podplukovník Miroslav Horák

„Hlavní část tohohle zařízení [české přítomnosti] se odbývala, jmenovalo se to Puli Čarchí, tam bylo Puli Čarchí a Puli Chumri, určite vám to něco říká. To bylo podle mě tak asi čtrnáct kilometrů od Kábulu, od hlavního města, kam jsme jezdili na nákupy. Tam to bylo parádní v tom směru, že každá rodina, a většinou tam až na výjimky byli manželé a jejich děti, měla svůj domek. Tento domek na sídlišti v Puli Čarchí byl obehnán zdí, protože tam byli toulaví psi a tak dále. Vevnitř byl bazén, ubytování senzační, obývací pokoj asi šedesát metrů čtverečních, teplá a studená voda. Byl tam jeden problém, ta voda byla slaná. Takže voda na pití se dovážela. Všechno pohoří kolem Puli Čarchí bylo slaný. – „Fungovala elektřina tenkrát?“ – „Elektřina fungovala." – „To měli z elektrárny místní?“ – „Ano. A navíc tam byly dieselagregáty, že když vypadla elektřina, tak automaticky naskočil agregát, aby byl elektrický proud. – „V tom místě, kde byly ty domky pro jednotlivé cizince, to bylo jenom české městečko?“ – „To bylo československé městečko Puli-Čarchí." – „Bylo to spojené s výstavbou cementárny v Puli Chumri?“ – „Ne, to bylo úplně jinde. Byla tam pochopitelně společná jídelna na sídlišti, v těch baráčkách. Těch baráčků bylo asi čtyřicet nebo padesát, to budu těžko odhadovat. Bylo to prostě Československý městečko." –„To si Československo samo postavilo?“ – „Sami Čechoslováci to tam postavili v rámci toho projektu." – „Takže tam bylo, dejme tomu, čtyřicet rodin asi?“ – „No čtyřicet určitě, ale hlavní část byli vysokoškoláci. Část, která se týkala opraven vojenské techniky, tak těch bylo minimum. Tam bylo odhadem do deseti specialistů z České [Československé] republiky, ať šlo o svářeče, modeláře, protože součástí byla i slévárna. Pochopitelně my jsme tam byli dva jako spojaři, technici pro spojovací techniku.“

„Když přijížděl nebo odjížděl člen kterékoliv delegace [Československo, Polsko, Švýcarsko a Švédsko], tak se na místě, ke kterému patřil, konala obrovská recepce. Nechci říkat vulgárně, že to byla žranice. Ale byl to mítink, posezení, pokecání. Takže nás to nesmírně sbližovalo. Byly tam ale jiné problémy. Jedno z upozornění, které jsem dostal, bylo: ‚Až budeš mluvit se Švédama, dej si pozor, nějakej poručík Boogle dělá pro CIA!‘ Takže to byl i svět, kde se sbíraly informace už v té době. Nekoukali na nás jako na exoty, byli jsme jejich partneři. Ale přece jen, když člověk někde něco utrousí, nevědomky, tak jsou to někdy informace velice cenné. Spousta lidí si myslí, že špionáž nebo agentura je zvláštní druh práce. Není to pravda. Součástí této práce je hlavně monitorování příjezdu, kdo ze země odjel, kdo přijel, s kým se setkal, monitorování denního tisku. Z toho všeho se čerpají informace.“ – „Vy jste taky věděl, kdo ve vaší skupině pracuje pro zpravodajské služby? Nebo pracovali všichni?" – „Pochopitelně. My jsme měli velice úzký kontakt s vojenským přidělencem a jeho zástupcema ve Fenjanu [Pchjongjangu], a tam dávaly ty informace jinou cestou.“ – „Vy jste najednou musel spolupracovat se švýcarskými a švédskými vojáky, přitom doma jste bylo poměrně uzavření. Změnil se nějak váš pohled na tyto cizí vojáky?" – „Když použiju výraz karanténa, nevím, jestli je to nejvhodnější, ale první tři měsíce jsem nebyl puštěn mimo budovu delegace. To znamená, staří příslušníci si mě hlídali, dokud nezjistili, že jsem schopen se nějak domluvit, že jsou určité zásady, protože to bylo na diplomatické úrovni. To se člověk taky nenaučí za den nebo za dva. Takže potom už jsem byl vpuštěn na jednání s doprovodem. A až teprve po půlroce jsem mohl, když bylo nějaký jednání, navštěvovat delegace i samostatně.“