Marie Horáková

„V září přišel domů a v červenci, 7. července, zemřel. To byla zrovna mašovská pouť, oblékl se, oholil a najednou říkal: ‚Mně je špatně, já si musím jít lehnout, Mařenko, běž sama.‘ Já jsem mu řekla, že sama nepůjdu. Seděla jsem u něj a on večer zemřel… Poslední jsem ho držela za ruku a to vidíte, jak se ten člověk mění. V momentě, jak se promění. Ta podoba mu trochu zůstane, ale přeci jen se ten člověk změní. Rysy strnou a cítíte, že ten člověk odchází… Většinou byl ticho nebo jsme se spolu modlili. On už tou pusou jen trochu pohyboval. A potom pomalu odcházel, až odešel. Byl klidný, smířený. Nebyl záštiplný, ne. Byl smířený s tím, že odchází, věděl, že odchází.“

„Tam, jak jsme měli tělocvičnu, tak oni z toho udělali německou školu. Protože tady vystěhovali asi šest nebo sedm rodin velkých sedláků a dali sem Němce. A ty jejich děti neměly, kam chodit do školy. Tak hledali, a kdo měl třeba jen trochu německý původ, třeba prababičku Němku, tak musel do německé školy. Mně se to protivilo, protože naše učitelka nás bila. Museli jsme klečet, když jsme mezi sebou řekli české slovo. Nebo jsme museli natáhnout ruce a ona nás přes ně bila. Byla to mladá učitelka. Jednou jsem šla na májovou pobožnost. Měla jsem věneček, bílé boty, bílé podkolenky, bílé šaty jako princezna. A když jsem ji viděla, že jde, tak abych jí nemusela říct Heil Hitler, tak jsem vlezla pod mostek. Nepřejte si vidět, jak jsem pak vypadala. Nemohla jsem jít na tu májovou takhle. Musela jsem domů. Maminka, když mě viděla, spráskla ruce a že dostanu výprask. Jak jsem jí ale řekla, proč jsem to udělala, tak už se nezlobila a nebila mě.“