodružných, leč krátkých pracovních cest opustil pamětník svou židli v podniku Totex na delší dobu jen jedinkrát. V roce 1955 nastoupil na vojnu, konkrétně k rádiovému útvaru v Kralovicích na Plzeňsku. Na rozdíl od řady svých vrstevníků ale roky své vojenské služby nepopisuje jako plné úmorných cvičení nebo přísné disciplíny. Naopak, jeho vzpomínky se nesou v rytmu swingu: „S námi nastoupil vedoucí kapely z Vysokého Mýta a hned začal dávat dohromady partu muzikantů.“ Přidal se i Jan Horáček, který hrál v nově vzniklé kapele na trombon. Kdo by čekal, že v repertoáru vojenské kapely budou hlavně budovatelské písně, mýlil by se. Kapelník sestavil repertoár z toho, co znal z domova, a to byly hlavně skladby amerického jazzmana Glenna Millera. S tím pak pravidelně objížděli vesnické zábavy v širokém okolí Kralovic: „Byli jsme oblíbení. Na zábavy se jezdilo v sobotu, vyjížděli jsme [z kasáren] vždycky nějakým vojenským autem s naloženou aparaturou a celým ansámblem. A v poslední fázi už na nás u brány čekalo tak pět šest motorek [s civilisty], které s námi jezdily na ty zábavy,“ vykládá Jan Horáček a doplňuje, že právě jejich popularita vzbuzovala silnou nevraživost u místních kapel. „My jsme hráli za večeři nebo za občerstvení, pro pořadatele to bylo velice výhodné. A místní muzikanti si stěžovali, že si nezahrají.“ Nutno dodat, že dalším zdrojem rivality byla i náklonost, kterou vojákům projevovaly místní dívky. Žádnou z obdivovatelek si ale Jan Horáček nevybral – oženil se s učitelkou Zdeňkou, kterou potkal už na průmyslovce v Liberci. 

Na skok v politice

V politickém životě se Jan Horáček před vojnou ani po ní nijak zvlášť neangažoval. Jedinou výjimkou byl rok 1968, který přinesl všeobecné nadšení z Pražského jara. Obrodný proces se odrazil i v chrastavském Totexu. „To bylo období, kdy se říkalo, že je potřeba udělat nějakou změnu,“ vypráví Jan Horáček. „Naši spolupracovníci, členové strany, říkali: ‚Hele, musíme začít dělat něco, aby se to změnilo.‘“ Mezi tyto změny měl patřit příliv nových, stalinistickou minulostí nezatížených straníků a mezi ty se zařadil i on sám. Idealistickou etapu novopečeného člena KSČ ovšem přerval vpád vojsk Varšavské smlouvy, z níž si vybavuje především zklamání: „Byl to pro nás pro všechny šok. Tomu tady nikdo nevěřil, že by se to mohlo stát.“ Na protest proti srpnové invazi pamětník ze strany vystoupil a zpětně se dívá na obrodné snahy s poněkud kritickým odstupem: „Myslím, že ani nikdo nevěděl, co konkrétně by se mělo změnit.“

Turistika jako osud i vášeň

Nastupující normalizace bývá často popisována jako šedivá, Janu Horáčkovi ale přinesla nový koníček, který se tak trochu stal jeho osudem – organizovanou turistiku. Táhlo ho to k ní nejen kvůli poznávání nových krajů nebo výstupům na tisícovky, ale především kvůli lidem. „[Bavilo mě] být pohromadě s nějakou dobrou partou. Chodit jen individuálně sám, to by mě nebavilo.“ Rozhodující krok udělal v roce 1973, když s přáteli v Chrastavě obnovil Klub českých turistů. Podotýká přitom, že jejich skupina přinesla do  turistiky v tomto severočeském městě čerstvý vítr. Jejich předchůdci ve vedení klubu totiž zařizovali túry hlavně sami pro sebe „Nebylo to tak, že by řekli: ‚Organizujeme zájezd nebo pochod.‘ To chodil každý skutečně sám, nebo ve skupině, která tu turistiku dělala. Ale nějaký turistický program pro víc lidí to nebyl.“

Právě to se Jan Horáček s přáteli rozhodli změnit. Jedním z nápadů bylo zorganizovat dálkový pochod v okolí Chrastavy. Tento koncept byl od poloviny šedesátých let v Československu ve velké módě a pochody vznikaly jako houby po dešti (nejslavnější pochod Praha – Prčice proběhl poprvé v roce 1966). Není tedy divu, že nápad se setkal s pozitivním ohlasem a k realizaci vedla velmi rychlá cesta: „To bylo na podzim 1973 a už v lednu 1974 byl první ročník Chrastavských šlápot.“ Právě tak byl dvacetikilometrový pochod, otevřený komukoliv z široké veřejnosti, pojmenován. Hned prvního ročníku se zúčastnilo na tři sta účastníků a s každým dalším rokem akce rostla. Jan Horáček s pýchou uvádí, že za uplynulých osmačtyřicet let se po vytyčeném okruhu vydalo zhruba 42 000 turistů!

Kromě Chrastavských šlápot a podobných akcí na Liberecku ale Jan Horáček organizoval i týdenní zájezdy pro turisty. Jak vysvětluje, v době bez internetu to nebylo nejsnazší. V Československu však byla turistika společenským fenoménem a jednotlivé turistické kluby si navzájem pomáhaly: „I přes sousední turistické odbory jsme se dozvěděli, kde kdo byl na nějaké dovolené, jaké to tam bylo, jak sehnal ubytování…“ Právě odbory (ROH) měly v rukou mocnou zbraň – poukazy na rekreaci zaměstnanců v různých chatách a zotavovnách, které se ale většinou využívaly během letních prázdnin nebo zimních lyžovaček. „A pak byla období před hlavní sezonou a po hlavní sezoně, kdy zotavovny nebyly využité,“ říká Jan Horáček. Rekreační poukazy se tak mohly využít pro zajištění týdenního pobytu třeba v Krkonoších: „Byly vybrané čtyři zotavovny ROH s tím, že každá zotavovna zajistila pobyt pro dvacetičlennou turistickou skupinu.“ Jednotlivé skupiny si pak zorganizovaly vlastní turistický program. Po pár dnech se skupiny „otočily“ a přesunuly se na jinou zotavovnu, takže mohly objevovat zase nová místa.

Každý turista – a Jan Horáček není výjimkou – potřebuje spolehlivé vybavení, především pak pohodlné a pevné pohorky. „Ty se šily na Slovensku, stály dva tisíce korun, ale vydržely skoro celý život,“ vzpomíná pamětník. „Když byl člověk rozhodnutý, že si dá ušít pohory, musel si na ně našetřit. Tenkrát byly platy kolem 1200 až 1600 korun, podle toho, jak byl kdo ve fabrice zařazený. To byl měsíční plat, muselo se z toho zajistit bydlení a tak dále,“ vysvětluje, že našetřit si na kvalitní „popradky“ trvalo třeba několik let.

Během sedmdesátých a osmdesátých let prochodili chrastavští turisté nejen blízké Jizerské hory a Krkonoše, ale i Jeseníky, Beskydy, Vysoké i Nízké Tatry nebo Roháče na Slovensku. Sametová revoluce roku 1989 a následné otevření do té doby zadrátovaných hranic mu ale otevřely nové obzory – Šumavu a další místa v pohraničních pásmech, ale i zahraničí. Navštívil Španělsko, Korfu, Krétu nebo Norsko, na které vzpomíná s obdivem. Jak sám říká, dnes ve svých devadesáti letech „toho už moc nenachodí“, ale své největší vášně se přesto nevzdal. Pomáhá s organizací hromadných pochodů, a že jich není málo: „To už jsou tři akce pro veřejnost za rok. Šlápoty v lednu, v dubnu Výhledy a na podzim se dělá Chrastavská couračka. To je takový večerní výšlap k bílému kostelu a zpátky.“ Řídí se přitom heslem, které si odnesl už od svého mistra z pražského učení: „On říkal: ‚Práce se neboj, práce se musí bát tebe. A na každé práci si musíš najít něco zajímavého.‘ A to byl takový můj přístup ke škole, k práci i k té turistice.“