Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Horáková (* 1935)

• narozena 11. prosince 1935 v Ostravě - Hrabůvce

• otec František Hořínek byl dělníkem

• rodina byla věřící

• během války zažila zatčení svého učitele gestapem a tragické bombardování Ostravy v srpnu 1944

• v patnácti letech nastoupila do účtárny Vítkovických železáren

• 12. 1. 1954 si vzala Jiřího Horáka, jehož tatínek byl ruským legionářem

• v roce 1969 jejího manžela vyškrtli z komunistické strany, údajně proto, že spal na schůzi

• v 70. letech se vyjádřila neuctivě o generálním tajemníkovi Komunistické strany Chile Luisovi Corvalánovi a potrestat ji musel vlastní bratr, funkcionář KSČ

• ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwalda pracovali s manželem až do důchodového věku

• v roce 2022 žila ve Staré Vsi nad Ondřejnicí

Marii Horákovou poslal vlastní bratr z podnikového ředitelství Vítkovických železáren Klementa Gottwalda (VŽKG) do pouhého závodu 05 poté, co mu členové výboru KSČ předložili stížnost na jeho sestru. Za trest jí také snížil plat. Byl tehdy vedoucím právního oddělení, jeho sestra pracovala v účtárně.  

Psala se tehdy sedmdesátá léta 20. století a Československo dusila komunistická totalita. Marie Horáková působila na podnikovém ředitelství VŽKG ještě jako úseková důvěrnice Revolučního odborového hnutí (ROH), což souviselo s povinností vést ranní politické desetiminutovky, kde bylo zvykem přečíst z novin důležitou zprávu. Při jedné desetiminutovce pamětnice jen stroze prohlásila: „Luis Corvalán lítá tady po republice, má se dobře a sbírá dary.“ Svou prostořekostí rozčílila funkcionáře KSČ a neminula ji odveta za znevažování politika, oslavovaného nejen v Československu, ale i v dalších zemích socialistického prosovětského bloku.

Potrestání Marie Horákové připadlo řízením osudu na jejího nejbližšího příbuzného. Rodinu to naštěstí nepoznamenalo. „Na svého bratra jsem se nikdy nezlobila,“ upozorňuje Marie Horáková.

Luis Alberto Corvalán Lepe byl generální tajemník Komunistické strany Chile. Po státním převratu v roce 1973 ho Pinochetova vojenská junta uvrhla do vězení, odkud se dostal díky intervenci Sovětského svazu. Když v roce 1977 přijal pozvání ústředního výboru KSČ, v časopise Květy se psalo: „Nejvyšší představitel chilských komunistů a všeho bojujícího chilského lidu byl vřele a bouřlivě vítán všemi občany socialistického Československa, kteří projevují pevnou a neochvějnou solidaritu se spravedlivým zápasem chilského lidu.“

Spal na schůzi a vyškrtli jej ze strany

Marie Horáková se do politiky nepletla a neangažovala se v žádné straně ani organizacích Národní fronty. Její manžel Jiří Horák patřil mezi řadové členy KSČ. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, který v srpnu 1968 ukončil
snahy reformního křídla strany na čele s Alexandrem Dubčekem o obnovu demokracie a lidských práv a svobod, se Jiří Horák uzavřel se do sebe. Četl indiánky a další dobrodružné romány Karla Maye a vracel se díky nim do šťastných chvil ve svém dětství.

V době, kdy pracoval jako vedoucí cenotvorby v Hutních montážích, zhruba rok po invazi sovětských okupantů, vyškrtli Jiřího Horáka jeho soudruzi z komunistické strany. Navíc přišel v podniku o svou funkci. Jako důvod funkcionáři uvedli, že spal na schůzi KSČ. Kariéru si pak na oddělení cenotvorby budoval od počátku jako řadový zaměstnanec s nižším platem. Za čas se znovu dostal na vedoucí pozici.

Nechtěli přiznat, že svatební guláš je z kozla

Marie Horáková, za svobodna Hořínková, se narodila 11. prosince 1935 v Ostravě Hrabůvce do rodiny dělníka Františka Hořínka a jeho manželky Rafaely, rozené Hanzelkové. Maminka až do svatby sloužila jako pradlena na zámečku ve Vítkovicích u rodiny Adolfa Sonnenscheina, generálního ředitele Vítkovických železáren.

„Když si maminka brala tatínka, v den svatby vařili guláš, panička si ho ohromně pochvalovala. Chtěla, aby maminka předala recept jejich kuchařce. Maminka se velmi styděla, protože guláš byl z kozla, což bylo maso chudých. Recept nakonec dodala,“ vzpomíná Marie na vyprávění své maminky.

Manželův tatínek bojoval v legiích

Mariin manžel Jiří Horák pocházel z obce Drahotuše. Jeho otec Emerich Horák se připojil za první světové války k Československým legiím v Rusku. Po drastických zkušenostech z první světové války se do konce života děsil bakterií v jídle, proto si vše i doma omýval v roztoku hypermanganu. Nechtěl ani nikam cestovat. Smrt způsobená infekčními chorobami nebyla v Československých legiích ničím výjimečná jak na frontě, tak při strastiplném návratu do vlasti na lodi z Vladivostoku.

Emerich Horák však zůstal po návratu do Československé republiky důstojníkem z povolání. Syn Jiří se manželům narodil v roce 1921 a otec ho vychovával v legionářské tradici. Rodina se hlásila k Československé církvi husitské. Vzhledem k tomu, že Marie Hořínková byla katolička a její matka si přála svatbu dcery v katolickém kostele, požádaly ženicha o přechod ke katolické církvi. „Jiří tehdy mé matce řekl: Paní Hořínková, Bůh je jenom jeden, já to klidně udělám,“ vzpomíná Marie Horáková.

Už jako dítě poznala hrůzy války

Marie nastoupila do školy v pěti a půl letech v době, kdy se druhá světová válka vyvíjela ve prospěch hitlerovského Německa a sílily represe proti českým vlasteneckým skupinám, uvnitř nichž se rozvíjel domácí odboj. Na obyvatele Protektorátu dopadala nařízení o zatemnění oken, či přídělový systém. Sama Marie vzpomínala, že na potravinové lístky mohla dostat pouze deset dekagramů bonbonů na čtyři týdny.

Jeden z nejhorších zážitků si ovšem vybavuje ze školní lavice. „Najednou se otevřely dveře a vešli dva gestapáci. Nevím, jestli to bylo v první nebo druhé třídě. Bála jsem se. Oni nosili takové kožené kabáty a smrtihlavy na čepicích a výložkách. Německy jsme nerozuměli. Našeho učitele chytli za límec a už jsme ho nikdy neviděli.“

Popis Marie Horákové odpovídá zatčení Františka Vavrečky. Podle školní kroniky ho odvedlo gestapo 8. října 1941 v rámci akce zaměřené proti funkcionářům Sokola. Ve fondu Moravského zemského archivu Gestapo Brno se nachází spis Františka Vavrečky. V něm je uvedeno, že manželka a jeho lékař žádali o propuštění vzhledem k jeho špatnému zdravotnímu stavu. Žáci svého učitele opravdu již nikdy nepotkali, nacisté ho umučili 20. dubna 1942 v Osvětimi.

Otec musel na gestapo do Ostravy

Mariin bratr se nevyhnul nucenému nasazení na pracích. Byl přidělen do Heydebrecku, polské vesnice s původním názvem Kandřín-Kozlí, kde vyrostly dvě velké továrny zaměřené na výrobu syntetického benzinu. Od června 1944 probíhaly na vesnici nálety. Po jednom z nich bratr pamětnice utekl domů. „Bratr byl dva dny doma a říkal mamince, že se musí vrátit. Maminka Mirka prosila, aby zůstal doma, ale on byl tak zodpovědný a věděl čeho jsou Němci schopni, po dvou dnech tedy odešel. Nikdo nevíme, jak tam vůbec došel. V tu dobu přišla obsílka, aby se táta dostavil na gestapo do Ostravy, protože Němci měli přesnou evidenci lidí nasazených na nucených pracích,“ uvádí Marie Horáková.

Otec Marie byl psychicky tak zdrcený, že odešel na gestapo dříve, než stálo na předvolání. „Málokdo, kdo se na gestapo dostal, z něj odešel,“ upozorňuje pamětnice. Rodina měla štěstí, z ostravského gestapa zavolali do Heydebrecku, zda
se tam Miroslav Hořínek nachází, když dostali kladnou odpověď, propustili otce domů.

Ještě dlouho po válce měli trauma z náletů

Kromě neustálého strachu z nacistů ovlivňovalo životy lidí na Ostravsku množství náletů, které se ke konci války stupňovaly. Devítiletá Marie se v srpnu 1944 šla s maminkou podívat na vítkovický hřbitov, kde se kupily oběti nejtragičtějšího bombardování Ostravy a okolí. Matka pamětnice se tam šla zřejmě podívat, zda se někdo z jejích známých nestal obětí.

„Nikdy nezapomenu na hřbitov po náletu. Viděla jsem řady mrtvých na zemi, na trávníku,“ svěřuje se Marie Horáková.

V době bombardování byly čím dál častější útěky do krytu. Jeden vznikal v Hrabůvce v haldě od října roku 1944. Plány počítaly s kapacitou až 5000 osob. „Kryt byl obrovský, dlouhý a některé rodiny tam žily a vařily si tam. Na mokrém betonu měly pověšenou kuchyni. Skoro jako lidé na Ukrajině během války v dnešní době,“ tvrdí Marie Horáková.

Na příkladu rodičů Marie je vidět, jak velký dopad měla neustálá hrozba bombardování na psychiku obyvatel. Matka musela vždy po zaznění sirén na záchod a otci strach nedovolil na manželku čekat. Pamětnice vzpomínala, že matka ještě dlouho po válce trpěla strachem ze sirén.

Měli na ty baby chuť

Na přelomu dubna a května vyhnala Němce z Ostravska Rudá armáda. „Já jsem osvoboditele opravdu vítala jako děvče a matka taky. Měli jsme radost. Ale nevěděli jsme, co je to za bandu. V první frontové linii byli takoví bašibozuci. Většina z nich se neuměla ani podepsat. Až po nich přišli ti další. U sousedů bydlel voják vyšší hodnosti a ten měl i voňavku,“ podotýká Marie Horáková.

Nepříjemný zážitek si z osvobození odnesla i rodina Marie Horákové. Vojáci přišli k nim domů, jelikož si tam nechali devět sedel z koní. V kuchyni začal zvonit budík, jeden z vojáků se lekl a po budíku střelil. „Zůstala nám díra ve zdi,“ říká pamětnice. S úsměvem se naopak spojuje vzpomínka, že rudoarmějce nejvíce zaujali kluci, kteří jezdili na kolech bez držení.

Některé ženy šly po osvobození pomáhat vařit do hospody U Pochtila, kde se vojáci stravovali. „Ženské s radostí škrábaly hromady kobzolí. Potom je vařily v obrovském kotli.“ Mladší dívky se však schovávaly před rudoarmějci ve sklepeních či na půdách. Sestru pamětnice ukrývala matka pod vaštrokem, tedy pod neckami ve sklepě. „Vím, že na baby měli vojáci chuť, byli takoví nadržení,“ prohlašuje Marie Horáková. Strach ze znásilňování panoval i v okolních obcích. Odcházející Němci strašili místní ženy, že s příchodem Rudé armády se jim rozhodně lépe nepovede. Svědectví o sexuálních útocích vojáků na ženy z Ostravska podal Paměti národa kromě jiných Mikuláš Končický.

Nic vám nedám a vystupuju!

Otec pamětnice byl členem KSČ. Po válce chodila jistá paní Mitušová, pravděpodobně hospodářka místní organizace KSČ, s členskými známkami, které vtipně pamětnice nazývá „kaješče,“ za něž měl otec Marie zaplatit. František Hořínek se však rozhodl, že poplatek nezaplatí, a prohlásil: „Nic jste mi nedali, tak já vám taky nic nedám a vystupuju.“ V té době už bratr pamětnice studoval na vysoké škole v Praze právnickou fakultu a matce došlo, že by ho mohli vyloučit, proto členský poplatek uhradila sama.

Ty budeš můj, hochu

V patnácti letech nastoupila Marie do účtárny Vítkovických železáren, kde pracovala u strojně výpočetní stanice systému Hollerith společnosti IBM. Až později si musela doplnit vzdělání. Když byla v roce 1953 zaměstnána na Ředitelství VŽKG v materiálové účtárně, poznala svého budoucího manžela. Ten pracoval v cenotvorbě.

„Kolegyně mi tehdy říká: ‚Maruško, to je svobodný inženýr.‘ Myslela jsem si, že ten už musí mít alespoň dvě děcka. Šla jsem se přesvědčit na vrátnici, co má ve svém pracovním výkaze, a čtu: inženýr Jiří Horák, S (svobodný). “  

V ten moment si Marie řekla, že ho musí dostat. Dne 12. ledna 1954 měli opravdu svatbu. Nějakou dobu museli bydlet u Mariiných rodičů v Hrabůvce. Až později dostali byt. V roce 1955 se jim narodila dcera Jitka. Mateřská dovolená byla v té době jen několik málo měsíců, i přes to se mladí manželé domluvili, že Marie zůstane s dcerkou doma.

Oba pracovali až do důchodu ve Vítkovických železárnách. Marie si ještě v důchodovém věku přivydělávala na brigádách, například v Módním domě Ostravica-Textilia.

Jiří Horák zemřel v roce 2001. Byl o čtrnáct let starší než Marie, která v roce 2022 žila u své dcery ve Staré Vsi nad Ondřejnicí.