Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Místo ocenění za záchranu cestujících otce vyšetřovali. Vinili ho ze spolčení
narodila se 24. května 1955 v Brně
otec Břetislav Horáček létal jako vojenský pilot
v roce 1961 otec z armády odešel do ČSA
let ČSA OK 096 pilotovaný Břetislavem Horáčkem unesli 8. června 1970 do NSR
StB vinila otce ze spolčení s únosci
pamětnice zažila invazi vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR na Václavském náměstí v Praze
během normalizace v 70. letech chodila na zakázané rockové koncerty
účastnila se demonstrací v roce 1989 v Praze
v 90. letech podnikala – s manželem založili bezpečnostní agenturu
v době rozhovoru v roce 2023 žila v Praze
Hořkou dohru po únosu letu ČSA OK 096 8. června 1970 připravila komunistická StB Břetislavu Horáčkovi. „Místo toho, aby otce ocenili, že zachránil svým jednáním cestující, dávali mu nepříjemné otázky a vinili ho, že byl s únosci spolčen. Měl s tím dlouhá léta popotahování a v podstatě skončil,“ vypráví Ilona Horáčková. „Ještě chvíli létal, ale pak ho s několika dalšími kolegy přeřadili na kancelářskou práci.“ Nenechal si to líbit a soudil se. Nakonec se mu podařilo soud v socialistickém Československu vyhrát. Uznali, že ho nemohli z pozice pilota vyhodit z politických důvodů. Sice se vrátil, ale už ne jako kapitán, jen jako druhý pilot, a ještě k tomu na nevýznamných letech, například poštovních.
Otcovo pracovní přeřazení způsobilo rodině existenční problémy. V jejich důsledku také nakonec nemohla Ilona Horáčková po základní škole studovat a začala ihned pracovat. Zaměstnání získala v tiskárně, následně v kanceláři ČKD v Košířích a nakonec přešla do SITA (Société Internationale de Télécommunications Aéronautiques) v rámci ČSA, což byla mezinárodní dálnopisná síť, kde už pracovala i její maminka Eva Horáčková a sestra Jitka.
Ilona Horáčková se narodila 24. května 1955 v Brně. Její starší sestra Jitka však přišla na svět ve Zvoleně a dva mladší bratři v roce 1961 a 1964 v Praze. Tatínek Břetislav Horáček totiž působil jako vojenský pilot a armáda ho vícekrát převelela na různá místa. Rodina tak dlouho neměla pevné zázemí. Trvaleji se maminka pamětnice Eva Horáčková, rozená Procházková, spolu s manželem a dětmi usadili až v roce 1961 v Praze, kdy manžel z armády odešel a nastoupil jako dopravní pilot u Československých aerolinií (ČSA).
Tatínek radostné dětství neprožil. Narodil se 4. listopadu 1926 a v jeho pouhých osmi letech mu zemřela matka a během druhé světové války také otec. V roce 1937 ukončil pátou třídu obecné školy v Markvarticích a nastoupil na měšťanku v Libáni. Studia zakončil na pokračovací škole zámečnické-automobilové v Mladé Boleslavi v roce 1944. Po druhé světové válce prošel výcvikem a začal létat jako pilot československé armády, odkud v roce 1961 odešel k ČSA. Létal hlavně vnitrostátní lety, a to převážně proto, že v roce 1967 vystoupil z Komunistické strany Československa (KSČ) a do zahraničí ho nepustili. Neshody s komunistickým režimem ho provázely po většinu letecké kariéry.
„Ve tři hodiny ráno 21. srpna 1968 nás probudili rodiče. Slyšeli jsme, jak létají těžká letadla. Byla jsem malá a nelíbilo se mi to, protože byla středa a v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka dávali pořad s názvem Pranýř, který ten den odpadl. Uváděl ho Eduard Pergner a já jsem se na něj moc těšila. Maminka nám řekla, abychom šly se sestrou nakoupit. Obchody zůstaly ale zavřené, tak jsme se sebraly a šly na Václavák. Slyšely jsme střelbu od rozhlasu, a tak jsme raději utekly,“ vzpomíná Ilona Horáčková na den invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, kdy jí bylo třináct let.
Rodina bydlela vedle parku Stromovka, kde měla okupační armáda tábor. Vojáci pod tíhou informací o domnělé místní kontrarevoluci působili někdy zmateně. Když se například Ilona Horáčková vypravila s kamarádkou do pole na kukuřici, vzlétl vrtulník, který nad vyděšenými děvčaty několikrát zakroužil.
Hlavní těžkosti rodině přinesl ale 8. červen 1970. Letadlo, které ten den pilotoval tatínek Břetislav Horáček, přepadli únosci, lidé prahnoucí po emigraci do západního Německa. „Zazvonil telefon a zvedla ho maminka. Volal otec a nejdříve na sobě nedal nic znát. Jen se ptal, jestli ví, odkud volá. Řekl, že z Norimberku, a matčina okamžitá reakce byla, co jí tam koupí,“ vzpomíná Ilona Horáčková. U jejich dveří se ihned začali objevovat novináři a psát články, ve kterých však uváděli něco jiného, než jim Horáčkovi řekli. Pro okolí tehdy patnáctileté pamětnice to však byla senzace.
Tatínek Břetislav Horáček nastoupil jako kapitán a první pilot 8. června 1970 do letadla Iljušin IL-14 letu ČSA OK 096 na pravidelné lince Karlovy Vary – Praha. Na letiště do Karlových Varů se ale sjela také skupina osmi mladých lidí z nedalekého Ostrova, kteří se k letu na této lince nechystali poprvé. Rudolf Čihák s manželkou Stanislavou a jejich dvouletou dcerou, Jiří Galásek s manželkou Evou, Josef Procházka s manželkou Marií a Jaroslav Pour s přítelkyní Věrou Klementovou plánovali díky blízkosti státní hranice unést letadlo chvíli po startu z karlovarského letiště a zamířit do západního Německa. Nic nešlo ponechat náhodě a pravidelnou linku si před únosem museli „proletět“ jen tak na zkoušku, aby mohli vyzbrojeni pistolemi a nožem nastoupit a donutit piloty ke změně kurzu. Poprvé dopravní iljušin nevzlétl kvůli špatnému počasí, tak se skupinka sešla v odbavovací hale znovu v ten osudný den a chvíli po startu vstoupili Rudolf Čihák a Jiří Galásek do dveří pilotní kabiny s pistolí v ruce.
„Otec byl velice akční a rád řešil komplikované případy. Nikdy jsem nepochybovala, že by to nezvládl,“ říká Ilona Horáčková. „Během přepadení začal ihned uklidňovat situaci. Uměl skvěle využívat své emoční inteligence, aby únosce udržel v klidu a aby se nikomu nic nestalo. Dokázal je zmanipulovat, aby neprovedli nějakou nepředloženost.“
Chtěli letět do Mnichova, kam však nestačilo palivo. Letadla se tankovala pouze na přesně danou délku letu, což v tomto případě odpovídalo bližšímu Norimberku. „Únosci byli nervózní. Když viděli na letišti policii, mysleli si, že přistáli ve východním Německu. Měli asi za to, že je tam budou vítat s kyticemi,“ říká Ilona Horáčková.
Po přistání policie únosce odzbrojila a zatkla. Německý zemský soud poslal v září roku 1970 Rudolfa Čiháka, Jiřího Galáska a Josefa Procházku na dva a půl roku do vězení. Ostatní vyvázli s podmíněnými tresty. V Československu dostali všichni za organizovaný únos dopravního letadla a trestný čin opuštění republiky tresty výrazně vyšší. Po výslechu posádky a ostatních cestujících se ještě téhož dne vrátilo letadlo do Prahy.
Dobu normalizace nazývá Ilona Horáčková dobou temna. Milovala hudbu a té kvalitní se jí nedostávalo. Vzpomíná na diskžokeje Stanislava Tůmu, který hrál na tu dobu skvělé, často i zahraniční skladby. Vypráví o Tony Vackovi, zpěvákovi skupiny Perpetuum Mobile, oblíbené sestavy mezi pražskými máničkami, kde hráli Ludwig Šíma a Borek Kadlec z Primitives Group, spolu s Milanem Broumem, pozdějším baskytaristou Olympiku, a Slávkem Jandou, lídrem Abraxasu. V listopadu 1969 viděla pamětnice The Plastic People of the Universe na jednom z jejich koncertů v Horoměřicích. Avšak jak přiznává, „měli jsme problém zjistit, že někdo někde hraje. Pak jsme tam dojeli a koncert se nekonal. A tak to bylo až do roku 1989. Jak se třeba Rolling Stones pohybují, jsem viděla až po sametové revoluci.“ Rodiče jí říkali, aby neutíkala za hranice. Tatínek to měl existenčně tak špatné, že by ho komunisti po emigraci někoho z rodiny zničili.
V roce 1974 se pamětnice společně se sestrou Jitkou osamostatnily a od rodičů se odstěhovaly. Pustily se do výcviku a chovu německých ovčáků, což je časem začalo i částečně živit. Se svými psy hlídaly na výstavách nebo konferencích. Tam se seznámila i se svým budoucím manželem. Jejich spolek spadal pod Svazarm (Svaz pro spolupráci s armádou), a jak říká, mezi členy se našlo i plno estébáků, kteří se nebáli své funkce zneužívat.
„Na demonstrace v roce 1989 jsem chodila už dávno před sedmnáctým listopadem. Na tu sedmnáctého jsme nešli, protože byla povolená. Pak jsme zase chodili dál,“ říká Ilona Horáčková. Maminka Eva Horáčková pracovala v té době v Národním technickém muzeu, kde se poznala s Mikolášem Chadimou, disidentem a chartistou, který zde pracoval jako tiskař a grafik. Dle slov Ilony Horáčkové podepsala maminka Eva Chartu 77 také (pozn. autora: podpis se nepodařilo dohledat).
Po sametové revoluci v roce 1989 využila Ilona Horáčková své zkušenosti s výcvikem psů a založila si s manželem bezpečnostní agenturu. Jak sama říká, obstojně fungovali až do doby, než se v České republice rozšířila městská policie. Své podnikání rozjeli na počátku divokých devadesátých let, která jim někdy připravila nebezpečné situace. „Ve své naivitě jsem si myslela, že začnou všichni přemýšlet jinak, což se nestalo. Měli jsme zaměstnance vraha, který zastřelil strážného jiné agentury, a hlídali jsme také U Holubů,“ mluví Ilona Horáčková o nechvalně známé restauraci, kde v roce 1995 Útvar pro odhalování organizovaného zločinu pozatýkal na dvě stě členů ruskojazyčné mafie.
Tatínek Břetislav Horáček získal finanční vyrovnání ušlé mzdy po vyhraném soudu kvůli vyhazovu z pozice pilota. Za tyto peníze si pořídil zahradu v Šáreckém údolí, kam se odebral na důchod, a žil jen zahradou. Po znechucení, které mu socialistický režim připravil, se už nikdy k létání nevrátil. V době rozhovoru v roce 2023 žila Ilona Horáčková v Praze.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Pavel Kořínek)